Nevěřím, že budou britské parlamentní volby krokem k vystoupení této země z EU a to z celé řady důvodů:

- nejsem si jist, že konzervativci v čele s Cameronem porazí ve volbách labouristy, i když ti vypadají jako velmi slabí (zejména jejich šéf). Labouristé však svou kampaň staví na opozici proti vystoupení z EU a na to bude slyšet i řada Britů. Podivná víra v Evropu (i když o Evropu vůbec nejde, jde o její centralizaci a o eliminaci její svobody a demokracie prostřednictvím EU) převládá nejenom na kontinentě. Je i ve Velké Británii, a to i v konzervativní straně. Cameron má navíc zúžený prostor kvůli UKIPu a Nigelu Faragovi;

- vůbec nevěřím tomu, že David Cameron skutečně chce vystoupit z EU. On z vnitropolitických (ale i vnitrostranických) důvodů „hru na vystoupení z EU“ hrát musí, ale mám pocit, že by za plentou hlasoval proti vystoupení. Pro mne je to člověk bez hlubokých a pevných názorů. Nejsilnější z jeho postojů je jeho nenávist vůči Nigelu Faragovi, nikoli vůči EU. (V tom je velmi podobný našemu Janu Zahradilovi.);

- zajímavý bude výsledek UKIPu. Přál bych jim úspěch, ale mám obavu, že monotematičnost jejich politických postojů a jejich volební kampaně se ukáže být slabinou. Mám strach, aby nedopadli tak jako paní Le Penová v nedávných francouzských regionálních volbách;

- nedovedu odhadnout, jak moc jsou britští voliči rozzlobeni na své politiky za to, že neřeší problémy, které je skutečně pálí – imigraci, hrozbu islamizace Evropy, kolaps tradiční rodiny, ztrátu národní identity. V jednom londýnském – velmi pravicovém – komentáři z dubna 2015 jsem objevil – při kritice britské politické scény – výrok „House of Cowards“. Je odpor britské veřejnosti k politikům až tak hluboký?

Rychlost s jakou Velká Británie opouští tradiční evropské (a západní) hodnoty a instituce mne deprimuje. To mne trápí daleko více než to, jestli bude chvíli koketovat s vystoupením z EU.

3. dubna 2015.

Publikováno také v Newsletteru Institutu Václava Klause, duben 2015