Stále se válčí, ale také se stále jedná. Jak dlouho bude obojí trvat zatím odhadnout nedokáže nikdo. Všichni ti, kteří tvrdí, že Putin rozpoutal válku a bylo by nejlépe, kdyby válka byla ukončena tak, že by se Rusové stáhli na původní hranice Ruska, mohou mít v principu pravdu. Ale co si s takovou pravdou počít? Když slova z písně Honzy Nedvěda: „…stezky muslimů, stezky křesťanů, až ty přestaneš, tak já přestanu…“ se někomu zdají být platná i pro Ukrajinu?

Teprve až utichnou boje a nastane skutečná obnova Ukrajiny, ať již v jakýchkoliv hranicích, bude zřejmé, jak se podaří vyřešit řadu problémů, o nichž se zatím spíše nemluví. Jak se třeba bude Evropa podílet na slibované pomoci Ukrajině , když práva na výnosnou těžbu surovin a snad i stavbu velkých energetických celků jsou již patrně rozprodána. Nebude to trochu připomínat sliby, kterých se třeba nám, ohledně účasti na poválečné obnově země, dostalo při pomoci USA ve válce v Iráku? Jak se Ukrajina vypořádá s pověstí nejzkorumpovanějšího státu na světě, k niž opět zavdaly příčinu nedávné okolnosti, spojené s výměnami ministrů, nebo s residui nacistického myšlení, která se projevila na nedávném fotbalovém utkání v Polsku.

A pokud by vůbec došlo k nějaké „výměně území“, je jistě otázkou jak se zachová obyvatelstvo obsazených území, pokud by byly přenechány Rusku, ale oni tam být nechtějí a naopak, jak se zachovají ti, kteří zůstanou na území Ukrajiny, ač od r. 2014 proti tomu bojovali. S povídáním o zelených mužících, kteří to všechno tehdy zavinili, v rozumné úvaze asi nevystačíme. To může být problém i v budoucnosti. A dnes aktuálně diskutované záruky bezpečnosti bude obtížné najít. Málokdo si uvědomuje, že musí být oboustranné.

Obávám se, že mnohem závažnější problémy nás čekají uvnitř naší společnosti. Značná část občanů zapomněla na představy o svobodě a pluralitě názorů polistopadového období a opět přijala oficiální výklad událostí jako jedině správný, nezpochybnitelný. A sebemenší jakkoliv odlišný, i liberální názor za projev proruských sviní, ohrožujících naši národní a státní bezpečnost. Ale kolikrát jsme to již od r. 1938,1945 1948,1969 slyšeli? Zklamání jedněch, zadostiučinění jiných a zdivočelé sociální sítě k jednotě společnosti rozhodně nepovedou.

Rusko bude dříve či později přijato do evropského společenství, ačkoliv si to dnes mnozí neumí představit, jako si to mnozí neuměli představit ohledně Německa v r. 1945. Dějiny však nekončí. Rusko by mělo samozřejmě zaplatit nějakou náhradu za škody, které válkou způsobilo. Stanovení a vymáhání takových škod však bude, podobně jako na Německu po roce 1945, obtížné. Kdo na tom bude mít, mimo Ukrajinců zájem? Evropské státy nebo sama Ukrajina s tím příliš pomoci nemohou.

Dotčeny v budoucnu nemohou zůstat ani mezinárodní instituce. Rada bezpečnosti vytvořená proto, aby bylo zabráněno agresím mezi státy, těžko může mít tuto ambici dnes, kdy se agrese dopustil jeden z jejích členů. Ostatně její složení z vítězů druhé světové války mělo snad tehdy logiku, ale neodpovídá již poměrům v současném světě. Problémů mnoho a pokud to nakonec dobře dopadne, bude to zázrak…