Cestou se ale musíme vypořádávat s mnohými zátarasy: vojenská kontrola, předložte papíry, děkujeme vám, šťastnou cestu. Takto rozkouskované cestování je samozřejmostí v řadě zemí, třeba na Filipínách, kde stále třeba chytat lupiče či povstalce. Zde na ostrově, po nedávno absolvovaném pokusu o zejména maoistické povstání, všichni revolucionáři ještě pochytáni nebyli.

Vyhlížíme do kraje, prohlížíme si lid. Stejně jako v Indii se někteří muži oblékali do bílého sarongu a ženy do sárí pastelových barev. Mnozí starci měli dlouhatánské vlasy a kolem třísel miniaturní adamky. Značný rozdíl od Afriky: nikoliv v nahotě, ale v existenci. Tam jsme starce a stařeny vlastně neviděli. Nedožijí se.

Na mladice věru radost pohledět. Bylo je vidět při koupeli, stály po kolena či až po pás v řece, mydlily si sárí a pod suknem, dalo se předpokládat, i tělo. Kousek nahé kůže nebyl ke spatření. Podobná tedy situace jako v Indii. Svěřila se mi jedna Angličanka, že bydlela s takovými dívčinami čtyři roky v koleji a žádnou nikdy neviděla nahatou. Krasavice spaly ve spodničkách a některé i ve svrchničkách.

Nejsem typ do každé vody se hned dogmaticky vrhající, ale neodolal jsem v místě, kde se konalo filmování legendárního filmu Most přes řeku Kwai. Příroda tam hlučně reagovala, ptáci pištěli, hmyz bzučel až hlučel. Řeka byla čistá, žádný jedovatý plaz, ba ani pijavice nezaútočily, pouze vadila tepelná nerovnováha, kdy jedna ruka byla ve vlažném a druhá jakoby se osvěžovala ledem.

Bydleli jsme v hotýlku, kde dřív pobývali a jehož zdi zdobily fotografie oněch slavných herců - Alec Guinness, Jack Hawkins, William Holden.

„Máte tu k mání nějakou pálenku?“ zeptal jsem se hmotně odpovědného vedoucího.

„Zavrtěl hlavou, že nemají. Než mi došlo, že horizontální vrtění, po indicku, není negace, už byl zpátky s průhledným roztokem: arak, národní destilát z kokosu, tamější to slivovice..

Došlo k dalšímu překvapení. Světla zhasla a vešel kuchař s hořícím podnosem a na něm kokosová karamelová, v araku utopená omeleta. Chtěli jsme se o tak syté sousto s někým podělit. V koutě seděl zádumčivý párek, koukali po sobě a nic neříkali. Nejistota sama a druhý den u snídaně vypadali ještě o poznání rozmrzeleji. Náš šofér vyzvěděl od jejich šoféra důvod neveselosti. Párek byl totiž na svatební cestě, rodiči zaranžovaného matrimonia, a zřejmě líbánky byly teprve ve stavu oťukávání s příslušnými psychickými modřinami.

Většina manželství prý tam takto vznikala, že rodiče vyhledávali potomkům manželské štěstí podle čtyř kritérií: 1. příslušnost ke stejné kastě; 2. panenství nevěstinky; 3. věkový rozdíl kandidátů; 4. jejich harmonizující horoskopy. Po svatbě manžel převezme od otce nevěsty otěže a pokračuje ve výchově. S výjimkou velkoměstských emancipovaných svéhlaviček, manželka si nepřisedne k manželovi, když je ve společnosti přátel, a zásadně mu nekráčí po boku, ale několik uctivých kroků za ním.

V pět ráno námi zacloumala velice vřeštivá džungle s akustickými vlnami cikád. Vědom si zkušenosti, že zvuk víc než fotografie dovede vyvolat autenticitu původního dojmu, popadl jsem magnetofon zaznamenat tak náramný úkaz. Jenže exotiku zničil obyčejný kohout – rozkokrhal se, přehlušil tamější tropický svět.

Krajina s protijaponskou válečnou tématikou za zády, jedeme hodně do kopců, serpentina za serpentinou. Dorazili jsme do výše přes tři tisíce metrů, kde si Angličané postavili výstavní letní sídlo Nuwara Elyia. Karlovy Vary v tropech hodně vysoko, s britskými trávníky, parky a příležitostmi ke sportování na čerstvém horském vzduchu.

Tam jsme byli svědky přerodu éry. Ta koloniální ještě zcela nedodýchala. Grand Hotel ve vší nepohodlné viktoriánské kráse, kde ztuhlostí (spíš prostředí než pokrmů) se z oběda stával obřad téměř k nespolknutí. Z okna se dalo dohlédnout na novou éru - tehdejší variantu lidovědemokratického úpadku. Místní Chuchle, stadion, někdejší dějiště urputných utkání, nyní v rozkladu. Půlka tribuny se již rozpadla, na trati stopy po pádících kopytech zarostly pohřební trávou, kterou užvykovaly vandrující kravky.

Pokračování příště.