Každý člověk je strůjcem svého štěstí i svých malérů. Jako příklad může sloužit vzestup a pád Evo Moralese.
Evo, čerstvý šedesátník, je jedním ze tří potomků chudé rodiny campesinos, námezdních zemědělských dělníků, které kdosi nazval solí země. Rodiče v něm viděli naději na zabezpečené stáří a poslali ho do střední zemědělské školy, aby si zlepšil životní šance, avšak živit a šatit se musel sám. Následovala pouť dělnickým a socialistickým hnutím, aniž vzbudil celonárodní pozornost až do roku 1994, kdy na jedné z mnoha protestních akcí, kterých se zúčastnil, byl zatčen.
Přítomní novináři dosvědčili, že policisté ho zbili a zahrnuli ho rasovými urážkami pro jeho etnický původ. Ve vězení začal na protest hladovku. Následujícího dne se 3.000 campesinos vydalo na 580 kilometrů dlouhou pouť z Villa do sídla vlády La Paz vydobýt jeho propuštění. O pár let později znovu zazářil na národní scéně, když americký distributor vody zdvojnásobil její cenu pro bolivijské spotřebitele. Ti se vzbouřili a Morales byl jedním z vůdců odporu. Začala takzvaná „válka o vodu“, v níž zahynulo šest lidí a 175 bylo zraněno. V roce 2003 vedl protestní demonstrace proti výprodeji bolivijského zemního plynu americkým společnostem. Aktivisté zablokovali cestu do La Paz a v následných střetech s vojskem jich bylo 80 zastřeleno a 411 zraněno, Evo byl mezi nimi.
Morales absolvoval s prospěchem cum laude univerzitu bojů za lepší zítřky svého lidu. Nemám to ze sebe, cituji jednoho pomýleného amerického žurnalistu, nebudu ho jmenovat, aby se nemusel stydět. Promoce se konala 22. ledna roku 2006 v podobě prezidentské inaugurace v La Pazu. Zúčastnili se jí všichni levičáčtí prezidenti Latinské Ameriky té doby, aby se předvedli po jeho boku. A koupali se v jeho věhlasu zaníceného socialisty na celém jihoamerickém kontinentě, o Rusku a Číně nemluvě, věhlasu, který se přibližoval hvězdné normě Fidela Castra. V nástupnickém projevu Evo odsoudil bývalé koloniální režimy v Bolívii a přirovnal je k apartheidu v Jižní Africe. Oznámil, že jeho program bude nacionalismus, anti-imperialismus, anti-neoliberalismus.
Hodil USA rukavici. To se v jejich zadním dvorku nesluší. Mohlo mu to možná projít, kdyby nespáchal dvě osudové chyby, jednu větší než druhou, ačli obě jsou z jeho pohledu a životní zkušenosti zcela pochopitelné.
První chyba se sním vlekla od narození. Evo Morales myslel víc na domorodý lid, nežli na zadní kolečka.Měl tu vadu geneticky danou, ale nesmírně se zhoršila, když celý národ Aymarů, žijících nejen v Bolívii, ale také v Peru a v Chile, ho korunoval na svého nejvyššího vůdce, Apu Maliku.
Během třinácti let vlády se Morales snažil co nejvíce poškodit tradiční vztahy mezi svou rodnou zemí a cizími nadnárodními společnostmi. Byl posedlý utkvělou představou, že podzemní bohatství Bolívie patří lidem, kteří obdělávají její hornatou půdu a žijí v chudobě. Přitom každému soudnému člověku musí být jasné, že těch cenných prvků - zinku, olova, zlata, mědi, wolframu, síry, draslíku - je tam pro tak malou zemi s jedenácti miliony obyvatel přespříliš a že by se o ně měla podělit. Tak to přece dlouho fungovalo, měnit zavedené pořádky nebylo žádoucí ani nutné.
Morales a jeho političtí souputníci z Hnutí pro socialismus nicméně začali letitou hospodářskou selanku soustavně narušovat. Znárodnili několik mocných důlních společností, jako byly švýcarský Glencore, indický Jindal Steel and Power, Anglo-Argentine Pan American Energy a South American Silver. Co z toho vydobyli, to rozházeli na různé sociální příspěvky a služby jako třeba zdravotnictví a školství. Chlubili se, že už téměř potřeli chudobu a že v Bolívii už nikdo nehladoví.
Dokonce i britský konservativní list Financial Times jim skočil na lep. V roce 2014 napsal, že Moralesova strategie „není tak docela nemístná. Důkazem je, že Moralesův hospodářský model od svého zavedení ztrojnásobil objem národní ekonomiky a velice posílil rezervy cizí měny.“
Není tomu dlouho, co byla v Bolívii objevena ložiska lithia, nepostradatelného prvku pro baterie elektrických automobilů a pro mnoho dalších výrobků. Má ho být tolik, že by mohlo tvořit sedmdesát procent světové zásoby. Zádrhel je v tom, že ložiska se nacházejí v těžko přístupných horských plošinách ve výšce 3.600 metrů, kde často silně prší a kde je k těžbě zapotřebí technologie, kterou Bolívie nemá. Navíc jí chybí potřebný kapitál a odborné znalosti.
Moralesova znárodňovací mánie odradila několik důlních společností. Mezi nimi byla francouzská Eramet, americká FMC a jihokorejská Poska. Další překážkou cizí pomoci byly podmínky, které Morales kladl, jmenovitě že jakýkoli rozvoj těžby lithia musí být uskutečněn na základě dohody s národní důlní společností Combiol a s národní společností pro využití lithia Litio Bolivianos. A že zisk se bude dělit napůl, jinak adios.
V nedávném závěrečném kole soutěže o lithium zůstali tři účastníci. Americký výrobce automobilů
Tesla, kanadská těžní společnost Pure Energy Minerals a jejich soupeři z Číny TBA Group, China Machinery Engineering a China Lithium Group. Morales se netajil tím, že dává přednost čínským společnostem, protože bezvýhradně souhlasily s rovnoprávným partnerstvím s Bolívii. Nebyla s ním řeč.
„Zisk se bude dělit napůl,“ vykřikoval. „Tak to bude a ne jinak! Basta!“
Byl hlavní překážkou rozumné dohody v duchu tradice jeho předchůdců. Představoval jasnou a bezprostřední hrozbu, že Číňani odstrčí a přeskočí Američany a Kanaďany. To by tak ještě scházelo! Jde přece o víc jak dvě třetiny světové zásoby klíčově důležitého kovu, ale i kdyby to byla jen polovina, takový kšeft se přihodí snad jednou za sto let. Firma, která ho udělá, záviděníhodně zbohatne a stát, kterému bude ta firma patřit, bude mít nad ostatními vrch.
Maduro blokoval jediné možné řešení této geopolitické, vrcholně důležité záležitosti. Uznejte,
že takový člověk, navíc indián, je na obtíž.
Za druhou chybu si také může sám. Evo Morales nemá vojáky moc v lásce. Nezapomněl na most u La Pazu. Přesněji řečeno, jako prezident dal armádě to, nač Bolívie měla, ale nijak ji nerozmazloval. Neměl rádce jako jeho kolega Nicolás Maduro ve Venezule, jemuž jeho předchůdce Hugo Chaves při odchodu z nejvyšší funkce prozradil tajemství všech vládců: „Pamatuj na armádu.“ Maduro poslechl a zahrnoval své generály přízní, uznáním a prebendami. Nejvýznamnější a nejvlivnější z nich učinil svými poradci anebo je jmenoval jako své zástupce do ministerstev, méně důležité poslal do velkých státních podniků dohlížet na to, aby se kradlo v rámci normy. Každý generál měl někde státem placený melouch a přilepšoval si podle hodnosti a zásluh. V tom spočívá hlavní příčina neúspěchu vojenského puče ve Venezuele. Armáda zachovala věrnost svému dobrodinci. V Bolívii neměla co ztratit, může si jen polepšit. I když je možné, že její generalita bude nakonec zklamána. Historie učí, že vítěz nedůvěřuje zrádcům, jelikož Jidášové snadno recidivují. Na druhé straně je ale pravda, že Strýček Sam armádu jistě bude ještě delší čas potřebovat k udržení pořádku v rozbouřené zemi.
Zkrátka a dobře, ačkoli si to vůbec nezasloužil za zlo, co natropil, Evo Morales dostal velkorysou nabídku, kterou nemohl odmítnout.
Pak zpoza buku v Mexiku alibisticky tvrdil světu, že byl k resignaci a útěku z rodné země přinucen hrozbami a násilím. V co doufal, těžko říct. Jediné, čeho docílil, bylo, že akcie Tesly na Wall Streetu nečekaně a prudce stouply.