ČERSTVÁ PLAVBA - 11: Unikátní ostrůvek Gulangyu
Vzdálenost od pevniny k předmětnému břehu byla téměř porovnatelná s šíří pražské Vltavy. Kdysi přepravu obstarávaly džunky, teď úkol zastávají plavidla, odjezd každých patnáct minut a jízdní řád dodržují přesně. Z mlh se vynořila velikánská socha, minule tady ještě nebyla. Toť místní hrdina Zheng Chenggong, v historii znám jako Koxingha, chrabrý obránce posledního císaře dynastie Ming.
„Vypadá jako ten český, s jedním okem,“ mínil náš potomek.
„Tenhle má ale dvě,“ namítl jsem. Též jsem na dálku usuzoval na Jana Žižku, jenže jak by se sem z Trocnova náš kališník dostal? A nebude to ani náš dvouoký dědeček. Jeho sochu, kulturními revolucionáři roztříštěnou, již obnovili, uvidíme ji v turisty značně navštěvovaných zahradách na opačném konci ostrova.
Dáváme se na pochod. Lidovláda zachovala unikátní pravidla z předválečných dob, totiž zákaz vjezdu vozidlům všeho druhu – ani bicykly tam nesmějí. Život je tu pěší, ač později jsme zahlédli dvoukoláky s nákladem (uhlí nebo mrtvol).
Tristní byl dojem za naší první návštěvy začátkem osmdesátých let při pohledu na okolní sešlost, zanedbanost, způsobenou časem, tropickým klimatem a vládní politikou neinvestovat do bytového fondu. Opadaná omítka, polámaná okna, zhaslé oči domů, s nahnilými žaluziemi na jednom pantu. Proč to někdo aspoň trošku neopraví? Ať prý pošlou peníze zámořští Číňané. Sestřenice ze San Franciska zaplatila za vzkříšení několika rodinných domů, dva už získaly nátěr kanárkovou žlutí, jedinou barvou tehdy k mání.
Tohle že je jeden ze zámků, kde Priscilla prožila dětství? Tam, kde bydlívala jedna rodina se služebnictvem, je teď napěchováno aspoň sto lidí. Však PROSTOR se zdá být tím největším čínským luxusem. Parkrát jsem pozdravil nájemníky, kteří nereagovali.
Můj excentrický tchán mi dal v Americe příkaz, abych se mu podíval po pokladu. Po dvou.
S plánkem a majzlíkem v ruce jsem u vchodu či spíš vlezu bušil do prachu, co se tam spekl za všechna léta lidovlády. Slezli jsme do hlubin. Jen aby tam na nás nečíhali hadi, strachoval jsem se. Neohrozila nás ani myška. Prázdno, vymeteno.
Druhý poklad se měl blyštit v trezoru na nejvyšším poschodí. Tam prý občas po schodech dupala japonská kontrolní stráž. Šli jsme po stopách Hirohitovy soldatesky. A tam, kde jsme si měli nacpat kapsy drahokamy, byla ve zdi jen díra – nenašli jsme tedy ani prázdný sejf.
V opuštěné zahradě za rozpadlou zdí jsme vlezli do neméně opuštěného paláce, ze slepých oken mu rostly lodyhy a menší stromky. Po schodech do zdevastovaného vestibulu kdysi diplomatického sídla vedl přírodní zelený koberec. V komnatách někdejších recepcí a dýchánků sídlila smrt zašlé doby.
To bylo tehdy. Teď už je zanedbaná končina důkladně zvelebována, hodně návštěvníků se tam hrne okoukávat výsledek, nálada se zdá být převážně sváteční. Potkáváme se tam s autentickými svatebčany, nevěstinka stále v bílém, fotografování s pozadím paláců z doby revolucí smetené.
Ejhle, na rohu mezi pilnými obchody TOURIST BUREAU, pojďme tam. Na rozdíl od uličního hemžení, uvnitř jsme byli jedinými návštěvníky. Rozhlížím se po mapách, brožurkách, ty ale vesměs až výlučně v čínštině. Pouštím se do listování v knize s písmeny v latince na hnědé obálce. Co asi mohla znamenat čtyři tato slova: LAOBIESHU CONGSHU DAOGULANGYU KANLAOBIESHU? Uvnitř spousta černobílých fotografií z dávných dob a na jedné s datem 1932 tři ženské postavy – dvě domorodé, ta třetí zřetelně jinačí. Však ano, byla to, rozpoznal jsem svou vlastní švýcarskou tchyni, Hedy Kaufmanovou rozenou. Prstem kynu na její dceru a svou manželku, ocenit můj úlovek. Holčičky za pultem se všimly a jedna se chopila telefonu, aby informovala pana ředitele.
Do minuty se dostavil, s představováním, vzájemným předáváním vizitek, jeho autentickým potěšením z návštěvy tak vzácné rodačky a že hned se nám bude celý den věnovat – rovněž k našemu potěšení. A poučení. Konverzace mnohojazyčná, podílel jsem se jen angličtinou, jak jinak. Dozvěděl jsem se, že permanentních obyvatel je na ostrově jen šestnáct tisíc, kdežto návštěvníků se tam ročně nahrne pět až šest milionů. Velikánská jejich většina jsou Číňané z jiných končin státu, mířící k tomuto turistickému cíli, aspoň tolik populárnímu, jakým bývaly a v Americe částečně ještě jsou Niagarské vodopády.
Nepoženeme se na nejvyšší kopec ostrova, jehož vrcholek, prý v podobě velbloudího hřbetu, byl příčinou původního jména Camel Rock, nyní přejmenován na sluneční světlo – Sunlight Rock. První zastávkou bylo museum se soustředěním na výkony někdejších zvlášť zasloužilých dobrodinců, filantropů. Mnoho memorábilií o dědečkovi, jednu celou zeď zaplnila zvětšená fotografie z roku 1932 s onou trojicí včetně mé tchyně. Priscillu jsem ponoukl k nim se přidat a cvaknutím kamery zvěčněnu mít takovou čtveřici.
Načež spěcháme k magnetu, nejvíc tam navštěvovanému, k dědečkem v roce 1931 vytvořeným zahradám Shuzhuang - jejich terasy, pavilonky, jeskyně, vodopády, můstky, botanické unikátnosti. Z Limových zahrad se zásluhou revoluce stali Lidové zahrady, nyní znovu však Limovy, blízko u vchodu s jeho nově stvořenou sochou. I tam se rodina, jakož i mnozí nezúčastnění návštěvníci fotografují.
Pak se dát na pochod, zvládnout svah s parádním výhledem k zálivu a seznámit se s oním unikátem – muzeem pián. Klavírů tam tucty, snad veletucet. Však i celému ostrovu Gulangyu či Kulangsu se občas říká PIANO ISLAND. Téměř před sto lety zámořský Číňan z Austrálie dodal jedno piano, jež podnítilo místní pozoruhodné muzikantské sklony. Už za své první návštěvy mě překvapily zvuky z různých oken, za nimiž zpravidla holčičky pinkaly do piana a ozýval se tehdy již rehabilitovaný Mozart, Beethoven, Chopin. Náš průvodce ředitel turismu informoval, že na ostrově mají v provozu aspoň 500 pian, též housle, violoncella, dechové nástroje. Však jsme minuli pár hudebních škol a viděli děcka vlekoucí své nástroje. Někteří absolventi to dotáhli daleko, mezinárodního renomé například docílil klavírní virtuos Yin Cheng Zhong, trvalou adresou teď v USA.
Priscilla mě představila své kdysi privátní pláži, co jsem dosud znal jen z černobílých rodinných fotografií. V roce 1982 jsme tam nesměli, tehdy to ještě byla vojenská doména.
Jak má plebejský středoevropský suchozemec reagovat na pojem, ponětí, fakt vlastního soukromého mořského břehu? Enkláva s hebkým pískem, palce tu olizuje dorážející teplá voda. Metám upřímné komplimenty na tuto kdysi její zcela privátní nádheru.
Už to není, co bývalo, utrousila.
Ovšem že to není ono. Už hodně dávno není mladičká panenská princeznička, přemnohé se mění, ať se přeptá Herakleita. Zdůraznil jsem nemravnost privilegií, jimž jsem v životě neměl příležitost se oddávat a poté je pokrokově odmítat.
Z kopce za zády se ozval hlas – ne čínsky, ale italsky. „O sole mio,“ rozbujel se baryton. Podsaditý žlutý muž, jednu ruku na srdci, druhou v leninském gestu k moři, nám prozpěvoval.
Vždyť já si tolik nestěžuju, připustila někdejší vlastnice.
Domorodci na naši přítomnost nejednou reagovali slovem, znějícím nějak jako CHUANA. I mrňavá holčička na nás ukázala prstíkem a radostně volala „Koukej, koukej, maminko – chuana, chuana!“ DIVOŠI, BARBAŘI ve fukienské verzi.
Posléze, po rozloučení se sdílným ředitelem turismu, jenž nás zavedl do správných obchodů ochutnat ty zcela nejlepší kulinární skvosty ostrova, jsme se přeplavili na opačnou, xiamenskou stranu. Sedíme v parku, já si něco čmárám, matka se synem konverzují ve fukienštině. Je s podivem, když cizinec zvládne mandarinskou čínštinu, ale tohleto že v našemu místním dialektu je úplný zázrak. Prodavačky, zpravidla přepadající turisty se svým tovarem, se zarazily, nic nenabízely, sběhly se, došlo k překotné rozpravě, pak k nadšení z jejich strany, s kým že měly tu čest. Načež přistoupil pán v nejlepších letech, pamatující maoistická léta, a v mandarinské čínštině se začal nevřele vyjadřovat o exulantském živlu. Došlo k hádanicím, na nichž jsme se my ale nepodíleli. Vlezli jsme do taxíku a odjeli oněmi novými moderními čtvrtěmi, které tam nedávno ještě nestály. Na jedné křižovatce při čekání na zelenou, mladík nám do otevřeného okna vhodil fotografii mladé pěknice, s adresou a nabídkou sexuálních služeb.
Zpět ve Volendamu, ze zpráv v kajutě se dozvídáme, že Hainan zavalilo plno deště, že v Beijingu je osm stupňů Celsia pod nulou a ve Vladivostoku devatenáct takových zmrzlých stupňů. Tam ovšem my nikdy nemíníme zamířit.
Před sebou máme Šanghaj. Odjíždíme s prima zážitky, nemohly být lepší.
To jsme si tedy mysleli. A pořádně se mýlili, poněvadž na nás čekala právě ta Šanghaj.
Neoficiální stránky Oty Ulče
