Tisková konference nejvyšších představitelů EU, předsedy Evropské rady Charlese Michela, předsedy Evropského parlamentu Davida Marii Sassoliho a předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, ukázala formálně na nerozbornou jednotu zbývajících 27 států EU. Zazněly tam i tóny, které vyhrožují Velké Británii „tvrdým postupem při vyjednávání“. To vše ale jen prokázalo, že tito funkcionáři nic nepochopili.

Zaujaly mne dvě dlouhé věty z jejich vystoupení. Leyenová prohlásila, že vztahy s Velkou Británií nemohou být po jejím vystoupení z EU stejně dobré jako v dobách, kdy Británie byla členem EU. To je otevřená výhružka britské vládě, že se má připravit na „tuhé vyjednávání o vztazích s EU“ po ukončení přechodného období. Tou druhou větou pak byla poznámka Michela o tom, že zbylé státy EU jsou jednotné a další integrace bude pokračovat. Tyto postoje nejlépe dokumentují, jak nejvyšší představitelé EU bagatelizují odchod Británie a že bude pokračovat hra „kočky s myší“. Obávám se, že Brusel stále nechápe, že není „kočkou“ a že Británie není „myší“.

Další jednání s Británií v přechodném období bude opět řídit Michel Barnier, tj. ten pán, který vyjednal s Theresou Mayovou smlouvu, která se „nebude měnit“ a která se po nástupu Borise Johnsona do premiérského křesla změnila během jednoho měsíce. Británie má podle šéfů EU zůstat věrná pravidlům EU a pokud tomu tak nebude, musí počítat s „dopady“. I to již z Bruselu zaznívá.

V Událostech, komentářích na ČT24 vystoupili dva bývalí ministři zahraničí Česka, Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg, spolu s náměstkem ministra zahraničí za ČSSD Alešem Chmelařem. Zejména ten byl bojovně naladěn o věštil rozpad Británie. Schwarzenberg byl přeci jenom zdrženlivější a pouze Vondra popsal situaci realisticky. Unie se nijak z brexitu nepoučila a vyhrožuje Británii, že s ní bude jednat jako s Ukrajinou. A to je zřejmě nejvýstižnější popis reality. EU stále sama sebe hodnotí „fantasticky“ jako významný hospodářský blok. Faktem je ovšem i to, že politická váha EU je mnohem nižší a v mezinárodní politice stále hraje větší roli účast Francie a Británie v Radě bezpečnosti. Koneckonců, o neúspěchu zahraničí politiky EU svědčí i vývoj na Ukrajině a rusko-ukrajinský konflikt na Donbase. Pokusy Německa, Francie o dialog s Ruskem a Ukrajinou skončily sankcemi proti Rusku a nic se nevyřešilo.

Poslední „eurobarometr“ nakonec ukázal i to, v jakém stavu je popularita unie v jejích členských státech. Česko se v pořadí důvěry k EU zařadilo na poslední místo, a to ziskem 36 % hlasů. A máme-li těmto údajům věřit, tak dokonce v „diktátorském“ Maďarsku je důvěra v EU téměř dvakrát větší. Projevy unijních představitelů by proto měly být minimálně mnohem uvážlivější. Ne nadarmo mnohým z nás připomínají někdejší projevy komunistických papalášů. Přesvědčují o úspěších a ignorují politickou realitu ve státech EU. Má-li unie brexit přežít, měla by mnohem více reflektovat jeho příčiny. Obávám se ale, že právě toho nejsou současní politici v čele EU schopni. Jinak by nemohli prosazovat politiku „zeleného údělu“, která poškodí ekonomiku a klima nezachrání. Utěšovat se tím, že euroskeptici v dalších zemích zatím odchod svých zemí z EU nepožadují, je neprozřetelné. Rozpad unie tak není o nic méně pravděpodobný než rozpad Británie, který by si škodolibí funkcionáři ve vedení EU přáli.