Minulý pátek ve 23.00 udeřil Boris Johnson na gong ve svém skromném premiérském domečku na čísle deset, jak říkají domorodci vládnímu sídlu (10, Downing Street) a dal tak slavnostně na vědomí národu i světu, že Velká Británie po 47 letech politických sporů, rekriminací, potíží a marné snahy mírnit ambice Evropské unie konečně našla odvahu a sílu bruselské impérium opustit. Premiér splnil svou roli, optimisticky zdůraznil počátek nové éry Británie a potřebu sjednotit rozpolcený národ a pravil: „Nepřehánějme to se slavením.” A vskutku, oslavy znovunabyté suverenity a demokracie byly vcelku skromné, radost z vítězství je pochopitelná, ale čest poraženým platí dvojnásob, jde-li o „válku” občanskou, ke které spor o brexit neměl daleko. Kdo by si nepřipomněl památná slova Winstona Churchilla: „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrou vůli.”

Po obou stranách londýnské Mall, platanové aleje k Buckinghamskému paláci, sídlu královny, zavlály obří vlajky britské unie a světelná projekce vrhla „Union Jack” na některé vysoké budovy Londýna. Nigel Farrage, jenž se nepochybně se svou stranou nezávislosti Ukip o odchod z Unie nejvíce zasloužil, šel slavit se svými přívrženci na Parlamentní náměstí. Tři miliony šťastlivců se nepochybně radovaly z nové 50pencové mince na památku brexitu s nápisem „Mír, blahobyt a přátelství se všemi národy”. Několik zapšklých bývalých politiků, kteří přišli o své místo v eurodějinách Anglie, se nechalo slyšet, že tuhle minci nikdy do ruky nevezme. A nejnešťastnější jsou britští úředníci v Bruselu (9 000) a europoslanci, kteří ztratili své lukrativní posty. Jedna slečna za stranu zelených (ti nemají doma šanci ve většinovém volebním systému) si posteskla, že takové fantastické zaměstnání už v životě mít nebude.

Vítězství nezávislosti snadné opravdu nebylo. Třikrát museli dát voliči najevo svou vůli, nejprve plebiscitem (2016), podruhé ve volbách (2017) a teprve po třech a půl letech zuřivé slovní války a masivního odporu téměř celé britské elity i starého parlamentu (až na malou konzervativní výjimku) rozhodly prosincové volby o směřování země. V kolébce demokracie zvítězil lid proti své vlastní elitě. Vyhrála národní demokracie, protože žádná nadnárodní ani existovat nemůže. Angličané v čím dál větším počtu od Maastrichtské úmluvy (1992) kladli svým politikům jedinou otázku – kdo tady vládne, parlament a britská vláda, nebo nevolená nomenklatura s evropskými politiky za zavřenými dveřmi bruselských paláců?

Tato otázka je zásadní pro celý Západ, protože Kontinentálci i jejich evropské elity mají s demokracií potíž, ústavy států sice vyznávají suverenitu lidu, ale občany volení politici se jí snaží pokud možno vyhnout. Za neochotou podřídit se demokracii se už od francouzské revoluce skrývá dlouhá tradice a víra ve vládu rozumu, odborníků a expertů. Školenou úřednickou třídu vychvalovali mnozí slavní filosofové 19. století, Comte, Hegel i Weber, vláda má být racionální, s balíky z Vidlákova není o čem se bavit. Racionalisté si ale neuvědomují, že zaměňují politiku a státní správu. Politika určuje směr na dobu volenou podle přání voličů, ministerstva pouze spravují. Opravdoví demokraté považují vlivnou byrokracii za nebezpečnou oligarchii. A jakkoli byla užší spolupráce západních států nutná během studené války, politici si na mezinárodních dohodách vybudovali ohromnou byrokratickou moc. Vytvořili jakési měkké impérium a své vlády se jen tak nevzdají. Antidemokratická Evropská unie se nemůže zreformovat zevnitř a zrušit integraci, sám princip své moci a vlády. Její utopický racionalismus vystihl český filosof Rio Preisner: „Angloamerická revoluce je plod duchovní aristokracie, která vytýčila prostor svobody, jejž vymezuje s ohledem na nedokonalost člověka a neváhá ji vztahovat i na sebe. Evropská jakobínská elita se ztotožňuje s obecnou vůlí, již ovšem sama definuje... hovoří také o svobodě a lidských právech, ale v rozporném sepětí s dokonalostí utopického programu, který váže na historickou zákonitost.“

Británii čeká ostrý konflikt při vyjednávání obchodních podmínek. Už nyní se z Bruselu ozývají nekompromisní výroky o nenarušitelné regulaci a pravidlech společného trhu, kterých se chce suverénní Británie zbavit. Ačkoli v to žádní angličtí komentátoři nevěřili, britská vláda regulaci odmítá a raději se smíří s poklesem HDP. Johnson se prý „soukromě rozzlobil” na EU, že porušila svůj slib vyjednat „všezahrnující smlouvu o volném obchodu”, a několikrát varoval, že každé clo, jež by Unie uvalila na britské zboží, bude znamenat totéž na export Unie. Impérium už prská a cení zuby, praskají první výstřely nadcházející potyčky. Británie bude souběžně vyjednávat o volném obchodu s jinými zeměmi, zejména se Spojenými státy, což také nelze sladit s vyjednáváním v Bruselu. Zavedení vzájemných obchodních překážek, nejen tarifů a cel, by obě strany těžce poškodilo, eurozona stagnuje a vyjednávat z pozice síly by EU neměla. Inu, uvidíme.

Angličané odchodem z Unie opět projevili svou tradiční víru ve volný obchod a ryzí demokratičnost, přesvědčení, že má být stát takový, jaký si přeje většina, a nikoli předepisovat lidem, co si mají myslet a chtít. Vztah k domovu je totiž záležitost srdce, nejen rozumu.

MfD, 3.2.2020