Na konci března měla Anglie na základě výsledků referenda z června 2016 vystoupit z Evropské unie. Dnes víme, že se tak nestane. A přestože se neztotožňuji s názorem předsedy Evropské rady Donalda Tuska, podle kterého by ti, kdo chaoticky chtěli brexit, měli skončit v pekle, realita je taková, že pověst Anglie jako kolébky parlamentarismu je ohrožena, ne-li ztracena.

Na tom nic nemění ani dokonalá znalost precedentů ze 17. století, kterou projevil předseda Dolní sněmovny John Bercow, když zakázal premiérce Therese Mayové hlasovat potřetí o v předchozích dvou případech parlamentem odmítnuté dohodě s Bruselem. Ctihodný pan Bercow tímto svým rozhodnutím nepochybně potěšil minimálně 48,1 % občanů království, kteří 23. června 2019 hlasovali pro setrvání Anglie v EU. Je otázkou, zda do této kategorie nepatří i několikrát parlamentem na hlavu poražená Theresa Mayová. Sci-fi? Možná ano, leč pojďme si projít kroky premiérky.

Pár hodin po zveřejnění výsledků brexitu skončil po jedenácti letech v čele Konzervativní strany David Cameron, který zároveň vedl zemi šest let jako premiér. Vzhledem k tomu, že i přes vypsání referenda patřil mezi stoupence setrvání Anglie v EU, se jednalo o pochopitelné a gentlemanské rozhodnutí. Na jeho místo nastoupila dosavadní ministryně vnitra Theresa Mayová. Proč ne, paní baronka Thatcherová se jako premiérka v těžkých časech mimořádně osvědčila. Nejspíše to bylo dáno tím, že v to, co konala, pevně věřila.

V tomto případě ale měla brexit realizovat jeho odpůrkyně Theresa Mayová. Premiérského postu se přesto ujala velmi razantně, když prohlásila: „Brexit znamená brexit.“ Zároveň dodala, že nevypíše druhé referendum. Paní premiérce Mayové sice, lidově řečeno, do hlavy nevidím, dost dobře si však nedovedu představit, jak odvést stoprocentní výkon, aniž se vnitřně ztotožňuji s konečným cílem. Zvláště pak, když jsem z Bruselu takřka denně konfrontována s logickými argumenty o škodlivosti vlastní mise.

V dubnu 2017 se odpůrkyně brexitu vyjednávající o brexitu rozhodla vypsat předčasné volby. Přitom měla jednobarevná vláda konzervativců většinu 17 poslanců a takřka o 100 hlasů více, než silně prounijní Labouristická strana. Svůj krok zdůvodnila premiérka Mayová touhou po silnějším mandátu k prosazení brexitu. Nevím, jako toto prohlášení uchopit, neboť máme-li věřit českým médiím, touha po brexitu v zemi razantně opadala, jeho hlavní tváře jako Boris Johnson odmítly převzít zodpovědnost, architekt brexitu Nigel Farage zajistil svým dětem německé pasy. Těžko lze uvěřit tomu, že soudný politik jde v takové situaci do voleb s vírou, že se mu za této konstelace dostane silnější pozice.

Předčasné volby, svým způsobem druhé referendum o brexitu, skončily pro konzervativce katastrofou. Konzervativní strana sice vyhrála, leč premiérka, podle anglických médií, zcela selhala. Velmi výstižně to popsal na svém Twitteru slavný fotbalista Gary Lineker, podle kterého se stala premiérka Mayová vítězem ankety o nejhorší vlastní gól. Po roce 2016 dominantní partaj ztratila většinu a musela shánět stranu, která bude její menšinový mandát tolerovat. Nakonec se premiérka opřela o deset hlasů poslanců marginální severoirské Demokratické unionistické strany (DUP). Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby strana nezastupovala nejvíce probruselskou část království, ve které 55,8 % obyvatel hlasovalo pro setrvání království v EU…

Ve středu Anglie požádala od odložení brexitu na konec června. O dohodě, kterou považuje Brusel za jedinou akceptovatelnou, se přitom v anglickém parlamentu prozatím nesmí hlasovat. Do toho květnové volby do EP. Jak to všechno paní premiérka chycená do pasti, kterou asi sama nastražila, zvládne? Vidím to na kartářku či křišťálovou kouli.