Příčinami ztráty konkurenceschopnosti unijních firem jsou vedle přeregulovanosti podnikatelského prostředí také drahé energie. Našly se však chytré hlavy, které si s tímto problémem umí poradit. A nepřekvapí, že jsou z Bruselu.

Tamní nejlepší myslitelé sedli a vymysleli akční plán pro dostupné energie. Je to opravdu „povedené“ dílko, které má kromě snížení účtů za energie pro fyzické i firemní spotřebitele připravit půdu pro vytvoření energetické unie. Jinými slovy udělat další krok k centralizaci a integraci EU. Tu pak plánuje ještě více posílit agregovanými nákupy zemního plynu tak, aby došlo k co nejlepšímu využití „kupní síly Unie“. Samozřejmě, že pouze od „bezpečných a spolehlivých“ dodavatelů.

Jenom jestli nějaké takové najde. Tito dodavatelé totiž budou muset plnit podmínky směrnice „o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti“. Jinými slovy se i na ně budou vztahovat požadavky ESG včetně těch, které se týkají třeba dostatečně inkluzivního a různorodého kmene zaměstnanců. Jak moc se budou dodavatelé prát o možnost za těchto podmínek do EU svůj plyn dodávat, naznačil Katar. Ten totiž prohlásil, že to ho raději prodá jinde.

Nicméně opravdovou perlou onoho „akčního plánu“ je část, která se zabývá způsoby, jakými mají být ochráněni spotřebitelé a firmy před dalším růstem cen energií souvisejícím s rozsáhlými investicemi do rozvoje energetických zdrojů a modernizace přenosových sítí. Kdo by čekal, že dojde ke zrušení nebo alespoň revizi systému emisních povolenek zneužívaného spekulanty, bude zklamán. Pro zmírnění následného cenového šoku totiž „akční plán“ obsahuje návrh snížení energetických daní až na nulu a úhradu rostoucích síťových poplatků z veřejných prostředků. Jinak řečeno nemají nést náklady na tyto investice spotřebitelé, ale státní rozpočty.

Položil si však někdo v Bruselu otázku, odkud se vlastně peníze ve státních rozpočtech berou? Nejspíš si tam myslí, že v bankomatu. Jinak by těžko mohli vymyslet takovou koninu. Ony jsou ty rozpočty ovšem plněné z daní a dalších poplatků lidí a firem. Takže tím, že se jim na jedné straně uměle uleví v cenách energií a rozdíl doplatí erár, tak o to více oni zaplatí na daních. Takže náklady opět ponesou spotřebitelé a změní se pouze forma jejich úhrady. Ono to totiž ani jinak nejde. Celá tahle taškařice zkrátka něco stojí a zaplatit se musí. Dodavatel to na své náklady nést nemůže, protože to by brzo přestal dodavatelem být. Takže zbývají spotřebitelé. A ti to zaplatí buď přímo v cenách energií, nebo nepřímo tím, že to za ně uhradí stát penězi, které od nich formou daní vybere.

Celý tento návrh tak nemá jiný cíl, než zakrýt skutečné náklady na „zelenou transformaci“ tím, že se uměle a opticky sníží přímé náklady placené v cenách a zvýší se „neenergetické“ daně, které poslouží k úhradě nákladů skutečných. A propagátoři „zelené transformace“ se budou prsit tím, jak jsou „zelené energie“ oproti těm „nezeleným“ levné.

Na konkurenceschopnost firem to však bude mít ve finále minimální vliv, protože to, co ušetří na energiích jim odteče jinudy. Navíc lze očekávat, že jednoho krásného dne tohle vytloukání klinu klínem skončí podobně jako obdobná akce z let 2022-2023 (na ní se ostatně i „akční plán“ odvolává), kdy také státy dočasně rostoucí ceny energií dotovaly. A protože nelze očekávat, že s ukončením tohoto subvencování se sníží i daně, tak budou spotřebitelé platit vysoké ceny energií a zároveň i vysoké daně. A konkurenceschopnost firem půjde dál do kopru...

Kde jenom udělali soudruzi z Bruselu chybu?

Psáno pro deník TO. Upraveno