Johnson vyzval k obrození. Co na to Skotové?

Na mladší generace, dvacátníky i třicátníky, to možná působí jako umanutost. Ale generace, jež zažila rozpad Československa a zaujímala k němu emoční i racionální postoje, nachází společné body s odchodem Británie z EU. Rozdílů je hodně. Počínaje tím, že 1. února 2020 žádný nový stát nevznikl, že se nemusí sjednávat následnické dohody pro členství v OSN, pro ambasády v cizině, nové vlajky (už s tím byl u nás problém) či hymny. Přes to vše pamětníci leccos společného najdou. I proto se autor této glosy již potřetí uchyluje k československé paralele s brexitem.

Kdo se dokáže přenést do atmosféry let 1992 a 1993, vzpomene si, že i u nás byla společnost rozdělena (podobně jako v dnešní Británii). Že zazníval silný hlas pro uchování Československa. Že po jeho rozpadu se establishmenty snažily, aby se z dosavadní federace uchovalo co nejvíc, i společná měna. Ale zároveň potichu pracovaly na plánech B, tedy na provedení měnové odluky, dospěje-li k jejímu vyhlášení realita. Dospěla k němu za měsíc a půl. I Británie se teď na leccos chystá, konkrétně na zavedení celních a hraničních kontrol pro zboží mířící do ní z EU.

V paměti zůstává, že v době, kdy stát neměl prezidenta (Václav Havel rezignoval v červenci 1992), se jeho role ujal Milan Uhde coby šéf sněmovny a nejvyšší ústavní činitel. Prvního ledna 1993 řekl do mikrofonu slova: „Česká republiko, dobrý den!“ Jeho projev i krásná brněnská čeština daly té chvíli osobitý ráz – nenabubřelý, nepatetický, spíše civilní a plebejský. V tom všem lze nacházet styčné body s prožitkem brexitu, se vstupem do něčeho nového, pro co schází navyklá zkušenost. Někdo by mohl například říci: „Neunijní Británie, dobrý den!“

V tomto duchu Brity oslovil premiér Boris Johnson. I on se snažil působit netriumfalisticky, nepateticky a civilně. Obracel se nejenom na „ty své“, ale na všechny občany. Na ty, pro něž je brexit „okamžikem naděje“, na ty, kteří ho pociťují jako „úzkost a ztrátu“, i na ty, podle něj možná největší skupinu, kteří „se začali obávat, že celá ta politická pře nikdy neskončí“.

Tomu lze dobře rozumět. Vždyť i u nás bylo dost těch, kteří se začali obávat, že bez rozpadu Československa vzájemné česko-slovenské pře nikdy neskončí. Pochopit lze i to, že Británie chystá zavedení hraničních a celních kontrol na zboží z EU. Agentury to označují za „radikální změnu“. Nicméně je otázka, do jaké míry je to reálný plán a do jaké míry spíš testování toho, co může Londýn učinit pro případ takových či onakých kroků Bruselu.

Větší nejistota může vzejít z Británie samotné. Když hovořil k brexitu, mluvit Boris Johnson o novém začátku, „okamžiku národního obrození a změny“. Ty výrazy u nás evokují etnické národovectví a 19. století. Jenže Anglosasové je vnímají ve smyslu celostátní či celospolečenský. Proto by s tím neměl být problém a britská společnost skutečně potřebuje svorníky, vzpruhy a povzbuzení. Ale bude to tak vnímat i společnost ve Skotsku a Severním Irsku? Nechopí se tématu národního obrození právě tak, jak ho známe z českých dějin? Je pro ni tou nemilovanou nadnárodní říší EU, nebo spíše Spojené království? Právě to teprve uvidíme.

LN, 3.2.2020