Od výbušného rozhovoru britského prince Harryho a jeho manželky v americkém exilu uplynuly dva týdny a všechno, co se o nedoložených urážkách královské rodiny dalo vyčíst z interview už angličtí komentátoři pilně prozkoumali a vypověděli. Mediální bouře se utišila. Z historického pohledu jsou krize britské královské rodiny (a nebylo jich málo), nevyhnutelné, protože její členové na rozdíl od evropských (skrytých občanských monarchií) mají dodnes ve veřejném životě i ve společnosti a Britském společenství národů významnou ceremoniální roli, vzbuzují zájem i emoce a jejich chování sledují média téměř non-stop. Z nepochopitelných důvodů fascinuje britská koruna mnoho lidí po celém světě, především v anglosféře, a proto pomluvy americké „vévodkyně” jistě na nějakou dobu obraz monarchie zejména ve Spojených státech zatemní. Čas ale hojí rány a monarchie přestála horší časy. Kdo by si dnes vzpomněl na krizi královniny sestry Margaret, když ji krutý protokol nedovolil vdát se za svou lásku, důstojníka Townsenda. A modré krvi se podřídil i korunní princ Charles a vzdal se své Camilly, což mělo smutnou dohru v jeho manželství s nešťastnou Dianou Spencerovou, ovšem také ona, která na rozdíl od americké Megan znala přísnou řeholi královské reprezentace, toužila být nezávislou celebritou a reprezentovat monarchii po svém. Dianiny nevybíravé útoky na „firmu”, jak říkají královské rodině Angličané, úsilí o samostatnost i její tragickou smrt nakonec monarchie také ve zdraví přežila a v červenci ji postaví sochu před Kensingtonským palácem. Nezdárná matka Harryho a manželka nevěrného korunního prince tak symbolicky skončí v lůně monarchie.
Republikáni se z dnešní krize samozřejmě radují, ale je jich žalostně málo (stabilně kolem 20 procent), což je zvláštní, protože v Británii má dnes imigrantský původ minimálně 16 milionů občanů a nelze předpokládat, že děti přistěhovalců vyrůstaly v obdivu ke královně. Průzkumy veřejného mínění potvrzují, že je necelé polovině národa koruna lhostejná, ale pro republiku by nehlasovali. Marně republikáni doufají, že obviněním královské rodiny z rasismu zasadila Meghan monarchii smrtelnou ránu. Je sice pravda, že nastupující generace tento předsudek (byť často údajný) považuje za největší hřích světa a když k tomu přidala stížnost, že na ochranu své reputace ji palác odmítl pomoc v sebevražedné depresi, tak to už spáchali Windsoři dva neodpustitelné zločiny. Jenže ouha! Věří tomu všichni? Máme pouze nepodložená tvrzení a přestože politická korektnost vyžaduje věřit každé oběti rasismu, zejména ženě a míšence, Angličané jsou národem skeptickým - jim nestačí jen „brutálně upřímná zpověď” jako Američanům, kde pocity vítězí nad fakty. Konzervativní komentátoři se ptají kdo, kdy a v jakém kontextu byl zvědavý na barvu pleti Meghanina potomka. Neřekl to náhodou někdo v žertu nebo z pochopitelné čiré zvědavosti? Nesvádí Američanka všechny své potíže a neporozumění (zejména jazykových) na rasismus? Vždyť už před rokem obvinila bulvár a celou britskou společnost z rasismu. Co jiného než tahle posedlost angloamerických aktivistů s antirasismem ji mohla napadnout. Navzdory dávno uzákoněné rovnosti všech občanů objevili tajuplnou existenci neviditelného institucionálního a nevědomého rasismu všech bělochů. Nedávno jsem četl, že se vztahuje i na státy střední Evropy, které žádné kolonie ani segregaci neměly. Já ale znám Anglii jako nejtolerantnější zemi na světě. Pracoval jsem v sedmdesátých letech tři roky ve stavebním průmyslu a pozoroval nadřazený postoj anglických dělníků vůči Irům a o něco méně povýšený vůči všem cizincům. Velice mě překvapilo, že barva pleti, zřetelný signál kulturní odlišnosti, nehrála žádnou roli, snad že byli Angličané na rozdíl ode mne na multietnickou společnost zvyklí, byli však naprosto barvoslepí. Později mě poučily mé vlastní děti, když se ve škole učily té zvláštní anglické ctnosti (the benefit of the doubt), jež učí nepodezírat nikoho předem i kdyby byla kriminalita nějaké skupiny, řekněme muslimů, podstatně nad průměrem, žádný člověk není průměr. Dnes však pod tlakem progresivistické ideologie (a amerického komplexu) věří mnozí paušálnímu obvinění Evropanů z rasismu (v Británii 32 procent, převážně mladých lidí), takovou mocí disponuje politické náboženství. Měli bychom si připomínat, že to angličtí křesťanští aktivisté a politici zrušili obchod s otroky (1807) a britská koruna použila svou neporazitelnou flotilu impéria na likvidaci otrokářských lodí. Jaký slavný důkaz západní svobodné civilizace schopné reformy v porovnání s ostatním světem.
Mlhavé obvinění paláce z rasismu přimělo prince Williama k porušení protokolu. Jednoduše prohlásil, že královská rodina rasistická není. Tečka. Tvrzení proti tvrzení. Nic jiného mu ostatně nezbývalo. William je ale velmi oblíbený a zrádkyně Meghan o svou popularitu přišla, lidé sice uneseného prince Harryho litují, ale své příznivce také ztrácí.
Navzdory politkorektnosti, která už zlikvidovala tři novinářské kariéry, konzervativní komentátoři (pokud si to mohou ještě v několika nezávislých novinách dovolit) mluví o falešné Meghan a lživém interview. O propasti mezi míněním veřejnosti a povinnosti věřit oběti, která nepotřebuje předkládat důkazy. Málokdo pochybuje, že všechny potíže Meghan plynuly z neochoty podřídit se královskému protokolu, americká imigrantka, tak jako kdysi Diana, hodlala být celebritou ve vlastní režii, a když to nešlo, svedla své potíže na rasismus. Možná znáte ten vtip, kdy se otec zlobí na kluka, že přinesl trojku z matematiky. „Ale tati, když on je učitel matematiky antisemita.”
Pověst britské monarchie v naivní Americe jistě utrpěla a v Britské společnosti národů vyvolala nepříjemné obrazy koloniální minulosti. Někteří lidé doufají, že skandál přinutí královskou rodinu k větší modernizaci a především diverzitě, jak se dnes říká, kterou ji měla Meghan svým částečně černošským původem poskytnout. Monarchie má ale svůj nepřekročitelný limit, je dědičná, král je hlavou protestantské církve a žádnou „diverzitu” zavádět nemůže. Dokonce i její roajalistický personál pro ni pracuje víc z náklonnosti než pro peníze, a těžko bychom hledali mezi barevnými Brity takové nadšence. „Republikáni se dnes radují, že Meghan z rodiny vypadla, stala by se totiž živou reklamou pro etnické menšiny. A kdoví, jestli nyní nebude útočit na královskou rodinu z Netflixu” (Simon Jenkins v deníku The Guardian). Nevím, pomlouvat nelze donekonečna. Zdravý rozum snad převáží. Za měsíc se královna dožije 95 let, její přísná neutralita (apolitičnost) i její pokora ona „dobře uvážená nečinnost a mlčenlivost” národ okouzlila, stala se symbolem služby a živou personifikací státu, jak káže tradice. V královně oslavují její ctitelé přesný opak vlastností celebrit - sebezapření. Takový hrdina její nepříliš oblíbený syn a nástupce na trůn není, napovídal toho už víc než dost, ale marně doufají republikáni, že Charlesovo nástupnictví vyvolá ústavní konflikt. Monarchie má taktickou výhodu. Platí přece, král je mrtev, ať žije král! Má moc zakotvenou v dlouhých dějinách a mystice národního státu, přežila všechny karamboly nefunkční rodiny, a „twitterová bouře” nepožene lid do ulic. Představuje kontinuitu mrtvých, živých i budoucích, osobní symbol a majestát státní moci, ale také lidské drama, klevety, pomluvy či limonádovou operetu a rozptýlení.
MfD 20.3.21