ČERSTVÁ PLAVBA - 14: Příbuzenstvo, škola a další překvapení
Daleko líp jsem si popovídal s ženou, jež se představila jménem Tracy, nápadně podobnou české herečce Janžurové. V její řeči byl postřehnutelný anglický prřízvuk. Na dotaz, kdy že byla naposledy ve Velké Británii, jsem se dozvěděl, že nikdy. Byla samouk, naučila se tak z rozhlasu. Za kulturní revoluce se jí poštěstilo vyhnout se převýchově na venkově, dostala se do fabriky doma ve městě a tam si pobyla devatenáct let. Ve škole měli ruštinu. Kolik že si toho pamatuje? Prý nic. Pak jsem si ale ověřil, že stále dost znala a výtečně vyslovovala. Z továrny se jí poštěstilo uniknout do zaměstnání v hotelu Hilton, kde pracovala až do penze. Byl bych jí hádal tak třicet pět roků a ono toto! Byla spolužačkou pokrevní příbuzné Priscilly, neteře mně známé pouze pod její přezdívkou Doe-Doe. A ta byla naší hlavní hostitelkou.
Zde ji představuji: rodina s třemi dětmi, otec lékař. V roce 1949, když už byl Mao před branami a Čankajšek bídně prchal, i tato rodina měla již spakováno a doktor vyslovil životně důležitou, jen z části správnou diagnozu: "Nikam nepůjdeme. Co by se nám mohlo stát? Já jsem nepolitický, lékaři jsou potřební v každém režimu - máme tady svůj domov, náš dům."
Pravda pravdoucí, vila nádherná. Rozbalil a zůstali. Do roka je lidospráva přestěhovala do značně skromnějších prostorů. Když v roce 1966 vypukla kulturní revoluce, sestřičky - kvartánka a sextánka - chodily do prestižního gymnázia.
Manipulovaná mládež v té době dostala příležitost se vzepřít autoritám. Začalo to obviňováním všech učitelů - jediná to náplň vzdělání. Tupit pedagogy ústně a pak i písemně. Všem učitelům oholili půlku hlavy. Jak si počali s plešatými, jsem se zapomněl zeptat. Dva roky poté, 1968, přišel příkaz o povinné převýchově na venkově - že děti z rodin neproletářů se budou muset učit od chudých zemědělců. Doe-Doe měla štěstí, že dostala umístěnku na práci v komuně, do níž mohla denně z domova dojíždět - její starší sestra musela do vzdálené provincie, kde si odtrpěla víc než deset let.
Teď už taková ztráta nejlepších let života je pro ně jen trpkou vzpomínkou, starší sestra se dostala do Los Angeles a mladší Doe-Doe je učitelkou mládeže na základní škole, kde jí již určitě nehrozí potupné zbavení vlasů dohola.
Tam jsme zajeli, učiliště s jedním ředitelem, sedmnácti učiteli, šesti sty žáky. Jsem tam seznamován s kantorským sborem, nahlížíme do učeben. Krásné, vzorně poslušně si počínající dětičky a téměř všechny s červeným pionýrským šátkem kolem krku. Zpravidla alergický na takovou symboliku, v tomhle prostředí mi nevadila, z jeho nositelů nebezpečí věru nehrozilo. . Všiml jsem si jejich plátěných batůšků polepených disneyovskými obrázky, Sněhurka a občas nějaký ten trpaslík, nic tedy zvlášť revolučního. V jedné třídě před každým žákem kompjůtr a oni do něho tiše zabořeni.
Pak ale zvonění , výpuk zdravého kraválu, děcka se rozbíhají.
Dodávka přivezla oběd. Vychování poskytováno zdarma, nevěřil bych ale, že táž kvalita a prostředí by byla k mání na vzdáleném venkově.
Tabule od zdi ke zdi, popsané tím perverzně komplikovaným písmem připomínajícím rozsypaný čaj, na což by naše bělošské mozečky s doktoráty nestačily. Pedagožka Doe-Doe napsala na tabuli domácí úkol, oznámila, že další výchova se dnes konat již nebude, poněvadž je tady návstěva z Ameriky, dychtivá víc vidět a zvědět.
Míjíme další mohutné mrakodrapy, jeden v barvě růžovo-pomerančové. Pak cosi ve tvaru mešity, jejíž přítomnost bych spíš čekal někde v Samarkandu, načež se zjevil palác s firmou čínsko-ruského přátelství. Potěšil mě synáček - stačil totiž postřehnout nápis, že ony prostory byly k pronajmutí. Právě zazvonil či zavrčel mobil. Volala příbuzná z Los Angeles, dychtivá se dozvědět, zda jsme dojeli a jak že se nám tam líbí.
Vyjíždíme k cíli jménem Qibao - na městské mapě jsem ho vůbec neměl, ač i tam a pak ještě značně dál již jezdí metro. Míjíme výstavbu, dokončované novostavby, obložené bambusovým lešením, což vypadá dost nebezpečně, ale výdrž prý má značnou, tak jsme ujišťováni. Před deseti lety tady nebylo nic, jen občasná políčka a teď už aspoň dvacet kilometrů míjíme tyhle novoty, urbanistický habitát v rozličném provedení. Ulice čisté, žádný bordel, odpadky či smrad.
Onen cíl Qibao, bývalá, od metropole vzdálená vesnice byla pro nás jakýmsi zopakováním návštěvy v Yushuan, značného magnetu pro zahraniční turisty. Zde to ale byl zachovaný klenot pro domorodce. Tam se vstupovalo do spolehlivě staré Číny.
Jeden obchod vedle druhého, s nabídkou podivného tovaru, laskamin nevídaných.
Zajímá mě cosi ve tvaru a velikosti náboje do středověkého kanonu: toť "žebrákova slepice", snad v blátě, hlíně pečená. Vešli jsme do prostor zabývajících se výrobou vína a též pálenky. Sudy s produktem, jakož i nádoby s potřebnou příměsí, třeba se škorpiony, dodat tekutině ten správný šmrnc.
Priscilla mi ukázala čajovnu, o níž prohlásila, že je ta nejautentičtější, jakou kdy viděla. V ní seděli, bezhlesně civěli starci na okolní hemžení, v očekávání smrti, bez naděje čehokoliv užitečného, prospěšného, jež by je ještě mohlo potkat. Ano, přesně tak vypadala stará Čína, jež už není, nikdy nebude a politování si nezaslouží.
Vraceli jsme se směrem k někdejší enklávě francouzské concession, se stromy na obou stranách ulic, místy tvořícími gotický tunel. Příjemné, jakoby stále galské prostředí, s kavárničkami, s čímsi nedefinovatelným, jež by ale postačilo k pocitu, že v takovém prostředí by se dalo docela příjemně žít.
Podařilo se nám najít činžovní dům Savoy Apartment, ročník 1928, kde Priscilla se svými rodiči pobývala v ještě předkomunistickém roce 1946.
Bloumáním tam v okolí jsem postřehl památkovou Heritage Site , s nápisem, že architekt Ladislav Hudec zde v roce 1930 postavil tuto English mansion. Vida, to určitě nebude autentický Číňan, nejspíš či nepochybně náš krajan, měl bych nahlédnout do encyklopedií, zda se něco o něm dozvím.
Podařilo se nám najít potřebných pár metrů k zaparkování, míníme strkat mince do automatu, když se dostavil pažemi šermující chlapík. nám v tom zabránit. Automat že nefunguje a že jemu je nutno platit. Měli jsme tak možnost předpokládat, že dotyčný výběrčí automat deaktivoval, do jeho role se zpersonifikoval a teď pobírá mince ve vlastní režii a ke svěmu výlučnému užitku.
Vystoupili jsme, šel jsem v závěsu divnými uličkami do nádvoří, v přítmí domu lézt do vyššího poschodí, aniž se ale ptal po účelu tak podivného počínání. Konečně jsme vešli do dveří, za nimiž se nabízela plejáda všemožného zboží těch nejluxusnějšídh světových značek. Dior, Givenchy, Vuitton - samé ovšem padělky. Hromady všemožných hodinek. Zdatná lingvistka Tracy zázračně mladistvého zjevu si vyhlédla elegantní koženou brašnu slavné značky, radost pohledět , a podařilo se jí usmlouvat cenu na polovinu původně požadované sumy. Náš synátor realizoval podobnou transakci k ziskání falešných hodinek značky rolex, jakoby snad doma neměl ciferníků dost.
Toto v podmínkách vlády marxleninské strany a tržního hospodářství, s takovýmto jeho půvabem a profitem.
Šéf podvodnického gangu si nás oblíbil, nevnucoval se, ze své sluje nás na ulici doprovodil, rozdal nám své vizitky s nabídkami neomezeného sortimentu, se svou adresou, telefonem, webovou stránkou. V oné ulici nás uvedl do několika obchůdků představit nás povozovatelům podobně pochybného živnostenského počínání. Před nasednutím do našeho vozu jsem postřehl nejposlednější model vozu Porsche a neodolal se zeptat doprovázejícícho podvodníka, zda i tento náramně vypadající silostroj je rovněž padělek. Posmušile zavrtěl hlavou, že nikoliv.
Ještě jedna zastávka před námi, totiž návštěva nejnoblesnější čajovny, autentického paláce, s návratem do dávné, věkem odváté doby. Přivítaly nás mimořádně půvabné slečinky v tradičním čínském oblečení, vydali jsme se do vyšších poschodí, tam do privátního salonku s mahagonem, neméně tradičním dekorem, před námi slečna započala rituál s přípravou čaje, my posléze téměř posvátně usrkovali, přikyvovali kvalitě poskytnutých substancí.
Neoficiální stránky Oty Ulče
