15.10.2021 | Svátek má Tereza


BRITÁNIE: Cameronova cesta k politickému fiasku

10.4.2015

Před týdnem požádal britský premiér David Cameron královnu o rozpuštění parlamentu, a zahájil tak pětitýdenní předvolební kampaň. Alžběta II. samozřejmě nerozhoduje, ale poprvé v dějinách nerozhodl o vypsání voleb ani předseda vlády. Podle zákona z roku 2011 se volby konají po pěti letech první májový čtvrtek a dolní sněmovna se uzavře dvacet čtyři pracovní dny před osudným datem. Hra na formálně absolutní monarchii však musí pokračovat. Prestiž monarchie je nepominutelná.

Vůdce konzervativců musí mít z nadcházejícího klání, byť volební kampaň v méně zavilé podobě probíhá už od poloviny volebního cyklu, velice špatný pocit. I v Anglii, tak jako v celé Evropě, snad s výjimkou Německa, jsou hlavní středové strany pravice a levice v těžké krizi. Prestiž unijních politiků upadá. Ačkoli jsou národní státy stále ještě pro kariéru politiků záležitostí bytí a nebytí, nejméně o polovině legislativy už dávno nerozhodují.

Politici mainstreamu proto hrají s voliči šarádu a tváří se, jako by stále ještě zastupovali suverénní stát a volby rozhodovaly o jeho směřování. Ovšem ani voliči ve svém znechucení nad bezmocnými politiky na tom nejsou nijak lépe. Rozhodnout sice mohou, protože evropská federace stále ještě neexistuje, museli by mít ale odvahu radikálně vystoupit proti Unii a na to zatím ani ve vzbouřeném Řecku nemají žaludek.

Přesto však euroskepse výrazně ovlivňuje politickou mapu západní Evropy. Na jihu útočí nová skrytě nacionalistická levice proti německé politice vyrovnaného rozpočtu a unijnímu kapitalismu, na severu napadá nová ekonomicky liberální nacionální pravice mainstream hlavně za neomezovanou imigraci a naopak kritizuje socialisticky-byrokratickou vládu Unie. Někde uprostřed se nachází hybridní Francie, kde euroskeptická opozice vykazuje národně socialistické fašistoidní rysy. A tak jako je na jihu hlavně oslabena sociální demokracie, na severu Evropy se tříští pravice a oslabené konzervativně liberální strany se proti antifederalistům dokonce občas spojí se středovou levicí (Německo, Švédsko).

Cameron sice také vytvořil koalici s malou levicovou stranou a mnozí mu to na pravici neodpustili. S nejvyšším počtem poslanců však neměl jinou možnost - vyhrál, byť nedostatečně. Vláda naopak prohrála a bylo pro voliče nemyslitelné, kdyby s nějakou ubohou menšinou vládla dál. Tradiční dvě strany, historické rozlišení na vládu a opozici, třídní, téměř kmenová loajalita a většinový volební systém, v němž lidé volí premiéra a vládu, čili předem definovatelný směr, nikoli zmatený koaliční poměr, kde si menšinový partner vynutí kompromis, taková tradice považuje koaliční vládu v nejlepším případě za odpornou nezbytnost.

Většinové volby doposud v Anglii úspěšně zajišťovaly pravo-levé rozdělení společnosti na dvě velké strany a ani fragmentace levice a pravice by neškodila, pokud by bylo evidentní, kdo s kým vytvoří koalici. Menší strany ale získají jen výjimečně pár poslanců, a tak značný odliv (9-12 %) umanuté pravice k nacionální straně nezávislosti (UKIP) v obvodech s nedostatečnou převahou konzervatistů může vést jen k volbě labouristů. Těm nahrává také třídní nenávist, která vede voliče liberální strany k taktizování tam, kde se rozhoduje mezi konzervativním a labouristickým kandidátem. Ostatně jí nemohou odpustit ideologickou zradu. V průzkumech už dlouhodobě propadá a neudrží zřejmě ani polovinu svých poslanců (57).

Cameron se obratně proti UKIP vymezil ostrou kritikou Unie, slibem referenda o vystoupení a úspěšně rozdělil euroskeptickou většinu na nekompromisní jádro a pragmatiky, kteří mu dávají šanci, aby se pokusil Unii zreformovat na pouhou ekonomickou spolupráci národních států.

Neméně rafinovaně se stylizuje do pomyslného paradoxního středu. Hájí neefektivní státní zdravotnictví, vysoké důchody i sociální stát a chlubí se, že opatrná redukce státního rozpočtu a včasná monetární expanze (prudká devalvace) měly na rozdíl od deflační politiky eurozóny úspěch a teprve teď, když se Anglie vyšplhala na sám vrchol ekonomicky nejsilnějších zemí (G7) s 3% růstem HDP a nejnižší nezaměstnaností, jakou kdy měla (5,8 %), bude moci postupně do roku 2019 likvidovat rozpočtový deficit (5,5 %) a dokonce snížit podíl státu ze 45 % HDP na nevídaných 35 %, jež by zajistil růst i sociální výdaje.

Navzdory kritice monetární politiky, která ji má za dočasný úspěch a poukazuje na bídnou produktivitu, špatnou bilanci běžného účtu a nízký předkrizový medián reálných mezd, považuje většina obyvatel hospodaření státu za velký úspěch. Vždyť Anglie poprvé od války trumfla v HDP stagnující Francii a dohání Německo. A nebyla to snad labouristická vláda, která zvyšovala deficit až na závratných 11 % HDP?

V ocenění ekonomické kompetence tak Cameron suverénně vede nad svým labouristickým rivalem Edem Milibandem. Ten politiku razantnějších škrtů ve státním provozu ovšem odmítá, ale vyšší zdanění bohatých navrhuje jen malé. Trest za nemovitost v ceně od dvou milionů liber nahoru má být ve výši 3 000 liber ročně a horní sazbu daně hodlá zvýšit jen o pět procent na padesát. Ví, že musí kapitalistickou krávu dojit opatrně, jinak si mnohé voliče odradí. I populistické dárky jako nevelké zvýšení minimální mzdy, zmražení cen energií domácnostem, na dva roky školky zadarmo, levné bydlení pro mladé páry jsou jen úlitbou klanu a ideologii, tak jako rétorické výpady proti zaměstnavatelům načerno nebo neplacení za přesčasy. Pro svůj netelegenický zjev, nemotorné chování a chabý projev je značně neoblíbený i u svých voličů. A přesto má vládu na dosah.

Systém rozdělenou pravici diskriminuje. Koaličního partnera Cameron ztratil a jedenáctiprocentní náskok na vytvoření samostatné vlády nezíská. Na staronovou koaliční vládu by mu stále ještě stačil sedmiprocentní náskok, jaký dosáhl v minulých volbách. O ten ho ale připravili nacionalisté z UKIP.

A pak je tu ještě něco! Cameron aristokraticky prohlásil, že v případě vyhraných voleb potřetí už konzervativce do voleb nepovede, jako by ho už ta plebejská vřava politiky unavila. Chybí mu ideologická verva. Jeho defenzivní strategie má zřejmě nejen psychologický rozměr. Možná považuje veškeré ideje jen za nálepky v politickém lavírování. Jako by nebyl hluboce přesvědčen, že jen stát minimální byrokracie a maximálně svobodného trhu může ekonomicky prosperovat. Že jen přísné školy, jež zaváděl jeho ministr a kterého z obavy před volbami demontoval, zajistí vzdělání a budoucnost národa.

A tak není divu, že se obě hlavní strany dvou nepopulárních vůdců dlouhodobě pohybují okolo pětatřicetiprocentní podpory. Miliband ovšem sám vládu nesestaví, i kdyby mu volební systém nahrál o něco více poslanců. Zato ve Skotsku už číhají levicoví nacionalisté, kteří po neúspěchu referenda nyní zvýší své zastoupení ze šesti na 40-50 křesel a pokud to bude stačit na parlamentní většinu, by jej rádi vydírali. Menšinová vláda s podporou protibritských Skotů by ovšem vyvolala konstituční krizi.

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.