ČERSTVÁ PLAVBA - 12: Hurá do Šanghaje
Nesnadno pochopitelná, obtížně uvěřitelná je tato metropole, jejíž jméno v překladu pouze znamená "U moře". V polovině osmnáctého století ještě s nepozoruhodným počtem padesáti tisíc obyvatel, začátkem dvacátého století už jich byl milion a v současné době se rozrostl na milionů devatenáct. Z Evropanů - oněch "bílých ďáblů, barbarů" - Britové po opiové válce si v roce 1842 jako první vynutili tzv. concession ("koncese, ústupek, úleva, výhoda") v přístavu, ideálním pro obchodování, vzniklo tak mezinárodní settlement, extrateritoriální osídlení, v němž neplatily čínské zákony. Notná to potupa, uštědřený políček v kultuře, tolik háklivé na ztrátu tváře. Za pět let po Britech stejný privilegovaný status získali Francouzi - v jejichž enklávě se pak v roce 1921 konal zakládající sjezd čínské komunistické strany, čili přesně ve stejnou dobu, kdy došlo k zrodu naší rodné KSČ.
Další neblahá novinka: rok 1937, japonské bombardování Šanghaje, zabíjení civilního obyvatelstva ve velkém, instruktivní předehra wagneriánských bakchanálií druhé světové války, pak již brzo brzičko vypuknuvší.
Šanghaj si postupně získala míň než lichotivou pověst centra podnikatelů, finančníků, dobrodruhů, podvodníků, misionářů, prchajících exulantů (desetitisíce z bolševického Ruska, ve francouzské enklávě jich žilo víc než Francouzů) a rovněž gangsterů. Však i jméno města vešlo v podobě slovesa do angličtiny (to shanghai = "lstí, nátlakem se někoho zmocnit a unést") a třeba i jiných jazyků.
Tam se tedy na rozbouřeném moři, na značně zčeřených vlnách blížil náš Volendam. Chtěl jsem na třetí palubě naše plavidlo ze zdravotních důvodů několikrát kolem oběhnout, což ale znemožnil pořádný vichr. U vchodu na palubu varování BEWARE OF STRONG WINDS, WATCH YOUR STEPS, MIND YOUR HEAD - buďte si vědomi silných větrů, opatrně se pohybujte, pozor na hlavičku! Čtu též druh varování pochopitelného i těžkým oligofrenikům, jako CAUTION - SLIPPERY WHEN WET, ano, na vlhké podlaze lze skutečně uklouznout. DON'T CLIMB ON RAILING, však kdo by dychtil vylézt v dešti a pořádném vichru na záhradlí, mohl by být hravě odvanut do hlubin, což v případě takového pitomce by asi pro lidstvo neznamenalo příliš znatelnou ztrátu.
Návrat do útulné kabiny, prohrabuji se přivezenými materiály. Že prý v Šanghaji současný objem, rozsah výstavby je větší než veškeré budování ve všech ostatních končinách světa dohromady.
"To přece musí být kravina, nehorázná hyperbola," taková byla má rakce, až do okamžiku, kdy se Volendam po nikoli pozoruhodné řece Huangpu přibližoval do centra, aby zaparkoval. Zírám na unikát, mnu si oči. Tyhle výtvory, aspoň z dálky připomínaly Tjibaou Cultural Center, dílo světově proslulého architekta s italským jménem Renzo Piano, na Nové Kaledonii, jež jsme obdivovali za loňské plavby v Pacifiku.
Jenže tady to bylo ve větším provedení, v daleko mohutnějších dimenzích. Se synáčkem jsme si notovali, že tady se už realizuje budoucnost, že si nedovedeme představit takové výsledky docílitelné někde jinde. Čekali jsme něco obrovského, jenže realita byla obrovštější. Zaslechl jsem nadšeného pozorovatele, jehož jednodenní pozorování ho přimělo k neotřesitelnému přesvědčení, že Šanghaj je unikát a velmi obtížné si představit, že někdo jiný by toho tolik dovedl docílit. Třeba bohužel měl i pravdu.
Pozor, neměli bychom tolik jančit - co třeba počínání a výkony v arabských emirátech, Abú Dabí či Dubaji, petrodolary oplývajícími? Jenže tam v poušti vyrůstají zázraky nikoliv zásluhou talentu, úsilí tamějších domorodců, ale pro ně šťastnou náhodou vrtochu přírody mít pod písčitým povrchem ropu a zemní plyn, cizinci objevený. Outsideři se postarají o další potřebnou technologii, cizí architekti vymyslí a vytvoří modernistické nádhery. To ale Číňané doma docilují vlastním umem a pílí.
Naši spolupasažéři aby se potýkali s břemenem rozhodování, jak nejužitečněji strávit, co nejvíc toho zvládnout za pouhé dva dny k dispozici, až do okamžiku, kdy zvedneme kotvy k návratu do Hongkongu, kde jsme s plavbou započali. Kterému muzeu, divadlu, mrakodrapu, pozoruhodnosti, místům historicky významným dát přednost.
My jsme ale měli velikánskou výhodu, jež nás zbavila břemena takové volby. Tu jsme milerádi přenechali našemu tamějšímu příbuzenstvu, s jehož některými příslušníky jsme se na rodném ostrově Priscilly potkali v dávném již roce 1982. Bože ten čas ale letí! Její sestřenice, manželka lékaře, tehdy přijela s dvěma dcerami a každá z nich s jedním, státem povoleným potomkem. Šílenosti kulturní proletářské revoluce i s touto rodinou pořádně zacloumaly, jenže čas asi dost úspěšně odvál dopad hororů, děti dospěly a jak jsme pak měli možnost si ověřit - či aspoň takový dojem získat i u jiných domorodců -, s optimismem posuzovat a oceňovat možnosti současné doby.
Jásání a objímání na molu. Vzájemně jsme se jakžtakž rozpoznali včasným vzájemným zasláním fotografií. Všechno důkladně naplánovali, starat se nemusíme - trojjazyčné povídání páté přes deváté. Odchod do garáží v podzemním areálu, v provozu teprve pár týdnů. Hupky do mercedesa a vyjíždíme.
Jako první ovšem byl BUND, tedy za Brity do minulosti, historie devatenáctého a dvacátého století, tam na téměř dvou kilometrech na západním břehu řeky Huangpu, na jejímž opačném břehu se usadil Volendam.
Zakladatel legendární společnosti Jardine Matheson byl první, kdo v roce 1848, kdy Evropou cloumala revoluce, zakoupil v Šanghaji pozemky a otevřel obchod s čajem a opiem. (Firma se později natolik rozmohla, že jí patřila polovina Hongkongu. Nevím, co se s tou polovinou stalo po sjednocení bývalé kolonie s vlastí v roce 1997.)
Šanghaj již získal označení "Wall Street Orientu", již je centrem vší Asie ve finančním, komerčním počínání, k multimilionovým transakcím dochází právě tam.
Bylo to rodiště první banky, burzy, obchodních společností, vyslanectví , hotelů, privátních klubů a parků. Mezi nimi významné zahrady British Public Gardens, jež zas tak moc veřejné nebyly - u vchodu viselo varování NO DOGS OR CHINESE ALLOWED. Nepřekvapuje nynější přejmenování na Huangpu Park.
Číňané ve své vlastní zemi nesměli vstoupit to tehdy nejmajestátnějšího hotelu, nyní s jménem Peace Hotel. V neméně legendárním Shanghai Clubu Noel Coward napsal svou slavnou hru Private Lives ("Soukromé životy", tak asi dopadl český překlad). Tam nesměli vstoupit nejen Číňané, ale ani ženy jakékoliv rasy. Gentlemen Only. To byly doby mysterie, hříchů a moci.
Hodně tam zbylo budov v neoklasickém stylu z třicátých let, dost mi připomínaly New York, jeho downtown Manhattan. Začátkem devadesátých let čili již za postmaoismu, šanghajská městská správa se pustila do renovací a všelijakých změn. Přibyl pomník hrdinů, fontány s hudebním doprovodem, vylepšená náměstíčka, zmizely všelijaké sochy z koloniální éry, včetně páru lvů před majestátní Hongkong and Shanghai Bank of China z 1921, onoho roku zrození komunistické strany. Tato HSBC si nadále velmi zdárně počíná leckde ve světě, značně tak v USA a třeba se již uchytila i v České republice.
První dojem z okolní dopravy: Je značná, ale hodně odlišná od situace ve Vietnamu s tamějším obrovským množství bicyklů a motocyklů. V Číně již došlo na povýšení do limuzín. Však v současné době je tam víc výrobců automobilů než kdekoliv jinde na světě. Už důkladná, až přespřílišná, se zdá být tato automobilová saturace. Nejpopulárnější, nejpočetnější je Volkswagen, místní výroba Passatů, jménem Santana, nemám tušení, co by mělo znamenat. Z americké produkce vede Buick, dost jsem se divil. Vysvětlení poskytl spřízněný mladík, z maličkého hošíka, jak jsem ho znal v Kulangsu, vyrostlý do vyšší funkce tzv. account executive v reklamní agentuře reprezentující General Motors, na domácím americkém trhu již téměř hynoucí. Vysvětlil, že GM byla první, která využila příležitosti proniknout na čínský trh. Stejně tak si pospíšila společnost Kentucky Fried Chick, a McDonald's , vzdor všem snahám, ji stále nemůže dohonit. Škodovky v černém provedení tam vidím. Vypadají impozantně, sebevědomě.
Značná doprava a brilantní manévrování, ale druh hulvátské agresivity, s jakou se setkávám v rodné zemi, jsem tam nepostřehl. Nebyl jsem svědkem ani jedné bouračky, dával bych známku chvalitebnou až výtečnou za schopnost se proplétat ve zdánlivě beznadějné zácpě, jak karambolu se dovedou vyhnout se zachováním milimetrové vzdálenosti, aby do sebe nekřápli. Zázračné manévrování, kdy se vozidla dovedou na poslední zlomek vteřiny sobě vyhnout a vzájemně se nezabíjet.
Neoficiální stránky Oty Ulče
