ČERSTVÁ PLAVBA - 10: Příjezd do rodiště a do minulosti
Prý pílíme rychlostí devatenácti uzlů, jenže to spíš vypadá, že se pouze ploužíme. Z verandy pozoruji loď CHINA SHIPPING LINE, její palubu napěchovanou kontejnery, většina jich s písmeny MAERSK. Pán či paní takového jména aby byl hodně mohutný rejdař(ka). Každopádně se žene vpřed větším tempem. Stejně tak i tanker, co veze pohonnou hmot, kterou my, nikam nepospíchající, spotřebováváme v množství 85 galonů čili víc než 200 litrů za každou ujetou míli.
Míjejí nás vpravo od nás, kdežto na levé straně již máme v dohledu čínskou provincii Fujian či Fuklien či ještě jinak – transkripce čínských jmen, čehokoliv, hýří až perverzní rozmanitostí. Má to ale výhodu, že ač nelze dosáhnout dokonalé přesnosti, rovněž se nelze stoprocentně mýlit.
Nezpochybitelné je však tvrzení, že z této provincie se vždy nejvíc emigrovalo, vždy odcházel největší počet zájemců o lepší existenci v dálavách. To se jim značně dařilo, jak dokazují jejich výsledky zejména v Singapuru, Malajsii, Indonésii či Filipínách, kde mnozí tuze zbohatli. Za poslední mandžuské dynastie Čching (1644 až 1911, po Mongolech druhé a poslední to cizácké vládnutí nad Číňany) vešly v právní moc edikty nikoliv nepodobné praktikám československých normalizátorů: výzva k návratu se slibem amnestie a zapomenutí původního prohřešku. Stejně jako v našem případě amnestie nezabrala a rozkacený imperátor vydal manifest, na jaký se normalizátoři nezmohli, totiž lapat všechny exulanty, ať už kamkoliv odběhli, domů je dopravit a popravit.
Ve stejné době do Číny přicházeli evropští, převážně nevítaní zájemci. Činili tak ve vlnách: jako první Portugalci, v 16. století, po nich Španělé, následováni Holanďany a Angličany.
Britové po opiových válkách v 19. století se rovněž zmocnili přístavu Xiamen, v místním fukienském dialektu známém jako Amoy, což znělo přijatelněji evropským uším. Po kolapsu monarchie začátkem 20. století následovala éra chaotická, s občanskou válkou a s konečným komunistickým vítězstvím v roce 1949.
Posléze se Xiamen (Amoy) stal jablkem sváru, s potenciálem nabýt tvaru houby při nukleární explozi. Přibližujeme se k vodám, kde v roce 1958 málem došlo k výpuku třetí světové války, když Mao se mínil zmocnit ostrovů Quemoy a Matsu. V Kremlu tehdy rozhodující Nikita Chruščov odmítl poskytnout velkému kormidelníkovi jaderné zbraně a charakterizoval ho jako megalomanického válečného štváče. (Kormidelník se revanšoval definicí Nikity jakožto „v bibli si čtoucího a žalmy prozpěvujícího šaška“.)
Následovaly dvě pohromy (Kulturni revoluce a Velký skok vpřed či vzad), po nich Maova smrt a počátek éry reformátora Deng Xiaopinga. Stejně jako Hainan, i Xiamen obdařil povýšením na Zvláštní ekonomickou zónu. Rozproudila se výroba v mnoha odvětvích – strojírenství, elektronika, chemické produkty, textil, v loděnicích stavět jachty, dokonce i kontejnerové kolosy. Xiamen se stal zcela největším výrobcem sunglasses – brýlítmavých, zelených, proti slunci. Ročně jich 120 milionů vyrobí a světové trhy zaplaví, což můžeme v případě Vietnamu svědecky potvrdit.
V roce 1999 v Xiamen vypukl velikánský skandál, odhalení korupce, v níž bylo namočeno, ošklivě potřísněno 200 vládních úředníků. Zabředli do pašeráckých aktivit, z jejichž zisku se financoval fotbalový tým, filmové studio a rozsáhlý nevěstinec pronajatý místním složkám veřejné bezpečnosti.
Přístavní město má už téměř milion obyvatel. Když jsem se tam v roce 1982 poprvé dostal, byla jich jen jedna pětina nynějšího počtu.
Na přilehlém ostrůvečku Kulangsu, nyní však spíš označovaném jako Gulangyu, scénické končině necelé dva čtvereční kilometry, převládá architektura spíš evropská středomořská než orientální. Kdysi tam fungovalo jedenáct konzulátů (Belgičané, Holanďané, Dánové, Francouzové, Němci, Španělé, Britové, Američané, Japonci a ještě nějaké dva další), tam sídlili a paláce si stavěli bohatí Číňané, mezi nimi můj vyženěný dědeček Lim Nee Kar, hlava rodinného klanu. ( O něm se zmíním v extra článečku, abych zde v miniseriálu o čerstvé plavbě nezdržoval.)
Rodný ostrov vystupoval z ranní mlhy, tamhle ten kopec s věží – to bývala signální stanice, vysvětlovala rodačka, má manželka. Tam za války japonští okupanti vytahovali prapor, kdykoliv se blížily americké bombarďáky.
Před očima jsem spíš měl starodávnou čínskou malovánku – břeh s balvany podivných tvarů, pokroucené stromy na svahu, šinoucí se džunky s černými plachtami, jak můry, noční motýlové.
Pak tedy přístav Xiamen, též Amoy. Sice, pane Herakleite, nevkročíme dvakrát do téže řeky, ale aspoň na první pohled, ať si protírám oči jakkoli důkladně, tam jsem v roce 1982 vstupoval do minulosti, tohle mohla být dvacátá léta dvacátého století – Čína ta nejčínštější. Ženy v placatých slamácích na bobku vyprázdňovaly jakási zvířecí střeva do mísy. Vedle v košíku batalion much na snad čerstvě nasekaném mase, odpovědného okresního hygienika by právem měla ranit mrtvice. Cožpak Mao už dávno neporučil dětem všechny mouchy pobít? Vedle klusal asi tak dvanáctiletý kluk, mezi zuby cigaretu, přes rameno táhlo s dvěma nůšemi, v jedné uhlí, v druhé polouškrcené slepice. Chodí se nejen po chodnících. Na vozovce se mezi pěšími všemi směry pohybují osoby na kolech. Zvonečky cvrlikají. Rikšové šlapou na tříkolkách. Podařilo se nám sehnat taxík - místní produkt inspirovaný Pobědou. Kudy jel, tudy houkal. I zde se trumpeta, klakson, jakýkoliv hluk zřejmě považovaly za hlavní zdroj pohybu. Plesnivé, rozpadající se domy. Hledám správné slovo, snadno jsem je našel: ZAŠLOST.
To bylo tehdy. Nyní tam, zcela podle Herakleita, vjíždíme nejen do jiné doby, atmosféry, do jiného světa. Ultramoderní přístavní prostory, perfektně čisto, příjemně se tvářící personál, vesměs si zakrývající ústa hygienickými rouškami, náhubky. Porovnávám s někdejší situací tam na letišti: chaos jako přesvědčivý důkaz, vizitka Třetího světa.. Tehdy s opakovanými kontrolami dokladů, před chvílí již kontrolovaných strážci v uniformách, s mramorovým výrazem ve tváři.. Žádné již tlačenice uštvaných hord, teď pocit pohody, dojem racionálně fungujícího prostředí.
Autobus se s námi rozjel, zírám na okolní výstavbu, třicetiposchoďové činžáky v různých odstínech, provedení, na hony daleko od tolik zkrušující uniformity českých panelákových králíkáren. Přeptávám se, kde že to jsme, tady to vůbec nepoznávám. Jak bych mohl, zde před několika roky nic nestálo - pouze políčka a na nich občasný vodní buvol.
Porovnávám se svým prvním návratem po sametovém listopadu do rodné Plzně a s tam teď po dvaceti letech zaznamenatelnými změnami. Ano, došlo k nim, město všelijak prokouklo, Japonci tam vyrábějí televizory, vznikla vlastní univerzita, nyní s víc než celostátní ostudou. Jestliže se Plzeň v očích náhodného návštěvníka změnila deseti procenty, tady v Xiamenu aby procent bylo aspoň devadesát.
Dorazili jsme tam do centra k nepoznání, s úmyslem najít ulici, v níž Priscilly klan stále vlastní několik domů. To už pak byla trošku starší Čína – obchůdky místo supermarketů, omamné vůně, kupy koření, ochota a podiv, když na ně manželka promlouvala jejich místním dialektem, který se od mandarinské čínštiny liší asi jako čeština od maďarštiny. (Naštěstí dorozumění mluvčích tak rozličných dialektů umožňuje řeč psaná, ta je jednotná. Není tedy radno být analfabetem.) Majetky nalezeny a fotografovány. Jdeme dál.
V mysli odplouvám do dob jedné z mých zdejších minulých návštěv. Tehdy jsem se dost vyptával na místní dopad kulturní revoluce. Dozvěděl jsem se, že škody na majetku tehdy byly veliké, ale vzájemně se tam prý pobilo ne víc než dvacet tisíc lidí – čili desetina tehdejšího obyvatelstva.
„Tadyhleto všechno bylo rozbité,“ ukazoval mi pamětník v městském parku, kde revolucionáři roztrhávali lavičky, rozdupávali pavilonky, můstky ohnuté přes potůčky házeli do povětří. Ničili všechno aspoň poněkud pěkné. V mělké tůňce jsem rozpoznal překoceného, dosud nerehabilitovaného amorka – co ten asi schytal facek na své baculaté tvářičky!
Představili mi tam jednu naši příbuznou, jejíhož otce umlátili mladí idealisté, bojovníci za lepší příští. Na místní univerzitě jsem se seznámil s profesorem – veselá kopa, ruku mi podal levou. Pravou mu totiž studenti při mučení zlomili, lékařskému ošetření zabránili, kost špatně srostla, ruka odumřela, uschla. Potkali jsme řadu obětí – zpřerážené, bídně vypadající, šinuly se přískoky Quasimoda. Jestliže jsme potkávali mučedníky, to abychom rovněž potkávali mučitele.
Jak se s tím vším vyrovnává, nakolik je dosud traumatizován přeživší národ? Částečně optimistickou odpověď nám poskytl gong. Ten jsme si koupili, přivézt domů na památku. S ním v podpaží ještě hupky do banky. Tam úřadovalo aspoň třicet osob, ticho téměř kostelní. Načež se mi ten gong vysmekl a dopadl na podlahu na placato. Wagneriánská salva, rána z děla, petarda z Aurory. Úředníci zmrzli, bez nápadu, bez návodu, jak reagovat. My se začali řehnat. A z Wagnera jsme se doladili ke Smetanovi: první osůbka tam u finančníků se uchichtla, druhá se přidala, přidali se další, z potůčku proud, tok a veletok, až banka jako Vltava osvobozeně burácela a my měli radost z naděje, že národ tak poničený se přece jednou vzpamatuje.
To bylo tehdy. Tentokrát naši australští spolupasažéři z Melbourne se nám rozpovídali o své čerstvé zkušenosti: vlezli do obchodu s elektronikou a nemohli se za žádnou cenu domluvit – inu, vzájemná vzdálenost angličtiny a čínštiny je snad porovnatelná k šíři námi právě zdolávaného oceánu. Prodavač se ale nevzdával a přinesl jakousi mašinku. Na ni australský zákazník anglicky vyťukal svůj požadavek, což chytrý stroj bleskurychle přeložil do druhého jazyka. Transakce, nákup bezkonfliktně uskutečněn.
My jsme ale místo nakupování celý den strávili na rodném ostrůvku Gulangyu neboli Kulangsu.
Neoficiální stránky Oty Ulče
