Akademický svět odjakživa stojí na nepostradatelné hodnotě – na skutečné důvěře. Studenti a studentky důvěřují svým pedagogům, univerzita svým profesorům a docentům. Veřejnost zase věří, že vědecké poznání vzniká poctivou tvrdou prací. Jakmile se však ukáže, že uznávaný akademik opisoval cizí myšlenky a vydával je za vlastní, nejde jen o profesní selhání. Jde de facto o morální bankrot.

Aktuální obvinění mladého (ano, v 41 letech jste na akademické půdě pokládáni za „mladíka“) černošského profesora Jasona Ardaye z vysoce prestižní Cambridgeské univerzity (založené již v roce 1209) z obřího plagiátorství proto nelze odbýt jako další drobnou akademickou aférku. Zmíněný profesor Arday se dostal do širšího evropského (akademického) povědomí v roce 2023, když jej univerzita coby 37letého (sic!) jmenovala nejmladším černošským profesorem v dějinách Cambridge.

V této kauze nejde jen a pouze o několik převzatých vět nebo chybně citovaných odstavců. V sázce je samotná důvěryhodnost instituce, která po staletí představuje symbol vzdělanosti a intelektuální poctivosti. Nota bene i zdejším středoevropským univerzitám bývá Cambridge dlouhodobě dáván za vzor.

Plagiátorství se nesmí podceňovat ani bagatelizovat. Je to vědomé přivlastnění cizí duševní práce. Ve všech ostatních oblastech bychom takové jednání nazvali pravým jménem: podvodem. Proč bychom měli používat mírnější metr jen proto, že se odehrává za zdmi univerzit? A že plagiátor byl akademik černé barvy pleti? Co má jako být?

Nevzorný profesor

Zvláště bolestné je, jestliže se podobného perfidního jednání dopustí profesor. Právě on má být přece příkladem pro studentstvo. Kdo jiný už?

Každá evropská univerzita již v prvním semestru učí, že opisování seminární práce je zcela nepřípustné. Jak ale přesvědčivě vysvětlovat etiku studentům, pokud ji sami pedagogové porušují? Morální autorita se snad ani v Británii nezískává akademickými tituly ani počtem publikací. Buduje se osobním příkladem. A je velice křehká.

Zhusta slýcháme argument, že vědecká práce je složitá, finančně podhodnocená, nebetyčně rozsáhlá a že k pochybením může dojít. Ano, chyba se stát může. Jsme jenom lidé, to platí v Praze stejně jako v Cambridge nebo Košicích. Jenže mezi omylem a systematickým přebíráním cizích textů existuje zásadní rozdíl. První lze napravit. Druhé svědčí o charakteru.

Dvojí metr?

Společnost přitom bývá podivuhodně shovívavá. Politik přistižený při (často dávném) opisování čelí veřejnému odsouzení. Novinář, který by vydával cizí text za svůj, by přirozeně ztratil profesní pověst během několika hodin. U akademiků se však často vede nekonečná debata o okolnostech, technických detailech a interpretačních nuancích. Přitom podstata je jednoduchá: buď je dílo původní, nebo není.

Univerzity mají nejen právo, ale i povinnost jednat razantně. Ne kvůli pomstě či exemplárnímu trestu, nýbrž kvůli ochraně hodnot, na nichž akademické prostředí stojí. Tolerance vůči plagiátorství totiž nepoškozuje jen jednotlivé autory a autorky. Znehodnocuje význam poctivé práce tisíců studentů, vědců a pedagogů, kteří své výsledky získali poctivě vlastním úsilím.

Staré latinské přísloví říká: Honestas optimum consilium (poctivost je nejlepší zásadou). Ve vědě to neplatí jen jako morální doporučení. Je to esenciální podmínka její existence. Bez poctivosti není věda. A to platí i pro veleslavnou Cambridge ležící ani ne 80 kilometrů severovýchodně od Londýna a hlavně ležící pod tíhou tohoto plagiátorského skandálu.

Závěrečný diplom

Sečteno a podtrženo: Plagiátor nebyl a není skutečný badatel. A na barvě pleti u něj nezáleží. Padni, komu padni!

Pokud vážené britské akademické kruhy ve finále přimhouří oči, respektive pod sílícím tlakem politiků a neziskovek vezmou propuštěného plagiátora zpět na univerzitu jenom proto, že šlo o nejmladšího černošského profesora, který prý navíc uběhl neuvěřitelných 30 maratonů za 35 (kalendářních, ne pracovních) dní, tak potom bude věru něco velmi shnilého ve státě anglickém.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.