Pátral jsem po příčinách a pozadí fiaska aprílového povstání z roku 1971. Jedním z důvodů,, proč jsem se na ostrov vypravil, byl zájem na místě se dozvědět o okolnostech potlačení unikátní mezigenerační revoluce, kdy mládež, ať trockisticky či maoisticky, ale každopádně protivládně orientovaná, povstala proti socialistické šarádě bandaranaikovského režimu a málo chybělo, aby se tento mládežnický převrat byl zdařil. A při té příležitosti snad dvacet tisíc lidí přišlo o život.

Strůjcem události byla strana či spíše stranička JVP (Janata Vimukhti Peramuna – „Osvobozenecká fronta lidu“), která vznikla odštěpením od pročínské komunistické strany. Cestou z Polonaruwy jsem měl příležitost vyslechnout svědectví policisty. Byl u toho, když jeho stanice byla obsazena a přemožena revolučními svazáky. Mládeži klapal přepad s pruskou precizností. Což mě mátlo: přece nelze zkoordinovat povstání do posledního puntíku, s plánem na dobytí i té nejposlednější vesnické výspy. K tomu by bylo zapotřebí celonárodní synchronizace s podporou dost vysokých míst.

Západní tisk přičetl porážku povstání několika faktorům: prozrazení na poslední chvíli, zbabrání ve vlastních řadách, rychlá reakce vlády a jí poskytnutá podpora ze zahraničí, jak od západních imperialistů, tak i ze zemí tábora míru a socialismu. Tatáž media tvrdila, že kdyby byli revolucionáři o nějaký ten měsíc počkali, progresivně zeslabený režim by nebylo možno nerozmetat.

Z domácích zdrojů jsem dostal toto vysvětlení: povstání bylo pečlivě připraveno na celostátní úrovni a mělo svou podporu ve vládních kruzích, v parlamentě a zejména mezi intelektuály v mediích. Rozhlas měl za úkol vydávat kódové instrukce k akci. Signálem k zahájení revoluce prý mělo být oznámení o smrti X.Y. s tím, že pohřeb – tedy povstání - se bude konat o hodině H, s časem „deset večer“ (10 p.m.). Zpráva se ale dostala k redaktorovi, který nebyl do povstání zapojen. Pohřeb večer je překlep, usoudil, z 10. p.m. udělal 10 a.m., tedy dopoledne, a oznámení šlo do étéru.

Konspirátoři malér zjistili, když už bylo pozdě. Obtelefonovat spojky s vysvětlením se podařilo jen v okolí Colomba, kdežto vnější vzdálenější oblasti, odkázané na rádio, ráno v deset začaly řádit. Centrum v Colombu, když už nemohlo akci účinně odvolat, se tedy rovněž pustilo do nezkoordinovaného střílení, ať to stojí, co stojí. Výsledek známe. Připomíná kubánské fiasko v Bay of Pigs, když si organizátoři invaze tehdy nezkoordinovali hodinky, přehlédnuvše, že v Havaně a v Guatemale je o hodinu jinak.

Nezdařilost způsobila tisíce mrtvol a tisíce přeživších účastníků se dostalo za koncentrační dráty. Paní premiérová odmítla – tedy aspoň veřejně odmítla – připustit, že šlo o revoluční pokus ultralevicových radikálů. Prohlásila to za proradnou strategii opoziční pravice, do níž se pustila cestou vyhazovů, kádrových kolotočů. Ať se ale vyšetřovalo, jak chtělo, volky a zejména nevolky se od varianty konzervativního puče muselo upustit.

Namočeni byli zejména severní Korejci, kteří vůdce povstání trénovali, platili, vybavili. Z ostrova museli též spěšně odjet někteří Vietnamci a východní Němčouři. Dodávám, že hlavní komandant povstalců R. Wijeweera byl studentem moskevského Lumumbova vysokého učení. U soudu prohlásil: „Jsem marxista-leninista. Jsem moderní bolševik.“

- - -

Ošidné tedy komplikace. Vrátili jsme se do Colomba a usadili se blízko čtvrti Mount Lavinia a tam na pláži se mi stalo ono pověstné „tohle je mi povědomé, tady jsem už dřív musel být“. Ve své předchozí inkarnaci? Nikoliv. Při své předchozí návštěvě filmu Most přes řeku Kwai. Zde přece hrdina Holden laškoval s důstojnickou krasavicí, než byl odvelen k trmácení v džungli.

Oceán velebně duněl, vešli jsme do blízké restaurace s mořskou stravou. Leč spustila tam rockandrollová vřava. K našemu stolu přistoupil primáš s dotazem, co nám mají zahrát. Snažil jsem se ho přesvědčit, že zvukům přírody, perfektní orchestraci vlnobití nelze konkurovat a ať tedy jsou probůh zticha. Každý večer jsem pak platil muzikantům, aby nehráli.

Na pláži se mi v přízeň obratně vlísal věštec. Nedíval se mi do dlaní, přeptal se na den mého zrodu, maloval si čáry do písku a chtěl, abych mu jmenoval jakékoliv druhy ryb, ptáků, kytek.

Že prý jsem profesor.

To je snadné, přece mám fousy.

Že nejmizernější má léta byla 1948 až 1955.

Sakra, ten se strefil! Vítězný únor, pak stalinismus, vánoce 1955, to jsem šel od černých baronů do civilu.

Že důležitý byl též srpen 1968. Mrazivě přesně popsal ženy, jež ovlivnily můj život. Pak se už tasil s přesným datem mého umrtí, což jsem mu ale včas stačil zakázat. „Raději mi řekněte,“ naléhal jsem, „jak to tady dopadne s vaší zemí.“

„Bohužel, pane, to je zcela nad moje síly,“ vzdal se věštec.

S tím jsme se rozloučili.

- - -

Jen s obtížemi lze potkat českého našince, který by nelamentoval nad politickým stavem věcí, jak že vše prý vypadá, takhle jsme si tu demokracii nepředstavovali, využívají a zneužívají ji nehodní lidé – lháři, podvodníci, mafiáni, dnešní miliardáři a včera s ještě holou prdelí, co si budeme povídat. Útulky na Bahamách či Seychellách, lumpárny, podrazy mezi předáky, příliš slušný, a tudíž nevhodný Vladimír Špidla musel od válu, nastoupil lačný chlapeček Stanislav Gross, k veslu se dodral diktátorský Jiří Paroubek, jemuž jde o udržení moci za jakoukoli cenu, i třeba za pobyt ve společném pelechu s estébáckým fízlem Vojtěchem Filipem – a jeremiády pokračují.

Na rozčilenou hlavu doporučuji studený obklad přirovnání se Srí Lankou, státem poloviční velikosti České republiky a s dvojnásobným počtem obyvatel. A s mnohonásobným počtem a závažností problémů v národě rovněž gramotném, nikterak primitivním.

Tato Srí Lanka se stala dějištěm hodně krvavého konfliktu sinhálsko-tamilského, tehdy ještě málo viditelného. Od té doby se ale rozbujel tuze třeskutě, občanská válka oficiálně skončila v roce 2009 a kýžená harmonie zůstává dosud v nedohlednu.

KONEC