Nedávné průzkumy ukazují bezprecedentní a rychlý pokles hodnocení, které stranu řadí zhruba na 24 % – nyní na stejnou úroveň jako pravicově-populistická AfD, nebo dokonce pod ni. „Ještě nikdy žádná strana neztratila mezi volbami a sestavením nové vlády tolik příznivců,“ uvedl Hermann Blinkert, vedoucí výzkumného institutu INSA.

V době psaní tohoto článku vedl Friedrich Merz, kandidát CDU na kancléře, koaliční jednání se sociálními demokraty. (Obě strany uzavřely koaliční dohodu až po zveřejnění tohoto článku. pozn. red.) Mezitím se mládežnické křídlo jeho strany (Junge Union) otevřeně bouří. Jejich vedení otevřeně prohlašuje: „Chceme, aby Friedrich Merz dělal to, proč jsme my – řadoví občané – z něj udělali předsedu strany. Musí přijít politická změna!“ Mladí konzervativci, kteří Merze kdysi obhajovali, ho nyní obviňují z hazardování s budoucností strany, možná dokonce z ohrožení její samotné existence.

„CDU a CSU dostaly poslední velkou šanci v podobě spolkových voleb v roce 2025,“ prohlašuje se v petici, kterou organizace spustila. Signatáři (nyní jich je asi 2600) se obávají, že Merzovy dalekosáhlé kompromisy s SPD, například v otázce migrace, tuto poslední příležitost promarní. Požadují konzultaci s členskou základnou ještě předtím, než vedení strany schválí jakoukoli koaliční dohodu.

Zrada, nebo nevyhnutelný kompromis?

Jejich hněv je pochopitelný. Během několika hodin po oznámení výsledků únorových voleb začal Merz ustupovat téměř od všeho – od slibu kontroly hranic až po závazek nezvyšovat státní dluh nad ústavní „dluhovou brzdu“ Německa .

Přisuzovat to pouze charakterovým vadám nebo špatným vyjednávacím schopnostem je však příliš zjednodušující. Je těžké přeceňovat potíže CDU. Nedůvěra voličů byla hluboká již před únorovými volbami, přičemž mnozí správně označili CDU za hlavní příčinu nejpalčivějších současných problémů Německa. To vysvětluje, proč navzdory naprosté diskreditaci bývalé vlády SPD, Zelených a liberálů získala strana pouhých 28,5 % hlasů – svůj druhý nejhorší výsledek v historii.

Ve skutečnosti se CDU, nejúspěšnější německý poválečný politický výtvor, který vládl 52 ze 75 let od roku 1949, již několik let potýká s propadem své tradiční podpory. Stejně jako nyní Merz, i Angela Merkelová (CDU), kdysi oslavovaná jako nejúspěšnější německá politička, potřebovala podporu SPD ve třech ze svých čtyř funkčních období.

Duch Merkelové stále straší

Špatný výsledek únorových voleb, který Merzovou nutí do nepopulární koalice s SPD (největší poražený ve volbách), ukazuje, že údajná krátká paměť voličů se ukázala jako mýtus. Voliči nezapomněli, že za šestnáctileté vlády Angely Merkelové se německé hranice otevřely dokořán a vytvořily se migrační počty, které místní úřady zahltily natolik, že dokonce i liberální Guardian hovořil o státu, který „ztratil kontrolu“.

Ti samí voliči si také uvědomují, že během těchto dlouhých a dusivých let začalo nebezpečné zanedbávání německé infrastruktury – výsledkem je nejméně 5 000 mostů, které jsou nyní prohlášeny za zchátralé (Svědčí o tom šokované reakce obyvatel poté, co se v září 2024 zřítil most v Drážďanech). A vědí, že Merkelové éra zahájila katastrofální obrat Německa k obnovitelným zdrojům energie a zároveň ukončila jadernou energetiku, což vedlo k tomu, že náklady na elektřinu jsou nyní nejvyšší v EU, ne-li na světě.

Polovičaté reformy

Je pravda, že Merz během předvolební kampaně budil dojem, že se postaví nejracionálnějším politikám své strany. Činil tak však polovičatě – ustupoval, kdykoli narazil na tvrdý odpor, zejména ze strany centristické, Merkelovou podporující frakce své strany.

CDU zůstává rozdělenou stranou, jejíž většina vedení je hluboce zakořeněna v zeleno-levicové ideologii. Tato ideologie pro ně představuje „střed“, buržoazní střed – a jedinou rozumnou pozici. To vysvětluje, proč se volební program strany čte jako balancování na hraně. Strana v něm slíbila, že „prověří“, zda by bylo možné znovu připojit k síti poslední tři odstavené jaderné elektrárny. Zároveň se však vyhnula jakémukoli závazku k tomuto postupu – a pečlivě se vyhnula jakékoli diskusi o výstavbě nových elektráren.

Program slibuje ukončení „ideologicky motivované politiky bývalé vlády“, přesto obsahuje jasný závazek, že Německo bude do roku 2045 „klimaticky neutrální“. Vzhledem k tomu, že zároveň vyzývá k posílení EU, nový politický impuls založený na obavách voličů – spíše než na bruselských směrnicích – se nedal očekávat.

Nejzřetelnějším příkladem nestálosti CDU bylo její odmítnutí jednomyslně podpořit „zákon o omezení přílivu“ z vlastní kandidátky. Merz, jednající pod tlakem po smrtícím útoku nožem neúspěšného žadatele o azyl, v lednu odvážně slíbil „pětibodový plán“ na omezení migrace. Plán zahrnoval trvalé hraniční kontroly a odmítnutí všech nelegálních přistěhovalců. Když však předložil parlamentu svůj „zákon o omezení přílivu“ – zákon, který měl migraci omezit, avšak mnohem slabší než jeho pětibodový plán -, několik poslanců z jeho vlastní strany jej odmítlo podpořit.

Když v době vrcholící volební kampaně vyšly do ulic tisíce příznivců vlády, aby Merze odsoudily a obvinily ho, že se spolčil s pravicí (protože pro jeho zákon hlasovala jednomyslně pouze AfD), mnozí ve vedení strany zpanikařili. Merzovo odhodlání se vytratilo. Kandidát místo toho zdůraznil posílení středu a odmítl jakoukoli povolební spolupráci s AfD.

Hora, kterou je třeba zdolat

Pokud chce Junge Union skutečně změnit směřování své strany, stojí před ní monumentální výzva. Nejprve by musela řešit ideologickou prázdnotu ve středu strany. Často označovaný jako „kancléřský volební spolek“ (Kanzlerwahlverein), zejména za éry kancléřky Merkelové, má marginalizaci vnitřních kritiků dlouhou historii.

Mnozí, kteří chtěli skutečnou konzervativní reprezentaci, stranu již dávno opustili. Ostatně když byla AfD v únoru 2013 založena, byla v podstatě odštěpkem CDU a její vedení tvořili téměř výhradně zklamaní členové CDU.

Existují legitimní důvody, proč CDU/CSU odmítá vytvořit koalici s AfD (včetně znepokojivého historického relativismu AfD). Ale spěch, s nímž se vedení strany podřídilo postojům SPD, je výsměchem Merzovu předvolebnímu slibu, že bude dělat správné věci, bez ohledu na to, kdo je podporuje.

Mnozí konzervativní členové CDU považovali Merze kvůli jeho kritice Merkelové za maják naděje; i on byl ve straně po léta marginalizován. Tyto naděje se ukázaly jako marné.

Místo aby vážně pracoval na získání zklamaných voličů zpět (Merz kdysi z celého srdce slíbil, že sníží podporu AfD na polovinu a vrátí CDU nad 40 %), přidal se k těm, kteří považují populisty a jejich voliče za největší nebezpečí. Koalici s SPD označuje za bezalternativní a neúspěch jednání za vyloučený. CDU však politiku „bez alternativ“ provádí již příliš dlouho. Musí každý, kdo usiluje o skutečnou změnu, stejně jako Junge Union, hledat nový politický domov? Bitva o imigraci, kulturu a státní zřízení zůstává otevřená.

Sabine Beppler-Spahl píše pro server europeanconservative.com se sídlem v Berlíně a je předsedkyní německého liberálního think tanku Freiblick Institutu.

Další články v Konzervativních novinách