Povinností každého státu je respektovat práva jiných národů. To znamená, že probíhající protiteroristické operace Izraele na Blízkém východě jsou naprosto oprávněné. Ačkoli se může zdát, že tyto operace někdy porušují mezinárodní humanitární právo, za výsledné škody způsobené civilistům je zodpovědné právě využívání lidských štítů džihádisty a umístění vojenských zařízení ve školách a nemocnicích. Tyto akce, které představují porušení mezinárodního práva, ohrožují nejen Izrael, ale i samotný globální právní řád.

Válka Izraele proti džihádistickému teroru vychází z univerzálního práva na sebeobranu. Z tohoto práva má mít prospěch nejen stát bránící se proti teroru, ale i širší společenství národů.

Mezinárodní právo se také zabývá myšlenkou „spravedlivé války“. Pro Izrael to znamená povinnost jednat v souladu s mezinárodním humanitárním právem (tj. právem ozbrojeného konfliktu), kdykoli je to možné, ale neohrožovat svou sebeobranu, když bezprávný nepřítel buď chrání vojenské prostředky uvnitř civilních oblastí, nebo přesouvá civilisty do vojenských oblastí. Teroristický protivník, který se dopustí některého z těchto činů nemá vůči Izraeli žádný právní nárok na náhradu škody, která vznikne civilistům, jež jeho vlastní jednání ohrozilo.

Největší hrozbou pro fyzické přežití Izraele není pouze terorismus jako takový, ale také podpora islamistického násilí ze strany nepřátelského státu. Írán, ačkoli v poslední době oslabil, by mohl Izraeli stále čelit stupňující se bojovností v průběhu času. Ta by mohla mít přímou i nepřímou podobu a mohla by být mimořádně ničivá, i kdyby Írán zůstal nejaderný. Během každého takového konfliktu by Izrael a Írán bojovaly o „eskalační převahu“, což by mohlo mít značné lidské i materiální náklady.

Stát Izrael byl po celou dobu své existence neúnavně vystaven agresi barbarských nepřátel. Od počátku současného arabsko-izraelského konfliktu na konci 40. let 20. století je standardní palestinskou odpovědí na nařčení z terorismu vymyšlené protiobvinění z „nepřiměřenosti“.

Pokud se Hamás, Islámský džihád, Hizballáh a další teroristické organizace rozhodnou používat politiku „lidských štítů“, porušují jasně mezinárodní právo. Každé takové jednání je nezákonné samo o sobě. Mezinárodní právo výslovně zakazuje jakékoli umisťování vojenských prostředků nebo personálu v obydlených civilních oblastech. Zneužívání civilních cílů palestinskými teroristickými organizacemi zbavuje Izrael jakékoli odpovědnosti za škody, které mohou vzniknout civilnímu obyvatelstvu.

Pokud Izrael bombarduje nemocnici nebo sanitku, protože je palestinští teroristé využívají k zaštítění nezákonných aktivit, za následná úmrtí a zranění civilistů nesou právní odpovědnost teroristé. Tato úmrtí a zranění jsou nevyhnutelně cynicky využívána Hamásem a dalšími džihádistickými teroristy k propagandistickým účelům.

Izrael, který je zapleten do existenčního boje s džihádistickými teroristickými skupinami, musí jasně uvést právní argumenty, které podporují jeho kroky. Válečné zločiny nepřítele nemohou narušit schopnost Izraele bránit se. I když se právo a strategie prolínají, měly by být posuzovány odděleně jako samostatné prvky jednotné izraelské vojenské doktríny. Izrael by měl podniknout kroky, aby přesvědčil jak své islamistické povstalecké nepřátele, tak jejich teroristické státní patrony, že jejich agrese bude právně odhalena a v praxi se proti ní postaví.

V právu jsou hranice použití síly vymezeny hledisky rozlišování, přiměřenosti a vojenské nezbytnosti. Podle kodifikovaného válečného práva jsou tato kritéria závazná. Když terorističtí protivníci Izraele prohlašují útok izraelské armády (IDF) za „nepřiměřený“, ignorují skutečnost, že pravidlo přiměřenosti nikdy nevyžaduje ekvivalentní vojenskou újmu. Požaduje pouze takové množství síly, které je z vojenského hlediska nezbytné. Mezinárodní právo vyžaduje, aby použití síly (ať už uplatňované uniformovanou armádou nebo nepravidelnými/povstaleckými silami) splňovalo test „přiměřenosti“, ale test přiměřenosti stanoví, že každé použití ozbrojené síly musí zůstat omezeno na to, co je považováno za nezbytné k dosažení legitimních vojenských cílů.

Jakékoliv bezdůvodné způsobení újmy je podle válečného práva nezákonné, ale újma nemusí být nikdy stejně velká. Pokud by se taková rovnocennost očekávala, Spojené státy americké by po atomovém útoku na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945 představovaly nejhorší porušení norem „přiměřenosti“ v dějinách lidstva.

Během současné izraelské války v Gaze se porušení mezinárodního práva dopustil Hamás, a to jak s taktickým úspěchem, tak, což je možná důležitější, s trvalým propagandistickým přínosem. Hamás praxi používání lidských štítů ospravedlňuje jako výsledek údajného „zoufalství“, což je forma propagandy, která vychází ze záměrné manipulace s právními definicemi. Bojový pokřik skupiny „Palestina od řeky k moři“ přitom nevyjadřuje nic menšího než záměr spáchat genocidu, tj. zničit Izrael v jakýchkoliv hranicích, což je zločinný záměr, který je mezinárodním právem zakázán.

Dokud nedojde k většímu pochopení toho, že za veškeré civilní škody v této válce je zodpovědný Hamás, Islámský džihád a další palestinské teroristické organizace, a nikoli na Stát Izrael, když se jeho obyvatelé kibuců poblíž hranic Pásma Gazy stali obětí bestiálního řádění palestinských teroristů. Aby Izrael zabránil eskalaci dalších nepřátelských akcí, musí vytvořit souvislou síť vnitrostátního odstrašování, od úzce konvenčních až po široce pojaté jaderné odvetné útoky. Přesvědčivost izraelských odstrašujících hrozeb bude vyžadovat, aby nepřátelé Izraele uvěřili, že Jeruzalém je ochoten zahájit odpovídající vojenskou odvetu a zároveň je schopen způsobit „nepřijatelné škody“.

Během izraelských válek v Libanonu umístil Hizballáh své zbraně a bojovníky v oblastech, kde se nacházeli arabští civilisté. V bitvě o irácký Mosul používal ISIS lidské štíty. I když byla tato strategie zakázána, poskytovala oběma skupinám taktické výhody.

Dříve či později se někteří z teroristických úhlavních nepřátel Izraele pravděpodobně pokusí o zásadní posun ve svých operačních cílech, možná i o použití zbraní hromadného ničení. Tito teroristé by se pod vlivem výzvy k džihádu mohli pokusit o chemické, biologické nebo (potenciálně) jaderné zničení Izraele.

Izrael by měl svým džihádistickým sokům jasně sdělit, že nikdy nebude kapitulovat před jakýmikoliv zamýšlenými pokusy do vyšších forem ničení. Aby bylo toto poselství vyslyšeno, musí nepřátelé Izraele vidět, že z jejich zákeřných útoků neplyne žádná významná výhoda.