Západní média byla svržením Mubaraka nepříjemně zaskočena. Jen pár měsíců předtím totiž řada z nich neměla problém s úlevou komentovat zveřejněné depeše serveru Wikileaks, podle kterých se arabské proamerické režimy obávají Íránu a tlačí na Izrael a Spojené státy ve věci urychleného řešení teheránských jaderných ambicí. Proč je to najednou špatně a prozápadní diktátoři, kterým Západ vděčil za stabilitu, se přes noc stali blízkovýchodními Hitlery?

Ještě na konci ledna se titulky některých amerických novin, jmenovitě například USA Today, odvolávaly na experty, podle kterých byla Mubarakova pozice „silná". Jiný „expert", analyzující egyptské dění pro francouzský deník Le Figaro, předpokládal, že Mubarak protesty přežije, protože má na své straně na rozdíl od tuniského prezidenta Abidin bin Álího vojsko. V podobném duchu na konci ledna mluvila Hillary Clintonová. Samostatnou kapitolou jsou zpravodajské služby, jmenovitě CIA, která v souvislosti s Egyptem opět nedokázala americkou administrativu připravit na eskalaci dramatických událostí majících dopady na celosvětový systém. Západ nebyl na arabskou revoluci připraven a když přišla, analyzoval ji zastaralou optikou studené války.

Probouzející se islámský svět

To, co se v současné době na Blízkém východě děje, nelze vysvětlit na základě jednoduchých kauzálních vztahů. Společný motiv se hledá těžko. Tlak opozice svrhnul prozápadní diktátory v Tunisku a Egyptě, vlády řady dalších států se otřásají v základech. Tyto události podpořily demonstranty v Íránu, který je naopak úhlavním nepřítelem Spojených států. Teherán svržení Mubaraka uvítal jako oslabení pozic sionistů a Američanů, přitom sám předloňské protivládní protesty utopil v krvi. Arabskou revoluci vítá al-Kájda stejně jako západní liberálové. Proč?

Jsme svědky globálního politického probuzení, o kterém mluvil Zbigniew Brzeziński ve svém eseji „The dilema of the Last Sovereign". Islámský svět prozřel a hlásí se o slovo.

Průzkumy ukazují, že vztah většiny obyvatel arabského světa k demokracii je kladný. To samo o sobě ale znamená málo. Oskar Krejčí si ve své analýze všiml, že odpor mladé generace k současným autokratickým vládcům spíše než z debat o abstraktních pojmech vyvěrá z nespokojenosti s nadvládou přestárlé vrstvy. Současný alžírský prezident Abdelaziz Bouteflika (73 let) je ve funkci od roku 1999, stejně jako jordánský král Abdullah II. (49 let). Jemenský prezident Ali Abdullah Saleh (64 let) je ve funkci od roku 1990. Husní Mubarak (82 let) vládl v Egyptě od roku 1981, Zine El Abidine Ben Ali (73 let) v Tunisku od roku 1987 atd. Saúdský král Abdullah bin Abdul-Aziz sice vládne krátce, ale je mu 82 let. Dlužno dodat, že mezi seniory patří i generalita egyptské armády.

Každá revoluce potřebuje ústřední myšlenku, revoluční dav zase vedení. Dříve či později se takové myšlenky chopí země, která ji promění v univerzální poselství. Stejně jako se Francie stala po roce 1789 vůdcem revoluční vlny, byly Spojené státy ideálem řady zemí východního bloku před rokem 1989. Islámský svět zatím s univerzální ideou zkušenosti nemá a je vnitřně rozdělen.

O univerzální revoluci se v islámském světě během dvacátého století neúspěšně pokoušely následující ideje: panarabský nacionalismus, sunnitský fundamentalismus, sekulární pokus o svébytnou podobu arabského socialismu (baasismus) a nakonec salafistický dogmatismus al-Kájdy a dalších organizací usilujících o globální džihád puristického islámu. Všechny byly neúspěšné. Hegemon islámského světa se zatím neobjevil možná právě proto, že tomu do velké míry zabraňovala západní (americká) politika „rozděl a panuj".

Spojené státy byly v minulosti (a v řadě ohledů právem a spravedlivě) kritizovány za svoji politiku účelových koalic, typicky například za podporu afghánských mudžáhidů proti SSSR v 80. letech nebo za podporu Saddáma Husajna proti Íránu. To byla politika založená na umělém vyvolání chaosu, který bránil islámskému světu se politicky sjednotit. Arabská revoluce vytvořila precedent, který už příště nebude možné ignorovat. Zatímco až do letošního února šlo poměrně úspěšně maskovat obojakost ve vztahu k arabskému světu (proklamace demokratických hodnot v kontrastu s podporou autokratů vládnoucích železnou rukou v Egyptě nebo Saúdské Arábii), teď to půjde těžko. Od chvíle, kdy se Amerika odmítla postavit za Mubaraka, už žádný blízkovýchodní diktátor nemá svoji pozici jistou. Stejně tak ale není jistá ani budoucnost západních politických ambicí a zájmů.

Filosoficky mohou někteří západní intelektuálové pociťovat z demokratizace Blízkého východu zadostiučinění, politicky je však arabská revoluce pro Západ prohra. Názor, že Arabům je třeba dopřát západní svobodu, je legitimní, ale analytici by měli odpovědné politiky dopředu varovat, že za dobrý pocit a idealistické chiméry si v historii zatím nikdo nic nekoupil, nezískal a neprosadil.

Modernita a revolta

Spojené státy a Evropa si totiž v záplavě online přenosů z náměstí Tahrír a následného optimismu po demisi Mubaraka odmítly uvědomit, že podstatou mezinárodní politiky je porušování a dosahování rovnováhy, nikoli nastolování spravedlnosti a demokracie. Jinými slovy, Západ má jistotu, že vzbouření Arabové chtějí reformy. Nevědí ale, jak budou nové vlády nahlížet na západní ekonomické zájmy a zda budou souhlasit s vojenskou přítomností v oblasti. Mezi mnoha obyčejnými Araby možná skutečně existuje touha po demokracii a hédonistickém způsobu života, stejně tak ale mezi nimi existuje i velké porozumění pro Írán a jeho jaderný program (na rozdíl od arabských diktátorů, jejichž moc se pod tlakem ulice otřásá v základech). Dávno neplatí, že Peršané a Arabové sebou vzájemně pohrdají. Írán naopak v posledních letech vyvíjí aktivity, které mu pomáhají získat si srdce řady Arabů a sunnitských muslimů (typicky např. palestinská otázka a protiizraelský postoj).

Zastaralý způsob uvažování předpokládá, že pokud se lidem kdekoli na světě přinese svoboda, automaticky přijmou západní politické hodnoty a stejný pohled na světové dění. Jak ale tvrdí Fareed Zakaria v knize Postamerický svět, stále přemýšlíme o světě, v němž si státy musí vybrat mezi dvěma striktně danými možnostmi: západním řádem, nebo jeho odmítnutím, přičemž první z voleb je řadí do nejvyšší ligy, zatímco druhá do role „nepřizpůsobivých". Ve skutečnosti dnes mnohé rozvíjející se státy přijímají západní řád, ale činí tak na základě vlastních podmínek, čímž samotný západní systém přetvářejí a mění.

Toto zjištění potvrzuje například i bývalý agent CIA a expert na Blízký východ Robert Baer, když ve svém textu „Jak naložit s ďáblem" zmiňuje své příhody z Íránu, kde se setkával s lidmi nepřátelsky naladěnými vůči americké zahraniční politice, kteří zároveň hltali pořad Oprah Winfreyové a poslouchali západní hudbu. Jestliže dnes mnozí komentátoři tvrdí, že velkou šancí pro Egypt by mohlo být vydat se cestou současného Turecka, pravděpodobně si neuvědomují, jak potvrzují falešnost a zmatenost mainstreamového výkladu toho, co se v posledních týdnech na Blízkém východě odstartovalo. V Turecku možná výhledově posílí islám, ovšem zcela určitě se jeho zahraniční politika bude dostávat do rozporu se zeměmi NATO nebo se zájmy Izraele. Taková cesta je velice pravděpodobná právě u „arabských demokracií", a to bez ohledu na to, zda budou mít sekulární, nebo islamistický charakter. V takové situaci vycítí potenciální hegemon šanci kolem sebe zformovat mocenský blok. Bude jím Írán? V každém případě pro Spojené státy a Západ obecně bude teď těžké, ne-li nemožné nástup takového hegemona zastavit, pokud bude mít demokratickou podporu islámské ulice.

Arabský rok 1989?

Některé úsměvné paralely hovoří v souvislosti s pádem Mubaraka o analogiích s revolučními událostmi konce roku 1989 ve střední a východní Evropě. Jenomže státy komunistického bloku měly zcela jinou zkušenost v tom smyslu, že demokratické hodnoty poznaly už v minulosti dlouholetým pozvolným a přirozeným vývojem a komunistické vlády si samy (často paradoxně s odvoláváním na „pravou" lidovou demokracii) po druhé světové válce zvolily.

Zajímavým jevem je cyklický návrat idealistických názorů, které při každé dramatické změně statu quo na Blízkém východě předpokládají, že jde o začátek velké demokratizace celé oblasti. Naposledy k tomu došlo během války v Iráku. Transparent „Mission accomplished", který byl naaranžován tak, aby se nacházel přímo nad hlavou George Bushe, když 1. května 2003 z paluby USS Abraham Lincoln oznamoval ukončení hlavních bojů, zní ve světle pozdějších událostí jako špatný vtip. Egypt je samozřejmě ve zcela jiné situaci, stejně jako státy typu Tunisko nebo Libye. Ukázkovým příkladem toho, jak končí nekritické nadšení z demokratizace, je (a to ještě ve své „soft verzi") neslavný konec oranžové revoluce na Ukrajině. Neexistuje žádný důvod myslet si, že na Blízkém východě, který nemá s demokracií zkušenosti, by mělo najednou všechno dopadnout lépe než jen pár kilometrů východně od našich hranic.

Rok 2011 bude jistě nezapomenutelný. Nedojde však k opožděnému potvrzení Fukuyamovy teorie o demokratickém konci dějin. Spíše se zapíše jako rok, kdy Západ začal přicházet o strategickou iniciativu ve světě.