Velkou Británii ze spolku zvaného EU vyštvali hloupí, nevzdělaní, staří venkované. To je výsledek sdělení některých medií, která se nemohou smířit, že se občané Spojeného království nějak rozhodli. Asi jinak, než si dotyčná media přála. I podle mého názoru je na tak závažný krok rozdíl ve výsledcích hodně malý. Ale snad i chytrý, vzdělaný, mladý obyvatel velkoměsta ví, že nadpoloviční většina je to, co je nad 50%. A tohoto nadpolovičního čísla pro odchod Británie ze společnosti, která není v posledních létech příliš úspěšná, bylo dosaženo.

Podíváte-li se na tabulku z oficiálního výsledku, vidíte na vlastní oči, že pro setrvání v Unii jsou voliči

do 24 let - 75 %
25-49 let - 46 %
50-64 let - 44 %
nad 65 let - 39 %

V první kategorii jsou zcela jistě zastoupeni dosud nedostudovaní posluchači vysokých škol, kteří mohou chtít zkusit studovat i na jiných než britských školách. Důvody mohou být různé, vyhlášené britské vysoké školy jim asi nevyhovují.

Je mezi nimi pravděpodobně i velká část těch, kteří již pracují, a proto si na volný víkend rádi zaletí nakoupit nějaké ty hadříky do Paříže či do Milána. Pro ně je psychologický dopad odchodu Británie z EU největší. Možná mají pocit, že letadla přes Kanál už nebudou létat.

Druhá kategorie mezi 25 a 49 roky, jsou již ti dostudovaní, asi také otcové a matky malých dětí. Možná jsou mezi nimi i učitelé ze škol, kteří vidí, kam se britské školství za dobu od vstupu do EU posunulo. Netvrdím, že EU je autorem toho posunu, pouze časová korelace odpovídá. Mohou mezi nimi být i živnostníci a podnikatelé z malých a ještě menších měst, možná i farmáři, rybáři, či chovatelé ovcí, kteří stále ještě odolávají unijním předpisům a konkurenci svých kolegů ze zemí, které nejsou v EU (např. chovatelům ovcí z Austrálie) . Věková kategorie je posunula do období vrcholu profesního růstu. Nyní sklízejí, co si v životě zaseli. Určitě to nejsou žádní analfabeti. A přesto je v jejich kategorii podpora setrvání méně než poloviční. Tento „paradox“ v hodnocení medií může pomoci vysvětlit určité procento nezaměstnaných, kteří svoji životní situaci přičítají, ať právem či neprávem, EU. Podpora méně než poloviční, 46% pro setrvání.

Třetí kategorie 50 až 64 let jsou lidé buď zcela jistě uvážliví, schopní hodnotit pozitiva i negativa, ale také možná i lidé zhrzení tím, co se jim v životě nepodařilo a už nikdy nepodaří. Nejsou ale přece všichni úplní neumětelové. Dokladem je, kolik profesorů v takovém věku je v prostředí vysokých škol a vědeckých ústavů na absolutní špici. Jejich podpora setrvání je ale ještě menší-44%. Že by to bylo právě kvůli uvážlivosti a zkušenostem?

S poslední kategorií občanů nad 65 let si člověk neví příliš rady. Jsou mezi nimi asi opravdu takoví, kteří sledují snad všechny druhy televizních kanálů, čtou letáky ze všech typů supermarketů a nevadí jim, že nebyli na posledním muzikálu v Londýně.

Určitá část v této věkové kategorii ale bude naopak ve vysokých postech v představenstvech podniků, bank, někteří zažívají vrchol svého profesního života ve vědeckých ústavech. A navíc je mezi nimi i velká část těch, které potkáváme na našich hradech a zámcích, na Karlově mostě, v katedrále na Hradě, které uvidíte ve francouzské Provence, Bretani, v Paříži, v Benátkách, v Abbu Simbelu a všude možně po světě. Vždy pečlivě sportovně oblečení a začtení do bedekru. Čilí, aktivní, dobře vypadající, spokojení (k napsání tohoto článku mě přesvědčilo setkání se skupinkou takových Angličanů na sobotním koncertě na Karlštejně). Prostě žádní venkovští balíci. Oni a jim podobní ale přispěli do statistik pouze 39% pro setrvání v EU.

Že by v kterékoli kategorii byli speciální kolonkou přistěhovalci a migranti, není příliš pravděpodobné. Tento problém bude v celkovém dojmu (nikoli v přímém dopadu) rozprostřen rovnoměrně, proto je nezmiňuji.

Pro vysvětlení těchto, pro media nepochopitelných čísel, mě napadá jediná odpověď: v pátek ráno jsme se dozvěděli, že Britové hlasovali tak, jak hlasovali. Hledat dodatečně jejich důvody je proto zbytečné. Pokud se člověk rozhodne, rozhodne se! Asi ví proč, a proto také musí nést následky svého rozhodnutí. Stavět jednu skupinu Britů proti druhé zdůrazňováním statistik, nedej Bože obviňováním, je teď to nejméně šťastné počínání. Každý, kdo si nepřeje velké problémy na našem kontinentu, bude doufat, že představitelé zbylé EU nebudou dělat Britům jen to nejhorší. Ostrované totiž budou mít dost starostí sami se sebou. Ale jak z historie víme, zatím si se svými starostmi vždy poradili.