15. září 2020 byly na slavnostním ceremoniálu v Bílém domě oficiálně představeny dvě mírové dohody s Izraelem, první dohodu s Izraelem uzavřely Spojené arabské emiráty (SAE) a druhou Bahrajn. Tyto dohody vstoupily do historie jako „Abrahámovské dohody“ (The Abraham Accords). Prezident Donald J. Trump hovořil o „historickém průlomu“ a „dříve nemyslitelné regionální transformaci“. Řekl také, že svět je svědkem „nového úsvitu na Blízkém východě“.
Dohody uzavřené 26 let po poslední mírové smlouvě mezi Jordánskem a Izraelem představují další krok k úspěšné politické integraci Izraele do středovýchodního regionu.
Spojené arabské emiráty a Bahrajn jsou první arabské země, které Izrael uznaly, aniž by od něho vyžadovaly nějaké ústupky nebo finanční příspěvek od USA. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu uvedl, že plán anektovat části Judeje, Samaří a údolí Jordánu byl pozastaven, ale zrušen nebyl.
Spojené arabské emiráty a Bahrajn jsou také prvními arabskými zeměmi, které navázaly s Izraelem normální diplomatické vztahy a brzy otevřou svá velvyslanectví. Přímé lety spojí mezinárodní letiště Bena Guriona s Abu Dhabi a Manámou. Obě arabské země s Izraelem naváží finanční a ekonomické vztahy, budou v Izraeli investovat a dokonce již podepsaly obchodní smlouvy s izraelskými společnostmi.
Izrael, jedna z nejinovativnějších zemí na světě a světový lídr v oblasti špičkových technologií, má bohatým zemím co nabídnout. Obě arabské země i Izrael z toho budou mít obrovský užitek.
SAE budou údajně také otevřeně s Izraelem spolupracovat v otázkách obrany. Očekává se, že obranyschopnost SAE a Bahrajnu se díky této spolupráci výrazně zlepší. A Izrael bude v lepší pozici odvrátit případný útok „Smrt Izraeli“, kterým mu Írán nepřetržitě vyhrožuje již od vítězství islámské revoluce v roce 1979.
Text Abrahámovských dohod zdůrazňuje potřebu pokračovat „v úsilí o dosažení spravedlivého, komplexního a trvalého řešení izraelsko-palestinského konfliktu“, ale Emiráty a Bahrajn zjevně izraelsko-palestinský konflikt nepovažují za překážku nastolení míru v regionu a plnohodnotné spolupráce s Izraelem. Spojeným arabským emirátům ani Bahrajnu se za Abrahámovské dohody dokonce ani nedostalo sebemenšího odsouzení od ostatních arabských zemí. Ve skutečnosti obdržely ke svému diplomatickému úspěchu gratulace.
Egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí na Twitteru uvedl: „Vážím si úsilí lidí, kteří vyjednali tyto dohody přispívající k dosažení prosperity a stability v našem regionu.“
Liga arabských států, která na Chartúmské konferenci v roce 1967 přednesla tři „NE!“ – NE míru, NE uznání, NE jednání [s Izraelem] – letos již požadavek Palestinců Abrahámovské dohody odmítnout ignorovala.
Podpora palestinské věci mezi vůdci arabského světa už roky klesá. A na Abrahámovských dohodách nic nezmění ani to, že Palestinská samospráva ve své reakci mluvila o „zradě“. Palestinští vůdci najednou zjišťují, že stále platí arabské přísloví „psi štěkají, ale karavana jde dál“ – ale dnes už možná bez nich.
Během posledního desetiletí se Blízkém východem přehnalo geopolitické zemětřesení, které změnilo téměř všechno.
Muslimské bratrstvo uzurpovalo moc v Tunisku a v Egyptě (i když v obou zemích byla jejich vláda brzy svržena). V Libyi byl svržen režim Muammara Kaddáfího a země tak byla vydána na pospas islámským gangům. V severním Iráku a východní Sýrii vznikl džihádistický „Islámský stát“, který se rychle stal základnou útoků proti Saúdské Arábii a proti Západu. Sýrii zpustošila krutá občanská válka. Libanon se dostal pod kontrolu džihádistického hnutí Hizballáh. A v neposlední řadě režim mulláhů v Íránu stále jasněji ukazuje své expanzivní cíle, jaderné ambice a nezlomnou vůli stát se regionálním hegemonem.
Saúdové i ostatní monarchové z Perského zálivu se zřejmě obávali převratů ve svých zemích – a zareagovali. Pomohli generálovi Abd al-Fattáh as-Sísímu převzít moc v Egyptě a oslabit Muslimské bratrstvo. V současné době pomáhají polnímu maršálovi Chalífovi Haftarovi, který vládne východní Libyi, v boji proti islamistickým milicím a tureckým jednotkám, které podporují Fáize Sarrádže vládnoucího v Tripolisu.
Saúdové i ostatní monarchové z Perského zálivu správně předvídali, že Obamova administrativa nebude mít problém akceptovat a dokonce i podporovat íránský režim, stejně jako nástup Muslimského bratrstva k moci v Tunisku a v Egyptě, a že její politika povede ke zničení Kaddáfího režimu v Libyi. Prezident Obama se zřejmě záměrně choval bezmocně tváří v tvář ISIS, zuřící občanské válce v Sýrii a převzetí Libanonu Hizballáhem. Obama podepsal Íránskou jadernou dohodu, která mulláhům zpřístupnila desítky miliard dolarů, které použili k většímu útlaku svých občanů, k posílení své pozice v regionu a na financování islámských teroristických skupin ohrožujících sunnitský svět.
Saúdové i ostatní monarchové z Perského zálivu si nakonec uvědomili, že mají s Izraelem společného nepřítele – Írán. Viděli, že Izrael je regionální ekonomickou a vojenskou supervelmocí a blízkovýchodním „Silicon Valley“. Viděli, že na rozdíl od Íránu nemá Izrael žádné regionální ambice a není pro ně žádnou hrozbou. A pak začali přemítat o tom, že by bylo v jejich zájmu s Izraelem navázat bližší vztahy. „Palestinská věc“ již pro ně dávno přestala být zajímavá, a stala se pro ně nevděčným břemenem. Saúdové i ostatní monarchové z Perského zálivu si pamatují, že Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) se v roce 1970 pokusila o atentát na jordánského krále Husajna, a také si pamatují, že Palestinci podpořili Saddáma Husajna během jeho invaze a okupace Kuvajtu – země, která do té doby zaměstnávala téměř půl milionu Palestinců.
Saúdové i ostatní monarchové z Perského zálivu, kteří již byli zapojeni do diskrétních a neoficiálních vztahů s Izraelem, se pokusili neúspěšně zatlačit na Palestinskou samosprávu, aby změnila své zaryté pozice.
Prezident Trump po svém nástupu k moci v lednu 2017 uviděl příležitost posunout tyto tendence dál a v izraelském premiérovi Netanjahuovi našel spolehlivého spojence sdílejícího jeho strategickou vizi.
Prezident Trump se také rozhodl rychle zlikvidovat Islámský stát a o několik měsíců později eliminoval jeho vůdce Abú Bakra al-Bagdádího. 8. května 2018 USA odstoupily od Íránské jaderné dohody a zavedly přísné sankce proti íránskému režimu. Prezident Trump potom nařídil zlikvidovat hlavního strůjce íránského teroru generála Kásima Sulejmáního, a pokusil se co nejvíce omezit škody, které íránský režim všude neustále způsobuje.
V květnu 2017 v Rijádu v Saúdské Arábii oznámil prezident Donald Trump své odhodlání „zavrhnout strategie, které nefungují“ a navrhl vůdcům arabského sunnitského světa, aby „se rozhodli pro lepší budoucnost, vybudovali si nová mírová partnerství, potlačili extremismus a porazili síly terorismu.“ Při té příležitosti jim slíbil, že pokud budou bojovat proti terorismu a provedou příslušné reformy, budou USA stát na jejich straně proti Íránu a také jim navrhl, aby se diplomaticky sblížili s Izraelem. Let prezidenta Trumpa z Rijádu do Jeruzaléma byl prvním letem mezi oběma hlavními městy a prezident Trump byl prvním úřadujícím prezidentem USA, který v Jeruzalémě navštívil Zeď nářků. Poté prezident Trump slavnostně prohlásil, že Spojené státy oficiálně uznávají Jeruzalém za hlavní město Izraele, a odcestoval do Betléma na setkání s prezidentem Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem. Prezident Trump při té příležitosti odložil stranou předchozí americký diplomatický postoj sebemrskačství a appeasementu a přímo obvinil Abbáse ze zodpovědnosti za podněcování k nenávisti a terorismu.
Prezident Trump také požádal Palestinskou samosprávu (PS), aby zastavila platby teroristům a jejich rodinám. Když to PS odmítla učinit, ukončil veškerý dialog s vůdci PS a drasticky snížil finanční pomoc, kterou USA Palestincům poskytují. 14. května 2018 přesunul prezident Trump velvyslanectví USA do Jeruzaléma. Krátce poté oznámil, že díky tomu že UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě) zaměstnává členy palestinských teroristických skupin, jedná se o „nenapravitelně špatnou organizaci“ a USA ji už nebudou v budoucnosti financovat. Prezident Trump potom nařídil ministerstvu zahraničí USA, aby vydalo vyhlášku, že USA budou od nynějška považovat za uprchlíky pouze osoby, které opustily území Izraele v letech 1948-49, a nikoliv jejich potomky.
Kroky prezidenta Trumpa v regionu nevyvolaly všeobecné povstání „arabské ulice“, které předpovědělo mnoho samozvaných odborníků. Sunnitští arabští vůdci se omezili jen na mírnou kritiku.
Prezident Trump potom smetl ze stolu celou řadu ochromujících požadavků, kvůli kterým ztroskotala historická Mírová dohoda z Osla a odmítl učinit jakýkoliv ústupek teroristům nebo jakkoliv podkopat bezpečnost a historická práva Izraele. Skupinu vedenou svým zetěm Jaredem Kushnerem pověřil vypracováním plánu na nastolení míru mezi Izraelem a sunnitskými arabskými zeměmi a návrhu řešení palestinského problému. Plán představený ve Washingtonu 28. ledna 2020 nabídl Palestinské samosprávě státní útvar, plně demilitarizovaný a za přísné podmínky, že se PS úplně zřekne terorismu, bude vychovávat palestinské děti k míru a toleranci a akceptuje izraelskou kontrolu všeho, co se týká bezpečnosti a obrany. Palestinská samospráva návrh dle očekávání bez váhání zamítla.
Jen několik komentátorů poznamenalo, že v ten den byli v Bílém domě velvyslanci Spojených arabských emirátů, Bahrajnu a Ománu, a jen pár jich uvedlo, že tento plán podporovalo sedm sunnitských arabských států (Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Omán, Katar a Maroko).
Zdá se, že „Abrahámovské dohody“ jsou jen první z celé řady podobných dohod. Prezident Trump uvedl, že „podobné dohody je připraveno podepsat sedm, osm nebo devět dalších zemí.“
Saúdskoarabský ministr zahraničí Faisal bin Farhan Al Saud 19. srpna 2020 uvedl, že Saúdská Arábie se „na základě Arabské mírové iniciativy z roku 2002 zavázala dodržovat mír s Izraelem.“ Korunní princ emirátu Abu Dhabi Mohamed bin Saíd Ál Nahján je přítelem saúdskoarabského korunního prince Mohameda bin Salmána. Princ bin Saíd nepochybně neučiní žádné rozhodnutí, bez toho, že by jej konzultoval s princem bin Salmánem. Blízkým spojencem prince bin Salmána je také bahrajnský král Hamad bin Ísá bin Salmán Ál Chalífa. Na otázku, zda Saúdská Arábie schválila podepsání dohody Bahrajnem, mluvčí království odpověděl, že „Saúdská Arábie je i nadále odhodlána spolupracovat se všemi svými strategickými partnery na dosažení spravedlivého a trvalého míru v regionu.“
Předtím než se ovšem Saúdská Arábie bude podílet na dalších iniciativách a dohodách v regionu, tak si zřejmě počká na výsledek amerických prezidentských voleb a vyjasní si priority členů saúdské královské rodiny.
Saúdská Arábie si uvědomuje, že slibný mírový proces může buď hladce pokračovat, nebo může být ohrožen, podle toho, jak dopadnou 3. listopadu 2020 prezidentské volby v USA. Saúdská Arábie bezpochyby také ví, že podmínkou trvalého míru je zachování přísných sankcí zavedených prezidentem Trumpem a že Demokraté budou v případě svého vítězství o jejich odstranění uvažovat. Saúdové vědí, že Írán nedávno uzavřel dohodu s Čínou a že prezident Trump hodlá vůči Číně uplatňovat tvrdou a neústupnou politiku. Zároveň se mohou oprávněně obávat, že by se Demokraté v případě svého vítězství zřejmě vrátili ke své dřívější politice appeasementu vůči nepřátelským režimům.
Pokud bude tato slibná americká iniciativa pokračovat, trvající regionální mír by mohl být skutečností během několika příštích let. Íránský režim by potom byl pod kontrolou a bylo by mu úspěšně zabráněno ve vývoji jaderných zbraní. Palestinská samospráva by pak měla na vybranou buď přijmout návrhy z 28. ledna 2020, nebo snášet důsledky své neústupnosti a prohlubující se irelevance a třeba i porážky.
Palestinská samospráva je prozatím stále tvrdohlavě neústupná. Palestinská politička Hanan Ashrawi nedávno řekla: „Lidé se mylně domnívají, že Palestinci jsou poraženi.“ Odborník na Blízký východ Daniel Pipes v odpovědi na její prohlášení napsal:
„My realisté víme, že pouze porážka přesvědčí Palestince, jako je paní Ashrawi, a všechny íránské, turecké, islamistické, levicové a fašistické antisionisty, že stoletý konflikt skončil, že Izrael zvítězil, a že nadešel čas vzdát se svých marných, trpkých a genocidních ambicí.“
Norský poslanec Christian Tybring-Gjedde mezitím navrhl prezidenta Trumpa, který má lví podíl na vyjednání Abrahámovských dohod, na Nobelovu cenu míru. Druhou nominaci získal Donald Trump od švédského poslance Magnuse Jacobssona – tentokrát za dohody, které se mu podařilo dojednat mezi Kosovem a Srbskem. Muslimský stát Kosovo má v úmyslu navázat diplomatické vztahy s Izraelem a zařídit si své velvyslanectví v Jeruzalémě. Prezident Trump by si skutečně zasloužil, aby mu Nobelův výbor Nobelovu cenu míru udělil, a tak si napravil svou reputaci.
Pokud bude prezident Trump schopen pokračovat ve své odvážné a nekonvenční cestě, tak s největší pravděpodobností uspěje tam, kde všichni jeho předchůdci selhali. To, co již dokázal – za méně než čtyři roky, kdy mu jeho protivníci jen házeli klacky pod nohy (například tady, tady a tady) – je naprosto mimořádné.
Francouzský poslanec Meyer Habib vyjádřil politování nad tím, že Francie a Evropská unie odmítly uznat význam této události a rozhodly se pokračovat v bezpodmínečné podpoře Palestinské samosprávy. V televizním rozhovoru Meyer Habib řekl: „Trump za méně než čtyři roky udělal pro Izrael a pro skutečný mír na Blízkém východě více než kterýkoliv jiný americký prezident za posledních sedmdesát dva let.“
Britská novinářka Melanie Philips napsala:
„Pokud by nyní umírněný arabský svět konečně pochopil, že Izrael není jeho nepřítelem, ale jeho spojencem, mohlo by to začít podkopávat základy té iracionální a sebepoškozující nenávisti, která podnítila islamistickou válku proti Západu. I když neústupný islámský fanatismus hned tak nezmizí, Abrahámovské dohody mohou přivát arabským a muslimským reformátorům vítr do plachet v jejich snaze postupně přizpůsobit jejich kulturu zbytku světa.“
A dodala: „Západní Evropa a americká levice si to bohužel uvědomí, až jako poslední.“
Autor je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.
Překlad původního textu: Toward a Transformational Peace in the Middle East
Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský
Převzato z webu Gatestone Institute