Vím naprosto přesně, kde jsem byl a co jsem dělal 29. dubna 1986. V ostravském studiu Československé televize jsme natáčeli jeden z osmi dílů populárně naučeného seriálu Svět za 100+1 rok. Vystupoval jsem v něm coby průvodce neboli moderátor z titulu autora a popularizátora sci-fi. Poslední díl byl jaderné energetiky. Od dětství jsem její stoupenec a těším se na rozběh první termonukleární jednotky. Pokud se dostanu k elixíru věčného života, věřím, že se ho i dočkám. Ale i ty klasické jaderky mě tehdy těšily a dodnes těší a proto jsem s radostí o nich vykládal na kameru. Obzvlášť jsem si dal záležet na bezpečnost. Ta je tak absolutní, že se nemůže nic špatného stát.

Natáčení proběhlo v klidu, holt už to byl osmý díl a nebyly žádné kiksy. Těšili jsme se, jak to zabalíme a půjdeme do vinárny a užijeme si dotočnou. Radost nám ale zkazil nějaký šťoural. Přišel s Rudým právem v ruce.

„Helejte,‟ povídá, „tady na straně sedm mají článek Havárie reaktoru. Že v Černobylské jaderné elektrárně došlo k nehodě,‟ četl nám. ‟Přijímají se opatření k likvidaci následků havárie.‟

„No vidíš,‟ zněla odpověď. „Přijímají se opatření. My taky přijmeme opatření. Jdeme se vožrat!‟

Já byl ale vychováván v duchu staré školy, kdy rozvaha byla pokládána za dobrou vlastnost.

„Helejte,‟ povídám tedy, „jsme tu všichni. Technika jede, dekorace stojí, neměli bysme tu pasáž, kde jako říkám, že se absolutně nemůže nic stát, neměli bysme ji sjet znova, že bych o té bezpečnosti povykládal s menším nadšením v hlase?‟

„Seš blbej,‟ poučili mě. „Je duben. Vysílat budeme na podzim. Do tý doby se na celej ten… Jak se to jmenuje?‟

„Černobyl.‟

„Na celej ten Černobyl zapomene. Jdeme pařit!‟

Svět za 100+1 rok se jmenoval ten seriál. Na podzim ho odvysílali. Neviděl jsem ho, jen mi někdo řekl, že osmý díl byl hodně vykostěný. Dnes jsme ve světě 40 let plus jeden den. Na tragicky završený hokus pokus sovětských učonych se nezapomnělo. Jaderná energetika dostala tenkrát tak velkou ránu, že možná budu potřebovat elixír věčného života i na to, abych se dočkal malého reaktoru Rolls-Royce v Temelíně. No, aspoň mám v repertoáru jednu veselou historku z natáčení.

V paměti mám vzpomínka na sovětský dokument o havárii. Bylo v něm vidět, jak se ti lidé brodí v radioaktivním prachu jen tak v montérkách. Vrcholná scéna ukazovala schůzi komunistů. U dlouhého stolu seděli přísní soudruzi, šediví radioaktivním prachem, před nimi zkroušený poprášený provinilý soudruh. Něco provedl, asi byl málo nadšený a tak ho z té komunistické strany vyloučili. Za jak dlouho všichni umřeli v tom filmu nebylo.

Svět za 40 + 1 rok si odnesl poučení, že jaderná energetika je nebezpečná. Já si odnesl poučení, že nebezpečná jsou lidská hloupost, tupost a fanatismus. Ale s tímhle mě nikdo do žádného seriálu nepustí.

Psáno pro idové noviny