Již řadu let se hovoří o tzv. „dvourychlostní“ EU, ve které by se některé státy integrovaly rychleji a jiné pomaleji. Evropské vrchnosti je to však málo a přidáním další kategorie členství vytváří EU dokonce „třírychlostní“.

Koncept „dvourychlostní“ EU vznikl již před lety v reakci na to, že se některé členské státy chtěly rychleji a blíže integrovat, zatímco jiné zůstávaly k tomu úsilí skeptické a odmítaly jej. Měl tedy umožnit hlubší integraci těm členům EU, kteří tento přístup podporují a ostatní státy by zůstávaly na stávající úrovni spolupráce, přičemž by se mohly kdykoliv k těm více integrovaným připojit. Tato cesta by však byla pouze jednosměrná. Jinými slovy by nebylo možné si vzít zpět pravomoci jednou přesunuté na unijní úroveň.

Před nějakou dobou se o tomto konceptu přestávalo hovořit, což mohlo vyvolat zdání, že je již mrtvý. Nejspíš proto, že jej evropská vrchnost vyhodnotila jako slepou uličku, protože by takto získala moc pouze nad několika „ochotnými „ státy. Nyní je však tento koncept pozvolna resuscitován. Dle mého soudu totiž evropská vrchnost zjistila, že k větší koncentraci moci (do jejích rukou) může vést i strategie „dvourychlostní“ EU. V čem toto kouzlo tkví? Ve vytvoření více integrovaného „jádra“ z několika velkých zemí EU a zavedení hospodářských i jiných bariér vstupu na jejich trhy pro ty členy unie, kteří zůstanou mimo něj.

Už se dokonce rýsují o první obrysy, jak by toto „jádro“ mohlo vypadat. V Německu zazněla myšlenka na užší integraci největších unijních ekonomik. Konkrétně tedy Německa, Francie, Polska, Španělska, Itálie a Nizozemska. Pokud tedy tyto země vytvoří ono „jádro“ a ztíží přístup na své trhy pro ostatní členské státy, zvýší na ně tlak. A pak to bude něco za něco. Tedy buď tyto státy přijmou pravidla onoho „jádra“, nebo budou mít smůlu. A jaká že ta pravidla nejspíš budou? To je v tuto chvíli zatím velká neznámá. Ale sním svoji kabelku nadívanou veganskými párky, pokud mezi nimi budou chybět požadavky i na větší integraci politickou. K tomuto přesvědčení mne vede mimo jiné i to, že o „dvourychlostní“ EU začala opět hovořit i Ursula von der Leyen.

Ta se podle všeho potkala také s Járou Cimrmanem a ten jí vnuknul novou geniální myšlenku, jak integraci EU ještě více zpestřit. Zeptal se jí: „Copak řešíte, paní Uršulo?“ „Ale, dvourychlostní EU,“ odpověděla ona. „A není to málo?“ na to Cimrman. Na ta slova se paní Uršula zamyslela a vymyslela EU „trojrychlostní“ tím, že model „dvojrychlostní“ obohatila o princip „odlehčeného členství“. Má být aplikován pro přijetí Ukrajiny, která by se tak mohla stát členem EU i bez splnění všech požadavků na kandidátské země kladené.

Při pohledu na současnou EU se však nelze ubránit dojmu, že tohle nebyl zdaleka jediný případ, kdy se evropská vrchnost nechala naším velikánem inspirovat. Je třeba to vnímat jako pozitivní zjištění, protože jde o již druhý český myšlenkový zdroj, kterým se při své práci řídí.

Tím prvním je Kronika města Kocourkova…

Psáno pro deník TO