Ideologie, která se zmocnila univerzitních kampusů, studentům říká, že „nezáleží na jejich individuálních úspěších a charakteru, ale pouze na jejich rase, pohlaví, genderu nebo jiné pevné identitě“. To tvrdí Matt Goodwin ve své nové knize: „Špatné vzdělání: Proč jsou naše univerzity rozbité a jak je můžeme napravit?“

Více než 20 let poté, co absolvoval univerzitu a zahájil úspěšnou postgraduální a přednáškovou kariéru ve vysokém školství, prožil Matt Goodwin zjevení. Říká, že dříve se jen smiřoval s ostatními levicově liberálními lektory a jejich názory. Sdílel jejich rozhořčení nad tím, co je na světě špatně. Dokonce psal do deníku The Guardian. Pak mu postupně začala docházet zlověstná pravda:

Naše univerzity už nemají zájem o svůj původní účel. Přestaly upřednostňovat hledání pravdy, učení a důkazů před dogmaty. Přestávají chránit a podporovat věci jako svoboda projevu a akademická svoboda… Zjistil jsem také, že se mé názory na mnoho dalších společenských otázek začínají měnit – a to hlubokým způsobem.

Kniha Špatné vzdělání je inspirativní a dobře vyargumentovaný pokus Matta Goodwina popsat jeho politickou cestu od člověka, který uctíval „pokrokové“ myšlenky naší doby, k obrazoborci, který se je snaží radikálně zpochybnit. Ideologické změny v univerzitním systému, jichž byl svědkem, přiměly Goodwina zpochybnit samotný způsob, jakým je vysokoškolské vzdělávání ve Spojeném království i na mezinárodní úrovni konstituováno.

Kniha vypráví o těchto proměnách – a o tom, proč sám autor změnil svůj názor. Tvrdí, že jeho posun od politické levice k pravici byl hluboký. A je to cesta, o které stojí za to přemýšlet, soudě podle této knihy. Odhaluje další trendy v širších politických debatách. Levice se změnila – a univerzity také, tvrdí Goodwin.

Goodwin cituje historika Nialla Fergusona o tom, co považuje za „nový normál“ na univerzitních kampusech: opakování hesel, mávání transparenty, odsuzování přednášejících i rušení kurzů. To vše jako náhrada skutečného myšlení. ‚Liberálové‘ se začali chovat neliberálně.

Ke zmatkům a nejistotě ve vysokém školství přispěly i finanční tlaky na univerzity, včetně školného, které nedrží krok s inflací a náklady. Finanční výhodnost vysokoškolského titulu se snížila a absolventi nyní obsazují pracovní místa, která nejsou určena pro absolventy vysokých škol. Přesto se zdá, že podniky nemají dostatek „správných“ uchazečů se „správnými“ dovednostmi pro volná pracovní místa. Rozšíření univerzitního systému ve 20. století se nyní zdá být příliš ambiciózní, tvrdí Goodwin.

Navíc ti, kteří na univerzitě nestudovali, se cítí být znevažováni těmi, kteří titul získali. A to podle něj napomáhá „populistické“ revoltě v různých zemích v posledních letech. To vše přispívá k obecnému pocitu úpadku – že věci ve vzdělávání a v širší společnosti nefungují správně.

Co je tedy hnací silou ideologického podkopávání vysokého školství? Goodwin to shrnuje takto:

Je to systém přesvědčení, který má jen malý, pokud vůbec nějaký, vážný zájem o věci, které mají univerzity hájit a které dříve prosazovaly – svobodu slova a akademickou svobodu, objektivní vědecké důkazy, rozum, logiku, toleranci, diskusi v dobré víře a vystavení studentů různorodým myšlenkám a názorům…

To, co nahrazuje výše uvedené liberální hodnoty, je nové dogma, které je upřímně řečeno sektářské, říká. Naše univerzity staly „probuzenými madrasami“. Nové rozdělující myšlenky se dostaly z okraje do hlavního proudu univerzitního života. A je těžké se z nich vymanit.

Tato nová nesnášenlivost je definována posedlostí otázkami identity a údajnými nespravedlnostmi v oblasti etnicity, pohlaví a postavení některých menšin. To jsou kategorie, které se nyní používají k vysvětlení jakýchkoli rozdílů. Diskuse o nerovnováze moci – mezi „utlačovateli“ a „utlačovanými“ – prostupují veškerou intelektuální činností.

Tolerance byla kdysi považována za životně důležitou, nyní je však považována za méně důležitou než zvažování údajných emocionálních škod způsobených svobodou projevu. Goodwin vysvětluje, jak toto upřednostňování „bezpečných prostor“ před intelektuální přísností podkopává cennou roli, kterou univerzity hrály při debatách o protichůdných vizích světa a při posuzování důkazů intelektuální přísnosti.

Goodwin také uvádí netoleranci a nepřátelství mnoha lidí z univerzitního sektoru vůči všem akademikům, včetně jeho samotného, kteří buď podporovali brexit, nebo se dokonce jen domnívali, že by se mělo uskutečnit většinové hlasování o odchodu. Vysvětluje, že mnozí v akademické obci by ani nesnesli, kdyby byli v jedné místnosti s brexitářem!

Vše výše uvedené podnítilo rychlý vzestup kritické rasové teorie jako analytického rámce. Ta byla aplikována na současné západní (ale jen zřídka na nezápadní) společnosti, aby vysvětlila, jak jsou institucionálně rasisticky poznamenané dominantními symboly, historií a mýty Západu. „Bílá“ většina má tedy chybnou kulturu, která omezuje a ovládá utlačované nebělošské menšiny. Výsledkem takového myšlení jsou vysvětlení současných jevů ve společnosti, která jsou stejně hrubá jako rozdělující.

Jak poznamenává Goodwin:

Zatímco dříve liberálové a bojovníci za občanská práva tvrdili, že lidé by neměli být definováni pouze barvou své pleti, náboženským přesvědčením, výchovou nebo sexuální orientací, ideologie, která se zmocňuje univerzitních kampusů, přetáčí čas přesně tímto způsobem a říká studentům, že jedinou zajímavou a významnou věcí na nich nejsou jejich individuální úspěchy a charakter, ale pouze jejich rasa, pohlaví, gender nebo jiná pevně daná identita.

Jak upozorňuje Goodwin, takové názory lze klasifikovat jako „luxusní přesvědčení“ – teorie, které odrážejí pouze názory elitní skupiny vysokoškolské scény, která si chce zachovat svůj společenský status tím, že zastává „správné“ názory. Pro udržení elitního statusu je znalost nového slovníku „white privilege, whiteness, cisgender a allyship“ nezbytná. Pokud jste přednášející, musíte dekolonizovat i své seznamy četby. Nepodřízení se této nové ideologii otevírá cestu ke „zrušení“ nebo diskriminaci.

Zrušení čeká na mnohé, kteří zpochybňují taková tvrzení týkající se etnicity nebo příčin rasových rozdílů. Před několika lety se například Nottinghamská univerzita rozhodla upustit od čestného doktorátu pro Tonyho Sewella v roce 2022. Důvod? Sewellova zpráva zpochybnila, zda jsou rasové rozdíly vždy důsledkem rasismu. Zpráva se odvážila nabídnout i jiná vysvětlení.

Matt Goodwin se zasazuje o boj proti utlačovatelské nové „woke“ ortodoxii spolu s oživením víry ve svobodu slova a svobodu projevu. Vytváření nových institucí ve vysokém školství je třeba ocenit. Nejpotřebnější je však aktivní zásah vlády – včetně zavedení nové legislativy, bude-li to nutné -, aby byla zajištěna práva a svobody jednotlivce.

Netolerantní aktivisté a administrátoři kontrolují parametry debaty a potlačují disidenty, zatímco subtilnější proudy politické diskriminace vedou k autocenzuře a progresivní konformitě, které dusí politickou rozmanitost. Pouze demokratická intervence zvenčí může zachránit vznešenou instituci, která stála v centru západní civilizace.

O autorovi: Matt Goodwin je akademik, spisovatel, průzkumník veřejného mínění a aktivista. Působil na univerzitách v Manchesteru, Nottinghamu a Kentu, byl vyslán na ministerstvo a spolupracoval s nesčetnými think-tanky, včetně Královského institutu pro mezinárodní vztahy. V letech 2015–2024 byl profesorem politiky na Fakultě politiky a mezinárodních vztahů na Univerzitě v Kentu. Je autorem bestsellerů National Populism: The Revolt Against Liberal Democracy (Národní populismus: Vzpoura proti liberální demokracii) a Values, Voice and Virtue: The New British Politics (Hodnoty, hlas a ctnost: Nová britská politika).

Graeme Kemp je bývalý státní úředník a učitel, který pracoval v různých funkcích ve školství od jižního pobřeží Anglie až po Skotsko. Text publikován v The European Conservative