Brazílie lákala turisty na půvabnou podívanou – o silvestrovské noci měly přijít miliony lidí zahalených do bílých hávů na oceánské pláže a v malých lodičkách pouštět po vodě drobné dárečky, květiny, zrcadélka, ozdůbky určené bohyni moří Jemanjá. Toto gesto je výrazem vděčnosti za dobrodiní uplynulého roku a za naděje, jež přináší rok přicházející. Tradice je směsicí křesťanských a afrických animistických kultů. Stejnou bizarní směsicí různých sociálních a ekonomických věrouk je i současná politika této země.

Když v roce 2003 experti ze společnosti Goldman Sachs z počátečních písmen Brazílie, Ruska, Indie a Číny složili zkratku BRIC, aby jí označili uskupení s nejrychlejším hospodářským růstem, zdálo se zařazení jihoamerického státu nepatřičné. Země se vyznačovala chronickou nestabilitou, legendární kriminalitou a hospodářským růstem, jenž byl stejně nepatrný jako plavky Brazilek. Počáteční nedůvěra však zmizela. Brazilské hospodářství roste zhruba pětiprocentním tempem. V brazilském šelfu se objevují stále nová ropná ložiska a obzory za těžebními věžemi mořských plošin jsou zářné. Brazílie se má do deseti let stát pátou největší světovou ekonomikou – před Británií a Francií.

Brazílie je v mnohém jiná než zbytek uskupení BRIC. Na rozdíl od Číny je to země demokratická – se svobodnou politickou soutěží a s agilním a k vládě kritickým tiskem. Na rozdíl od Indie nemá etnické ani náboženské třenice, ani nepřátelské sousedy. Na rozdíl od Ruska vyváží mnohem víc než jen suroviny a zbraně a k zahraničním investicím se chová přívětivě. Postup Brazílie do první ligy symbolicky korunovalo přidělení pořadatelství největších sportovních událostí naší doby – v roce 2014 bude hostit mistrovství světa ve fotbale a o dva roky později Olympijské hry.

Současný brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva přisuzuje úspěch své vládě. Má za sebou dvě funkční období a dovednou sociální politikou poněkud snížil projevy největší chudoby a zvýšil domácí poptávku. Civilizační vzestup je však vždy během na dlouhou trať. Lula da Silva mohl do značné míry těžit z dobrých základů, jež vytvořil jeho předchůdce Fernando Henrique Cardoso. Dělnická strana Luly da Silvy se dostala k moci pod heslem Změna je klíčová. Klíčem k úspěchu se však ukázala schopnost na radikální změny rezignovat. Rozumné mantinely ekonomické politiky nastavené v polovině devadesátých let se nezměnily. Byla zachována značná autonomie centrální banky, která umožnila udržet inflaci na uzdě. Většina dříve státních průmyslových odvětví byla privatizována.

Na rozdíl od jiných jihoamerických zemí je Brazílie málo závislá na vývozu – tvoří pouhých třináct procent jejího HDP. Nezávislost na světových trzích umožňuje prezidentovi provádět nespoutanou zahraniční politiku – v expertním společenství se tomu říká „autonomie prostřednictvím diferenciace“.

Lula da Silva se přátelí s nevyzpytatelným íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem a zároveň chce být prostředníkem v izraelsko-palestinském konfliktu. Mnozí jeho krajané jsou přesvědčeni, že skrytým smyslem jeho protichůdného jednání je Nobelova cena za mír. Chtěl by být autoritou v ochraně životního prostředí, ale zároveň investuje do vývoje atomové energetiky a nepříliš průhledných jaderných programů. A nakupuje moderní zbraně za miliardy dolarů. To udivuje, protože Brazílie sice má společnou hranici s jedenácti ze třinácti jihoamerických států, ale nehodlá s nikým válčit – ani dost dobře nemůže. Ze severu a západu ji chrání neprostupná amazonská džungle a od srovnatelně velké Argentiny ji oddělují státy Bolívie, Paraguay a Uruguay. Navzdory všem odlišnostem však Brazílie trpí stejnými společenskými neduhy jako její jihoameričtí sousedé. Státní výdaje rostou rychleji než hospodářství a náklady na platy úředníků narostly za poslední rok o třináct procent. O sedm procent vzrostly výdaje na sociální a důchodové zabezpečení, ačkoli zatím mezi Brazilci převládají mladí lidé.

Mezi těmi, kdo na pláži Copacabana žádali vúdústickou bohyni Jemanju o úspěch v tomto roce, byla i Dilma Rouseffová, šéfka prezidentského úřadu. Tu Lula da Silva určil za svou nástupkyni v čele Dělnické strany. Dcera bulharského přistěhovalce má za sebou pohnutou revoluční minulost – odseděla si tři roky ve vězení za bankovní loupež. Na rozdíl od svého šéfa se však chce dostat k moci pod heslem Žádné změny nejsou třeba. Bohyně Jemanjá bude muset kvůli jejímu úspěchu vyvinout značné úsilí – dle posledních průzkumů totiž zaostává radikálka Rouseffová za svým konzervativním rivalem Josém Serrou o dvacet procent. Kampaň však začne až v dubnu.

Týdeník EURO 2/2010

Autor je publicista