Z Bundu jsme se vraceli téměř kilometr dlouhým, čerstvě prý zhotoveným tunelem – ne tedy podmořským, ale podříčním. Tunelů je tam už prý deset a též deset je mostů. Jeden z nich město poručilo rozebrat, odvézt do opravy, znovu smontovat a projekt ukončit do května 2010 - k zahájení Světové výstavy 2010, jíž, na rozdíl od ostatního světa, Číňané přisuzují důležitost přirovnatelnou k brilantně uskutečněné olympiádě 2008.

Z tunelu jsme vyjeli v oblasti PUDONG, konglomerátu mrakodrapů, kde před rokem 1990 nebylo nic – jen pár políček k pěstování rýže. Nyní novotou zařící nové finanční centrum světa. Dostává se mi upozornění na Jin Mao Building - ne kvůli jménu, připomínajícímu dogmatického zakladatele a usilovatele o realizaci úchylných, zkázotvorných vizí, ale kvůli zvláštnosti, jíž už jsem si rovněž všiml: mohutný výtvor o 88 poschodích (však číslo osm je pro Číňany to šťastné, na rozdíl od jeho poloviny – čísla čtyři, jež připomíná smrt) a na jeho vrcholu se netyčí pěticípá hvězda, ale jakýsi jen obdélník. Proč tomu tak? Ptám se a dozvídám, že původním záměrem byla instalace čehosi kulatého, symbolu slunce, o jehož kulatosti my pozemšťané zpravidla nepochybujeme. Ale nemělo se tak stát, poněvadž takové slunce by příliš připomínalo symbol Japonska, jeho krutosti za druhé světové války.

My ale spěli k futuristickému útvaru, věži Oriental Pearl Television and Radio Tower, věži468 metrů vysoké, zcela nejvyšší v celé Asii a třetí nejvyšší na světě. Zlatá medaile v tomto soutěžení prozatím patří Torontu a stříbrná Moskvě. Uvnitř pak, na jednom z početných poschodí, jsem postřehl informace s údaji o jiných borcích: novozélandská věž – 328 metrů, mexická – 181 metrů, tu předčila Praha s Jakešovým prstem 216 metrů.

Radostně se tvářící davy, nálada sváteční, plno barvy kolem dokola - jaký to kontrast při porovnání k někdejší, tolik dominující zasmušilosti, jakou jsem si pamatoval z dřívějška. Plno vzájemného fotografování. Všeho všudy už čtyřicet milionů návštěvníků včetně čtyř set hlav cizích států tam přišlo a do výšin vyjelo. Ročně se tam nahrnou tři miliony zájemců, mezi nimiž cizinci tvoří jednu třetinu. Což aby zhruba vyšlo na téměř deset tisíc osob denně. Vstupné: slevu mají senioři a děti, u nichž ale nerozhoduje věk, ale jejich vzrůst. Hranicí je 1,2 metru.

Kontrola, obezřetnost jako na letištích. Však zde by mohli zasáhnout učedníci Osamy bin Ladina, víc než dvoumetrového dlouhána. Naše majetky procházejí detektorem, my rovněž musíme procházet, aniž však boty zouváme. Moc švarné slečny obsluhující výtahy radily kudy kam. On to je totiž značný kolos s obchody, expozicemi, prostory pro přednášky a všelijaká další povyražení. Též s jednou zvláštností, kterou jsem viděl poprvé: skleněnou podlahou pod nohama. Minimálně čtvrt kilometru vysoko nad bývalými, rýži pěstujícími políčky tam stojím, zírám na tu průhlednou hloubku pod nohama s nepříjemným pocitem, nechce se úplně věřit v její spolehlivost.. .

Nejvíc mě zaujalo muzeum na úplně nejnižším poschodí, v suterénu s vizuální prezentací staré Šanghaje, vše v životní velikosti - copatí Číňané tam u soudu, kousek dál jiné výjevy, i s muzikou, s vídeňskými valčíky na bále bilých ďáblů a ďáblic. Důkladné, podrobné, žádná příliš násilná propaganda. Ano, důraz na nemravnostech kolonialismu, s ukázkou opiových doupat, a naopak pramálo, téměř nic o řádění kulturní revoluce. Tehdy se rozbíjelo vše staré, nyní převládá snaha si zachovávat veškerou heritage – dědictví věků.

Z výšin jsme tedy zpět na zemi a spějeme k další pamětihodnosti, Yuyuan areálu staré Číny. Netroufám si odhadovat, nakolik autenticky původní, co zcela nezničili kulturní proletářští revolucionáři, či nakolik je to disneylandská náhražka, kopie, duplikát. Každopádně je to magnet přitahující desetkrát víc zájemců než ona vysokánská věž s průhlednou skleněnou podlahou. Nejstarší čajovna, největší obchod se zlatem a šperky, výstavní prostory, pavilony s tolik typickou čínskou posedlostí je bizárně pojmenovávat. Třeba tam mají pavilon Chednxiang – „prominentně flagrantní“. Nebo „most devíti zákrutů“.

Nedaleko muzea tradiční čínské mediciny na náměstíčku řádila čínská opera. Takový zážitek bych zejména doporučoval obecenstvu postiženému hluchotou. Pištění, kvílení, hlomoz bicích nástrojů. Diváci s napětím sledují příběh děje, dramatu, něco takového by tam určitě mělo být.

Dozvídám se, že výkrmny s firmou Pizza Hut jsou teď tuze populární mezi mládeží z lépe situovaných kruhů.

Míjím obchody se zlatem, s drahocennostmi. Naopak mě zaujal, uhranut jsem se zastavil před obchodem specializujícím se na maocetungovské memorábilie. Ne k poctě zakladatele státu, ale dělat si z něj legraci. To ve státě s vládou té jedné jediné strany. Nepostřehl jsem jízlivost, úklebky – pouze byznys. Snažím si představit dobu normalizace a k tomu reakci české veřejnosti, úřadů, bijců policistů v bílých helmách.

Za výkladem též několik tuctů různě revolučně pomalovaných plechových hrnečků. Neodolal jsem koupit a měl jsem toho koupit víc. Okukoval jsem všelijaký tovar, v němž jsem se ale nevyznal, a dostalo se mi poučení, když už bylo pozdě. Třeba cosi ve tvaru cestovního pasu, ale ono to povolení od danvei („výrobní jednotky“) ke svatbě a zplození jednoho dítěte. Nebo taštičky pro děti, růžové, zelené, s písmeny MAO, na šnůrce kolem krku nosily a v nich uskladňovaly nikoliv pochytané mouchy (v době revolučního nadšení chytat mouchy, všechny je zavraždit a důkaz přinést do školy – ano, tak se dělo, nejen v Šanghaji), ale různé poukázky, oprávnění získat to či ono. Přehlédl jsem, co nepřehlédla jedna naše australská spolucestující – totiž Mao hodinky, jeho dvě pohybující se ručičky, různým tempem, samozřejmě.

Tolik znevažovat legendární, kdysi svatosvatou ikonu a za takové zboží platit bankovkami s portrétem téhož Mao Ce Tunga, blahovolně se tvářícího. (Na rozdíl od měny v Hongkongu. Tam na líci papírových peněz je hlava lva, podobného tomu před hotelem Peninsula, a na rubu zobrazení velkolepého mostu z letiště Lantau.)

Vstup do zahrad Yu, kde za sníženou cenu vpouštěli děti až do výše 1,4 metru. Tam ročně přijde 1,6 milionu návštěvníků a nejen ledajakých – například Bill Clinton a královna Alžběta II. Třicet hektarů prostoru – síně, sály, haly, modlitebny, pavilony, můstky, tůně, jezírka, umělé kopečky. A hned za stromovím bizárních tvarů trčící se mrakodrapy současnosti.

Rodina Pan, bohatí císařští úředníci v době dynastie Ming, zahrady stavěli v druhé polovině šestnáctého století a trvalo jim to osm roků. Končinu postihla pohroma bombardováním (dělostřelbou, však tehdy se ještě hodně dlouho nelétalo) Angličany za opiových válek. Pár roků poté i Francouzi zasáhli a zahradám ošklivě ublížili, v odvetu proti povstalcům za taipingského povstání.

Takové je rčení, že zatímco většinou jíme proto, abychom mohli žít, Číňané to mají naopak – žít, aby mohli jíst. Papání, to je jejich forte. Mám potíže s představou, že by někde existovalo společenství, kde by jídlo hrálo tak ústřední úlohu, jako je tomu v Číně po tisíciletí. Fyzická a mentální koncentrace Číňanů na jídlo je fundamentálním faktorem života. O jídle a o zdraví se nejvíc debatuje, ne o sexu a politice, jak je tomu v české kotlině. Musíme na oběd, ony dva dny jsme stále museli hodovat. Naši hostitelé se pouštěli do komplikovaného vyjednávání, specifikace příchutí, kulinárních nuancí, vše s intenzitou, důkladností významné mezinárodní konference. Ze zdi se na nás díval Clinton, na něhož tam jeho někdejší obsluhovatelé byli stále hrdí. Nepostřehl jsem, zda tam též někde visel portrét britské královny.

Spějeme dál, k místu, kde Britové si vybudovali jezdeckou dráhu, tamější jejich Chuchli, kde mrňaví jockeyové se na bičovaných koníčcích hnali vpřed, diváci divě sázeli a čínští tehdejší vladaři se horšili, se svým přesvědčením, že evropští vetřelci zavinili rozkvět národní, stále trvající slabůstky, vášně pro hazardní hry všeho druhu. Pochybovači nechť si zajedou do Macaa či Las Vegas ověřit si tuto čínskou národní posedlost.

Na místě neblahého britského dědictví vznikl Renmin Gongyuan neboli People’s Park, politické a kulturní centrum Šanghaje. Úctyhodně velikánské, dorazili jsme tam až v podvečer a postřehli jen pár lidí, vzájemně se fotografujících milenců, nikde napěchované hordy, jak je v kteroukoliv denní či noční hodinu lze potkat na Karlově mostě v naší rodné zemi s daleko menším počtem obyvatelstva. Poklidná atmosféra, občas někdo sedl na lavičku, koupil kornout se zobem a krmil holuby. Šel jsem si koupit zmrzlinu, puzen spíš politickým zájmem o zjištění pravděpodobnosti pluralistických sklonů. Dřív totiž býval v Číně k mání jen jediný druh zmrzliny – cosi žlutého, asi s příchutí vanilky, a vždy v modrém balení. To jsem měl zjištěno na místech tisíc mil vzájemně si vzdálených, vždy tato důkladná totalitní uniformita. Té již tedy už vůbec není, zmrzlinový pluralismus v Číně jen s jednou politickou stranou suverénně zvítězil.

Na jednom konci náměstí lidu vévodí mohutné muzeum, s jedenácti galeriemi v současném provozu. V jednom zdroji se dočítám o deseti tisících exponátech, kdežto jiný, neméně oficielní zdroj tvrdí, že je jich milion. Zde bychom mohli strávit všechen čas, co máme v Šanghaji k dispozici, a nestálo by nás to ani jeden yuánek. Vstup tam je totiž gratis, dva miliony návštěvníků tam za jeden rok přijdou. Naštěstí pro nás zavírali v 17.00 hodin a bylo už po páté.

Budovu tedy obdivujeme jen zvenčí. Její modernistický design je inspirován podivným tradičním, prý filozofickým přesvědčením, že svět, země, povrch zemský je čtverhranný, kdežto nebe je kulaté. Oficiální brožura výsledný útvar charakterizovala jako „obrovskou bronzovou třínožku půvabně a obřadně vypadající“. Mně to jako tripod vůbec nepřipadalo.

Na opačném konci náměstí se tyčilo velikánské, čtyřicet metrů vysoké Grand Theatre, rozdělené na tři části – velká, střední, malá scéna - s všemožnou produkcí: opery jak ze světového repertoáru, tak jejich tradiční národní akustické horory, balet, činohra, koncerty, filharmonie, symfonie, hudba komorní. Tento multistánek tvůrčího umění vznikl před deseti lety, již je ověšen mnohými medailemi za své výkony, ale turisty čumily příliš nevítá – ti tam smějí nahlédnout jen na dvě hodiny v týdnu (v pondělí, od 9.00 – 11.00).