Jedním z pozoruhodných aspektů blízkovýchodní politiky je vztah Egypta k teroristickému hnutí Hamás. Zajímavý je proto, že Hamás můžeme označit jako palestinskou odnož egyptského Muslimského bratrstva.

Jak známo, proti Muslimskému bratrstvu vede současný režim v Káhiře nesmiřitelnou kampaň a otevřený boj. Oprávněně. Bratrstvo je režimem považováno za jednu z hlavních bezpečnostních hrozeb, bylo prohlášeno za teroristickou organizaci, oficiálně je zakázané a působit může nanejvýš v ilegalitě. Dvěma slovy: nulová tolerance. Hamás, třebaže má dnes vlastní strukturu a politickou identitu, při svém ustavení na konci 80. let minulého století z Muslimského bratrstva ideově vycházel. Bylo-li Bratrstvo, jak uvedeno, zařazeno v Egyptě mezi teroristické organizace, postihlo totéž i Hamás. V roce 2015 (ZDE). Přesto jsme svědky zásadního rozdílu v přístupu. Zatímco vůči Bratrstvu je postoj egyptského státu nekompromisní, vůči Hamásu pragmatický. Někdy dokonce vzniká dojem, že větším zlem než Hamás je v podání káhirské propagandy Izrael. Stačí sledovat internetové stránky novin Al Ahram. Ke cti Egypta budiž řečeno, že jako regionální mocnost usiluje o smírné řešení tamních krizí. Slouží jako jeden z klíčových mediátorů v záležitosti kolem propuštění izraelských rukojmí, Káhira vedle katarského Dauhá je častým hostitelem vyjednavačů. Protože k nim patří zástupci gangsterské vlády Pásma Gazy, tedy teroristického hnutí Hamás, musí s ním z podstaty věci Egypt nějaké konstruktivní vztahy udržovat. Jakou mají podobu?

S teroristy se nevyjednává? Jak s kterými
Něco objasnil Diaa Y. Rašwan, šéf Státní informační služby, což je egyptský vládní mediální a informační úřad. V pondělí 11. srpna s ním vedla rozhovor egyptská stanice s panarabským zaměřením, Al Ghad TV. V části věnované vztahům s Hamásem Rašwan řekl, že Egypt před ním nikdy dveře nezavřel, ani před Palestinskou samosprávou či jinými frakcím odporu. Už z tohoto konstatování je zřejmé, že tu jde o nepřehlédnutelný dvojí metr. Zatímco domácí „odpor“ (čti islamistický teror) na Sinaji režim prezidenta Sisiho tvrdě a nemilosrdně potlačil (viz kampaň Comprehensive Operation Sinai 2018), a za to zaslouží uznání, k islamistickému „odporu“ (zde čti islamistickému teroru) na územích Palestinské autonomie, zejména pak v Pásmu Gazy, je přistupováno poněkud jinak. Proč? Protože je namířen dominantně proti Izraeli. Rašwan doslova uvedl: „V průběhu po sobě jdoucích politických systémů, od éry bývalého prezidenta Husního Mubaraka až do současnosti, Egypt – zastoupený svými úřady zabývajícími se palestinskými záležitostmi – nikdy nepřestal jednat se všemi palestinskými frakcemi odporu.“ Čili, upravíme-li legendární výrok exprezidenta Miloše Zemana, vyjde nám toto: s domácími teroristy (Muslimské bratrstvo, sinajská odnož Islámského státu) se nevyjednává, ale bojuje, s palestinskými teroristy (Hamás, Palestinský islámský džihád a další) se naopak nebojuje, ale vyjednává. Nepřehlédnutelný rozdíl.

V této souvislosti uvedu něco z říše politické sci-fi. Kdyby Egypt po dohodě s Izraelem se stejným nasazením, s nímž likvidoval teror na Sinaji, pomohl izraelské armádě potlačit teror v Pásmu Gazy, působila by jeho antiteroristická rétorika důvěryhodněji. Ale ano, je to mimo realitu. Protože Palestinci, protože Izrael… Ale nejen to. Rašwan se dotkl nedávného výroku představitele Hamásu Chálila al Hadžiho, který vyzval Egypťany, jednak aby se vydali směrem k Palestině po souši i po moři, jednak aby protestovali u zahraničních ambasád, což, jak přiznal, mnoho lidí v Egyptě pobouřilo. O to víc překvapí to, co dodal. Odmítl, že by „neuvážené komentáře“ Hadžiho měly určovat vztah mezi Egyptem a Hamásem. „Jsou to jen komentáře,“ podotkl. Z toho lze dovodit, že zástupci Hamásu mohou říkat téměř cokoli, vyzývat k jakékoli potenciálně destabilizační aktivitě – a v Káhiře to bude vnímáno pouze jako slova, pouhá slova. Pozoruhodné.

Je-li toto překvapivé, pak o to víc následující Rašwanovo vyjádření. „Chtěl bych připomenout, že Hamás během revoluce v roce 2011 podnikl určité kroky, avšak Káhira nedovolila, aby to bránilo v pokračování jejích vztahů s touto skupinou.“ Zde se musíme zastavit. O jaké kroky tehdy šlo? Bez servítků: vůči Egyptu jasně nepřátelské. Připomeňme. Každá revoluce proti autokratickému režimu má svoji odvrácenou stranu – aktivuje negativní živly. K nim patří i Hamás, který se podle tehdejších bezpečnostní zdrojů přímo či nepřímo zapojil do pomoci při útěku vězňů (nápravný komplex Wadi Natrun), výrazně zneužíval pašerácké tunely mezi Pásmem Gazy a Sinajským poloostrovem (přesun lidí a zbraní – snaha o destabilizaci, transfer teroru z Pásma a eskalace násilí na Sinaji), politická, logistická či alespoň symbolická podpora Muslimskému bratrstvu v době, kdy toto hnutí usilovalo v Egyptě o moc, poskytování výcviku, zbraní a organizační pomoci ozbrojencům, kteří následně na Sinaji operovali. Dost hříchů na to, aby Egypt na Hamás totálně zanevřel, podobně jako na Muslimské bratrstvo. To se ale nestalo. Stejná otázka: Proč? Stejná odpověď: Protože Palestinci, protože Izrael…

Šokující přiznání
Jakoby mimochodem Rašwan v rozhovoru poznamenal, že Káhira a Dauhá, dva klíčoví mediátoři, nebyli nikdy neutrálními prostředníky, ale „jednali ve prospěch palestinské věci a nikdy v žádném okamžiku nenutili Hamás k ničemu, co by bylo v rozporu se zájmy palestinského lidu“. Toto konstatování vyráží dech. Znamená, že jak Egypt, tak Katar při jednání mezi Izraelem a Hamásem, vždy podporovaly palestinskou stranu. Jinými slovy, obě země nevystupovaly jako neutrální arbitři. Jejich role byla spíše stranická, ve prospěch tzv. palestinské věci, tedy také ve prospěch teroristů (to nelze oddělit). Z toho lze dovodit, že legitimní zájmy Izraele, tedy strany, která v této válce vystupuje v roli obránce, včetně osvobození rukojmí, byly až na druhé koleji. Kdyby se takto vyjádřil izraelský novinář, rychle by byl obviněn z šíření protipalestinské propagandy. Ale takto, když jde o slova šéfa egyptské vládní mediální agentury? Sotva ho lze obvinit ze zveřejnění nepravdy.

Vztah Egypt - Hamás ilustruje, jak komplikované poměry v regionu panují; místy přesahují do sféry absurdity. Současně je zřejmé, že s jednostrannými antiizraelskými klišé při hodnocení tamního konfliktu vystačí jedinci vskutku jednoduššího uvažování nebo lidé předpojatí, zaslepení či otevřeně fanatičtí.