ČERSTVÁ PLAVBA - 2: Přistání v Hongkongu
Přistávají tam letadla devadesáti společností, s pasažéry nyní i jako zdroji jiné pohromy – swine flu, té prasečí globální pandemie. Cituji z nám rozdaného varování hongkongského odboru zdravotnictví, na růžovoučkém papíře: pocítíte-li symptomy chřipky – horečka, kašel, bolení v krku - nasaďte si masku, vyhledejte lékaře, cestu odložte.Těžko tak ovšem učinit v našem případě, když už jsme přijeli.
Veškerý letištní personál včetně imigračních úředníků a postav ve všelijakých vojensky vypadajících uniformách si ochrannou rouškou zakrýval svůj ať už sličný či méně vábný obličej. Dlouhé čekání u pasové kontroly, než obdržíme vstupní razítko. Rozhlížením po lidech jsem nepostřehl kamery, jejich velké množství: všechny nás fotografovaly, po oteklých, horečnatých tvářích pátraly, prý také každému vstupujícímu takto na dálku měřily teplotu. A postižení přistižení nešťastníci pak museli do karantény, dodatečně jsme se dozvěděli.
Velikánské, perfektně čisťounké prostory, u východu pak davy, mnozí čekatelé s cedulí, se sdělením s velkými písmeny. Našli jsme správný kontakt, jím odvedeni k minibusu, jímž odpílíme do metropole. Je už tma, nevhodná pro snadnou orientaci, takže místo zaznamenávání změn, jež tu donedávna ještě nebyly, nahlédněme trošku do historie a k okolnostem, jak se kdysi Britové vlastně stali vlastníky tak znamenitého majetku. Zmocnili se ho lupem, záminkou byly opiové války, které se nevedly proto, že by Asie omamné jedy chtěla a osvícená Evropa by jí v tom bránila, nýbrž spíš proto, že Čína se snažila vyřadit z opiového handlířství britskou konkurenci.
Tehdejší Čína ovšem prohrála a v roce 1841 ztratila i malý ostrov Victoria s velmi důležitým přístavem - Hongkong, v překladu „Fragrant Harbour“ neboli „Libovonný přístav“. O jméno se zasloužila vůně santálového dřeva při výrobě džunek.
O dvacet roků později se bojovalo znovu, ze stejných důvodů, a Číňané tehdy ztratili cíp své pevniny. Tím byl Kowloon – „Devět draků“, pojmenováno podle tamějších kopců, jichž je osm.
To tedy byl britský majetek. Navíc si tito vlastníci na devadesát devět roků pronajali přilehlé území – New Territories o značné rozloze (desetkrát větší než Victoria, stokrát větší než Kowloon).
Nájem vypršel 1.července 1997, což se stalo datem veškerého britského permanentního odchodu, zániku koloniální suverenity. Však k dobytí Hongkongu Čína pouze potřebovala zavřít kohoutek vodovodu a kolonie by vyschla.
K ní původně patřily i tzv. Outer Islands, vnější ostrovy, ostrůvky, celkem jich asi 250. A z toho největšího jménem Lautau právě do metropole v minibusu za tmy pílíme. Po perfektní vozovce, za okénkem občas k postřehnutí velestavby, kde donedávna vůbec nic nebylo, po dlouhých mostech, snad i nějakým tím tunelem čerstvého data. Doprava plynulá, nikoliv chaotické zácpy jako v Bangkoku v Thajsku, nebo, ještě zoufaleji, v Manile na Filipínách, kde z hlediska pohyblivosti vozidel zejména v dopravní, většinu dne trvající špičce, stát již de facto odumřel. Přesně podle předpovědí či aspoň bažení utopických komunistů devatenáctého století.
V případě Hongkongu značně se o dosaženou dopravní harmonii zasloužil našinec Stanislav Teplý, profesor v oboru „transportation engineering“ na kanadské univerzitě v Edmontonu.
Cesta jen půlhodinová, míjíme skladiště hromadiště kontejnerů na kilometry, přibývá světel a mrakodrapů. V Kowloonu ve čtvrti Mong Kok končíme v Langham Place Hotelu na 27. poschodí. V myšlenkách jsem zabloudil k první své zkušenosti s Hongkongem – v dávném roce 1967, přesně v době čtvrtého sjezdu československých spisovatelů, když ale v této části světa zrovna kvetla veliká kulturní proletářská událost. Přivítal nás výbuch revoluční bomby v hotelu na protější straně ulice. Týž den jsme četli v novinách o místním žurnalistovi, který se s despektem vyjádřil o kulatém předsedovi. Dostal výhrůžný dopis a přesto se nepolepšil, takže ho postihlo kruté potrestání: za volantem svého volkswagenu zastaven, polit benzinem a upálen. Tehdy v ještě stále britské kolonii za výlohami mnohých obchodů byly k spatření revoluční slogany spolu s Maocetungovým portrétem. Něco takového se ale nedoporučovalo fotografovat a dokonce ani příliš okounět. Pár takových turistů tam hákliví revolucionáři utloukli.
Nyní věru hodně jiná je doba, buduje se socialismus s čínskou tváří, od té kapitalistické jen obtížně odlišitelný. Z výše dvacátého sedmého poschodí jsme sjeli k východu, kde se pozastavili u sousoší v nadživotní velikosti - jakoby duo Maocentungů ve standardní bluze a čepicí na plešatící lbi. Jeden v ruce držel rudou knížku citátů (v Číně kdysi ve stamilionovém nákladu, nyní však nesehnatelných), druhý v ruce cosi v podobě přiručního kompjútru. Oslava či spíš potutelnost nebo dokonce výsměch někdejším ztřeštěncům?
Sice se neprocházíme po Nathan Road, onom proslulém velejarmarku, supersupermarketu, ale i tak – tam v Mong Kok končině - noční trh započínající ve dvě odpoledne a končící po půlnoci, nabízel všemožné představitelné zboží. Elektronika, kamery, miliony hodinek, kvalitní padělky ovšem. Košile v celofánu, to kvůli dominující vlhkosti - kdepak humidita, to je prevít, zdůrazňoval náš s místními podmínkami líp obeznámený synátor. Cokoliv papírové ovšem trpí ještě víc.
Pestrobarevné davy – už velmi dlouho odzvoněno monotonní totalitní uniformitě.
A nebylo to pouze dílo mládeže. Minula nás starší paní v tričku s nápisem SHIT a pod ním s přiznáním I AM IN LOVE AGAIN. Postřehl jsem chlapíka s tričku s portrétem Hitlera na hrudi. V jednom obchůdku mi vnucovali koupi čehosi podobného s vizáží Baracka Husseina Obamy.
Pojedli jsme domorodé nudle a taxik nas odvezl k hotelu Peninsula. Je slavný, tam se vchází jako do katedrály, velechránu, do dávné, ale přece ještě ne zcela nevyhynulé doby. V minulosti jsme tam párkrát zašli usrknout čaje a pozorovat okolí.
(Neodolal jsem kdysi trošku té atmosféry zakomponovat do románu Šťastně navrácený běženec: „Zastavil se na chodníku Salisbury Road a mimořádně se litoval. Podél se šinuly mercedesy, na pět mercedesů jeden Rolls Royce. Beautiful people vcházeli do majestátního hotelu Peninsula. Tady měl bydlet, tady se mohl potkávat s velikány, s filmovými hvězdami, s moguly. Státníci sem zavítají, je to oblíbené místo pro schůzky a dýchánky diplomatů a diplomat Komenda, jakkoliv vyšňořen ve svém luxusním shark skin oděvu, měl v kapse tak pramálo šesťáků, že si ani netroufl projít foyerem. Obchodní centra, paláce s fontánami, bublajícími potůčky, se vzduchem správně chlazeným – jak se v tomhle druhu Orientu orientovat?...“)
Tam končí Kowloon, před námi vynikající architektura – Centrum kultury, Muzeum umění, před námi přes vodu velkolepé panorama ostrova Victoria, toho pravého původního Hongkongu, s přibývajícími výtvory světových tvůrců kalibru I.M. Pei. Kdysi jsme tam oslavovali otevření hotelu Mandarin, výtvoru mého vyženěného švagra. Mandarin tehdy okolí dominoval, teď v nynějším sousedství je deklasován na zanedbatelného mrňouse. Na stanovišti Star Ferry Pier pokračuje přeprava oběma směry, sem a tam.
Je už skorem půlnoc, turisté se vzájemně fotografují s takovým pozadím.
Číňané různých vizáží a dialektů, dřív tam nesměli, teď tam nadšeně přijíždějí okukovat. Hongkong byl tedy vrácen vlasti, ale ne zas tak zcela úplně. Realizovala se formule „jeden stát – dva systémy“. Hongkong má svou vlastní měnu, ta v Číně neplatí. V Hongkongu se jezdí vlevo, v Číně vpravo. V našem hotelu jsem kroutil hlavou nad informací, černé na bílém, že v Hongkongu už rovněž platí předpis jezdit na pravé straně vozovky. Nic takového jsem ale v ulicích nepostřehl. Budu se muset zeptat experta Teplého v Edmontonu, ten ať to vysvětlí.
Taxíkem – stále tedy vlevo – jsme se vrátili do Mong Koku, svalit se do peřin.
Potomek, dojmy dosud neschvácený, se znovu vrátil do ulic. Posléze přispěchal se zakoupenou flaštičkou ohavné pálenky s jménem WUZHOU SAN SHEJIU a s obrazením dvou vzájemně propletených hadů – jeden tmavý, druhý pruhovaný, spíš blonďák. Syn oznamoval, že se o něj urgentně ucházeli tři homosexuálové a asi třicet normálně si počínajících kurviček, na něj se sesypali(y).
Každopádně zajímavý den a vlastně i noc.
Neoficiální stránky Oty Ulče
