Začátkem 20. století Velká Británie, vládkyně všech moří, impérium, nad nímž slunce nezapadalo, si začala dělat oprávněné starosti z rostoucí síly Ameriky, své dřívější neposlušné kolonie.

Nyní si takové starosti dělá Amerika kvůli Číně, bohatnoucí, stále silnější, leč též stále autoritářské, údajné přitažlivosti demokratického způsobu života nepropadající. Čína je největším věřitelem Ameriky, držitelem jejích vládních dlužníh úpisů v kolosální výši 800 miliard dolarů, což vlastně znamená mít moc nad životem a smrtí americké ekonomie. Rozsah čínské ekonomie je ale stále menší, než je pouhá jedna třetina ekonomie americké, a v porovnání výkonu dle GDP (Gross Domestic Product) percapitaČína dosahuje pouze 14 procent toho amerického.Kdyby se dluhopisů náhle zbavila, vypukla by při nejmenším obdoba nové studené války. Čína je ale stále značně pozadu, když měřeno všemožnými metry jako jsou například vynalézavost, inovace a schopnost je bez zbytečných průtahů využít.

Ideologie už definitivně přestala být překážkou racionálnímu pokroku. Jejím skonem ovšem došlo k vakuu, ohrožujícím legitimitu režimu. Takže vakuum zaplnil patriotismus, vlastenectví s transformací komunistů v nacionalisty. Číně se již dostává nelichotivého označení New Prussia. Nedávná historie nás ale poučila o případně zkázonosném dopadu takových sklonů.

Nacionalismus čínských vládnoucích kruhů za poslední aspoň dva roky zřetelně přitvrdil. Posílila podezíravost vůči snad všem americkým záměrům, trpkost, zatvrzelost, rivalita, zásadně dávat přednost competition před collaboration. Čína si dosud nezvykla akceptovat princip reciprocity závazků, práv a povinností. Jednosměrné celní bariéry by jí docela dobře vyhovovaly a na neochotu druhé strany je akceptovat nezřídka reaguje s rozhořčením. Baží po uznání statusu velmoci, ale bez ochoty nést náklady, které taková role vyžaduje.

Hu Jingtao, v současné době nejmocnější politický činitel v zemi, se v roce 2012 vzdá své funkce ve straně a v následujícím roce 2013 přestane být prezidentem.

V roce 2010 se bude připravovat nový pětiletý plán – „pětiletka“, to slovo jsme už dlouho neslyšeli. Ta předchozí pětiletka měla v plánu docílit zdvojnásobení GDP a tento gigantický úkol se podařilo splnit hodně před termínem. Dosažené vylepšení životní úrovně jako záruka legitimity režimu a vlády jedné strany..

Vzdor takovým úspěchům, v počínání a slovech reprezentantů režimu lze postřehnout nejednu jejich starost. Regionální nepokoje, přerůstající v násilné střety s vládní mocí ve dvou oblastech - Tibetu a Xinjiangu. Teď v roce 2010 si leckdo připomene šedesáté výročí čínské invaze Tibetu.

Čínští vládci vyjadřují oprávněné obavy z fenoménu vyjádřeného slovem luan neboli chaos. Náhlé lokální výbuchy protestů, nevole, a k desítkám, stovkám takových dochází každý měsíc, ne-li každý týden. Životní podmínky v metropolích jsou neporovnatelné s osudem ve vzdálených, stále dost ubožáckých výspách.

Podle odhadu Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organisation) jen jedna třetina čínských měst má k dispozici dýchatelný vzduch, který se jakž takž vejde do mezinárodní normy. Snad ještě celá jedna polovina obyvatelstva je odkázána na vodu kontaminovanou lidskými a zvířecími výkaly. Městské obyvatelstvo jich produkuje dvě stě miliard tun, z čehož devadesát procent pluje přímo do vodních toků. Odborníci již zjistili neblahý dopad na růst rakoviny jater, žaludku a esofágu. (Jeden návštěvník Číny mi tam s vážnou tváří tvrdil, že při výměně filmu v kameře mu ten použitý v Šanghaji spadl do potoka a když se mu ho podařilo vylovit, zjistil, že film se v té lázni svépomocí vyvolal.)

Na rozdíl od všudypřítomného Hočimina ve Vietnamu, portréty a sochy Mao Ce-tunga zmizely a s jeho jménem a dopadem jsem se setkal pouze v onom obchůdku se srandovním zbožím. Pokud jsem někde viděl politické slogany, beztoho bych je nebyl schopen přečíst. Heslo Šanghaje LEPŠÍ MĚSTO, LEPŠÍ ŽIVOT, bylo však velmi často k vidění. Však kdo by mohl s takovým tvrzením nesouhlasit?

Avšak jako naprostý outsider, který neovládá místní řeč, nemohl jsem se podívat pod pokličku, nic nezjistil o disidentech, statečných tvorech, jejich strastech a pronásledování. Již několikrát – před sjednocením Německa – jsem napsal, že v lecčemž bylo z východního Berlína blíž do Ulánbatáru než do Berlína západního. V Americe se mohu snadněji dorozumět s uprchlým vietnamským rybářem než s politicky příliš korektnim akademickým kolegou. Společná zkušenost s hanebnou dobou nám umožňovala porozumění, pochopení, mimo dosah studovaného profesora. Číňané jsou mistry, velmistry piruet, úhybných menuetů, schopností odbruslit od ošidných témat. (Pamatuji překrásný příklad, když vládní byrokrat na otázku, kolik že má dětí, odpověděl slovy „Jedno nebo dvě.“) V Šanghaji jsem na pár politických delikátností narazil, ale nikam nedorazil: třeba využívali výhodu své nijak dokonalé angličtiny.

Mým oblíbeným americkým komentátorem je publicista, žurnalista Thomas L. Friedman z New York Times. Sledoval jsem již řadu jeho televizních interview. V jednom z nich, právě po návratu z Číny – při porovnání pochybné kvality amerických letišť při mezipřistání s těmi čínskými – se rozpovídal o kvalitě vůdčích politických kádrů, členů politbyra, jež charakterizoval jako rozumné (reasonably enlightened) tvory, jejichž způsob vládnutí (one-party autocracy) měl zřetelné přednosti před americkou demokracií. Při porovnávání autokratického a demokratického kapitalismu (ABC-TV, 22.11.2009) ekonom intelektuál Robert Reich, někdejší ministr v Clintonově vládnoucím týmu, připustil značnou pravděpodobnost, že čínští autokraté se souhlasem většiny národa se nadále udrží u moci. (Jiní debatéři u téhož kulatého stolu spíš sázeli na Indii.)

Po nedlouhém váhání bych volil autokratický model v jeho singapurské aplikaci. Než budu zatracen z mnoha směrů, uvedu výsledky, důkazy, trumfy k nepřebití. Původní realita Singapuru vypadala takto: mrňavý ostrůvek, malárií trápená tropická bažina, všeho všudy 636 čtverečních kilometerů, téměř padesátkrát menší než Česká republika, bez jakýchkoliv přírodních zdrojů a s hodně rozdílným obyvatelstvem – zejména Číňané, Malajci, Indové, něco Evropanů, a s odpovídající kulturní a náboženskou rozmanitostí. V době získání nezávislosti od Velké Británie všeho všudy s 1,5 milionem obyvatel. Nyní jich už je 3,7 milionů, nikterak se vzájemně nemasakrujících, s životní úrovní vyšší než v nejedné evropské zemi, se záviděníhodnou kvalitou školství a lékařské péče. Ulice bez žebráků a bezdomovců jsou čisté a bezpečné v jakoukoliv hodinu. Státní administrativa se skládá ze schopných, efektivně fungujících úředníků, mezi nimiž je korupce neznáma.

Největší zásluhu na tak znamenitém výsledku má první prezident Lee Kwan Yew, etnický Číňan, absolvent univerzity v Cambridge. Nesdílí Konfuciovo optimistické přesvědčení, že lidé jsou vychovatelní a předělatelní. Však lidé mají sklony zneužívat svobody k neprospěchu celé společnosti. Proto je nutné disciplinu vyžadovat a provinilce trestat. Když americký spratek ze špásu vandalizoval parkující auta, soud ho odsoudil nejen k pobytu za mřížemi, ale i k tělesnému trestu, výprasku holí. Washinghton ječel, marně protestoval.

Singapur se stal mezinárodním finančním a komerčním centrem. Prosadil se výrobou v řadě průmyslových odvětví, vyniká v elektronice. Se Šanghají soutěží o primát největšího kontejnerového přístavu na světě. Další zahraniční investoři se tam oprávněně hrnou. Takovou bych prosazoval variantu pokroku, jistěže neaplikovatelného na mnohých adresách tohoto světa.

Po soumraku odplouváme k Hongkongu, jehož šance pokračujícího demokratického počínání jakoby visely na cezené nudli nejistot. Nynější vůdčí předák (chief executive) Donald Tsang, právě v té době, když jsme se k přístavu blížili, zveřejnil svůj plán na „podstatné“ (substantial ) vylepšování demokratických praktik. Za pouhých příštích deset let šedesátičlenný zákonodárný výbor již nebude jmenován shora, o něm prý rozhodnou jaksi svobodné volby.

Takovými starostmi se Šanghaj určitě netrýznila, když už za soumraku náš Volendam zvedl kotvu a vydal se na zpáteční cestu právě do hongkongského přístavu. Na verandě sledujeme světla jakoby nekonečné metropole, loděnice, suché doky, mokré doky, kilometry naskládaných kontejnerů, přehlídka sice nikoliv nekonečná, ale aspoň dvě hodiny trvala.

Na osmé palubě probíhala čokoládová extravaganza.

Méně sladké bylo oznámení, že s ohledem na epidemii prasečí chřitpky všichni pasažéři se musí dostavit k povinnému změření tělesné teploty. A u koho se zjistí její zvýšení, půjde do karantény, na jak dlouho, to se neví. Vše rozhodují zdravotní orgány Hongkongu.

Ty by si zasloužily převoz do psychiatrické léčebny, takto jsem začal láteřit nad způsobem byrokratického myšlení a manýrů – však my jsme byli na cestě přímo z lodi na letiště, tam hupky hned do letadla, v Hongkongu se přece vůbec nezdržovat. To by ale byl hanebný malér, škodolibý výsměch osudu takhle nám na poslední chvíli naše náramné zážitky zpackat.

Zbytečně jsem panikařil, autobus nás bezkonfliktně dopravil končinou s rovněž značnou výstavbou.

Otevírám vyfasovaný CRUISE LOG a z něho se dozvídám, že na Volendamu jsme ujeli – či spíš upluli, odpluli - 3557 námořních mil neboli 6580 kilometrů. Dost tedy dálka, ale daleko kratší, než co jsme prozatím uletěli – 13 .910 kilometrů. Trasa zpátečního letu ale byla dost jinačí – nikoliv přes Mongolsko a Sibiř, ale jižněji, se zahlédnutím Koreje nejen jižní, ale i severní, postižené šílencem Kimem a hladomorem, dál přes Japonsko, jeho Hokkaido, Sapporo, pod námi moře Ochotské, před námi Behringova úžina, z Aljašky přes velikánské kanadské Northwestern Territories, pane Bože, to se to vleče, ještě že tu před sebou na monitoru mám výběr tolika prima filmů.

Jestliže jsme za letu západním směrem jeden den ztratili, teď jsme jeden získali. Ano, spravedlnost má být.

V Newarku jsme přistáli v 13 hodin a 12 minut, přesně na fous, jak mělo být.

Čímž končilo toto naše počínání.

KONEČNĚ KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče