Jsou to klišé, mnohokrát vyvrácené, mající však tuhý kořínek. Carské Rusko nepřešlo rovnou z feudalismu do socialismu a nebylo zaostalou zemí, jak se nesprávně traduje. Naopak dosáhlo pozoruhodných úspěchů.

Během válečné vřavy nastupuje v roce 1855 na trůn car Alexandr II., který patřil k těm prozíravějším ruským panovníkům, a uvědomoval si, že hlavní příčinou neúspěchu Ruska v Krymské válce proti Velké Británii a Francii je zaostalost jeho říše. Například plachetnice admirála Pavla Stěpanoviče Nachimova jaksi nebyly schopny zvítězit nad britskými a francouzskými parníky.

Tento vládce si tedy uvědomil, že jeho země potřebuje reformy, které by zastavily její opožďování za Západem. Možná jim zase tolik nefandil, ale pochopil, že je udělat musí. Klíčovou z nich bylo zrušení nevolnictví v roce 1861 a v Rusku od té doby naplno rozvíjel kapitalismus. Není tedy pravdou, že by Rusko přeskočilo tuto vývojovou etapu. O dva roky později následovalo obnovení autonomie univerzit, v roce 1864 pak byly zavedeny porotní soudy s připuštěním obhájců ve veřejných trestních řízeních a hlavně nastalo zřízení místních volených samospráv na úrovni obcí, měst a oblastí (okresy, kraje), které nahradily dřívější šlechtickou správu.

A bylo to také osvobození ruských rolníků, které později vedlo k velkému hospodářskému vzestupu Ruska. Tak například průmyslová výroba se v letech 1890 – 1900 zdvojnásobila. Země měla štěstí na takové osobnosti, jakými byli premiéři Sergej Juljevič Witte a Pjotr Arkaďjevič Stolypin, kteří výrazně přispěli k ruskému ekonomickému zázraku na začátku 20. století. Bohužel ten první byl penzionován a ten druhý zavražděn v roce 1911.

Pravdou tedy je, že Rusko zažilo mohutný hospodářský rozkvět za cara Mikuláše II. a zvláště po roce 1907, kdy se předsedou vlády stal osvícený Stolypin. Celková produkce vytavené oceli a železa v letech 1893 – 1913 vzrostla 13x na 4,04 milionů tun, těžba uhlí 6x na 38 milionů tun, těžba ropy dosáhla 9 milionů tun, výroba cukru se zvýšila 4x na 1 470 000 tun, výroba bavlny 7x na 416 000 tun. Ruský bavlnářský průmysl zaujímal svoji produkci čtvrté místo na světě, po Velké Británii, USA a Německu. Délka železnic dosáhla před I. světovou válkou zhruba 75 tisíc kilometrů a po USA to byla druhá nejdelší železniční síť v rámci jedné země na světě. Obilí a cukr patřily k významným vývozním komoditám. Průmyslová výroba v té době rostla v průměru o solidních 9% ročně, a ekonomika celkově o 7% ročně.

Premiér Stolypin se také zasloužil o agrární reformu. V období nevolnictví se v Rusku vytvořily tzv. občiny (sdružení rolníků), kterým patřila půda a ty ji přidělovaly jednotlivým členům k obdělávání. Tento systém byl nevýkonný jen těžko přijímal potřebné inovace. Stolypin si toho byl vědom a proto chtěl ruské zemědělství postavit na samostatně hospodařících farmářích vlastnících půdu, tak jak tomu bylo v jiných zemích. Pozitivní výsledky se dostavily. V letech 1900 – 1914 stoupl výnos obilovin o plných 25 %. V průběhu reforem se prodej umělých hnojiv zvýšil sedminásobně a zemědělských strojů 5,5 x. V letech 1907 – 1912 i zásluhou zvýšených osevních ploch se produkce ječmene zvýšila o 62 %, kukuřice o 45% a pšenice o 37,5% . Celková produkce obilovin v Rusku v roce 1913převyšovala o 30% produkci v USA.

Dělníkův plat byl v roce 1913 reálně vyšší než v roce 1940 a doloženo je to přesvědčivě v prvním díle knihy Dějiny Ruska 20. století na množství zboží, které se z něj dalo koupit. Nehledě na to, že za cara byly obchody dobře zásobeny a o potraviny nebyla nouze, kdežto ve třicátých letech za Stalina byl chleba na příděl a kupující na něj stáli hodinové fronty.

Pravdou ovšem také je, že z hlediska HDP na osobu dosáhlo Rusko v roce 1913 pouhých 61% evropského průměru. Ke smůle pro Rusko totiž jeho dohánění Západu začalo pozdě. Je to jako když běžec zmešká start a marně pak dohání ostatní závodníky. Premiér Stolypin při nástupu do úřadu v roce 1907 uvedl, že Rusko potřebuje dvacet let míru, aby ekonomicky dostihlo vyspělé země Západu. Jak víme, to se nesplnilo. Slibný hospodářský vývoj přerušily jeho zavraždění v roce 1911 a zvláště pak celosvětový válečný konflikt o tři roky později.

V každém případě však carská říše tehdy měla našlápnuto mezi vyspělé země a nebylo zase tak zaostalé, jak se traduje. Historie jaksi nezná kdyby, ale přesto věřím tomu, že kdyby se v Rusku udržel kapitalismus a nezničil tuto zemi socialismus, tak patří k nejbohatším zemím na světě.

Přes všechny ruské úspěchy je však nutno si také připomenout, že v něm přetrvávaly feudální relikty. Český agrární politik a pozdější předseda vlády Rudolf Beran vzpomínal, jak na přelomu 19. století a 20. století cestoval po Rusku a jednoho dne nastoupil na Volze na loď. Byl šokovaný z toho, že dozorci tam na palubě třetí třídy mlátili cestující biči (nagajkami). Něco takového bylo v Rakousku a jinde na Západě nemyslitelné. I když v Rusku tyto svérázné mlátící způsoby přetrvávají i v současnosti.

Zdroje

Dějiny Ruska 20. století – díl I. (1894 - 1939), kolektiv autorů, nakladatelství Argo, Praha 2014

Dějiny Ruska, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995,

Rudolf Beran a jeho doba, Jaroslav Rokoský, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2011

Kdy nám bylo nejlépe, Vlastislav Lacina, Jan Hájek, nakladatelství Libri, Praha 2002