Nekonečný počet kol má už americko-íránské soupeření na Blízkém východě a obzvláště pro něj platí nesmrtelná Platónova slova, že jen mrtví se dožijí konce války. Čtyřicetileté soupeření mezi supervelmocí a regionální mocností odstartovala Islámská revoluce, v níž se snoubil šíitský islamismus s perským národovectvím. Svržení proamerického „pavího trůnu“ íránskými republikány volalo ze strany USA „o pomstu“ dvojnásob, jelikož triumf ajatolláhů – zpočátku podporovaných íránskými komunisty v „prokleté alianci rudých a černých“ – nastal pouhé čtyři roky po porážce ve Vietnamu. Po níž navíc začala Hanoj kontrolovat také sousední Laos s Kambodžou.
Ke stoupencům expanzivní Chomejního revoluce, co má dnes stěžejní vliv v plejádě zemí regionu, náležel i generálmajor Solejmání. Zlikvidovaný na bagdádském letišti, kam přiletěl na základě oficiálního pozvání irácké vlády. A protože mezi Washingtonem a Teheránem nebyl nikdy vyhlášen válečný stav, lze, myslím, jeho eliminaci interpretovat jako akt státního terorismu. Který, přiznejme cynicky, patří k výbavě víceméně každého celku, který si ho může dovolit. Včetně Íránské islámské republiky, jejíž „mučedník“ Solejmání měl ruce omočené v krvi snad až po ramena.
Nebezpečný vojenský funkcionář s vzhledem profesionálního zabijáka, na jehož skonu mohl mít enormní zájem také Stát Izrael, byl nicméně ve své zemi legendou. Uctívaným veteránem osmileté íránsko-irácké vojny, při níž se válku zahájivší Saddám Husajn těšil vydatné podpoře Pentagonu. Na tehdejší boje, včetně hromadného užívání chemických zbraní, se dodnes v Íránu vzpomíná s děsem. Tudíž fakt, že se perská rozvědka vynasnažila nalákat manicheisticky uvažujícího Bushe ke zhoubné invazi do Meziříčí, náleží též k následkům tehdejší válečné konstelace.
Některé propletence odplat jsou ovšem patrnější. Aby bylo uklidněno veřejné mínění v Íránu po spektakulární násilné smrti uctívaného vojevůdce, byl podniknut raketový atak na americké základny v Iráku. Jenže ani jedna ze stran si nemůže dovolit přímou konfrontaci, a tak byl útok dle všeho předem konzultován s napadenými. Což hodně připomíná najmě manifestační americký úder na syrské letecké základny v dubnu 2017, jimž předcházela „navštívenka“. Údaje včas zaslané Asadovým ruským spojencům.
Zájemcům o klasickou literaturu by se také mohlo vybavit, že podobnou situaci popisuje i Joseph Heller ve své druhoválečné knize Hlava XXII. Je z ní dobře patrné ponaučení, že dokonce i největší (proklamativní) nepřátelé se čas od času navzájem životně potřebují. Pročež když už není žádná vhodná „Říše zla“ v dohledu, musí být neprodleně vymyšlena. Strach a rozhořčení, pocit ohrožení nebo vhodně nasměrovaný patriotismus jsou odjakživa osvědčenými nástroji k ovládání mas. V první řadě toho typu lidí, kteří jsou schopni akceptovat srovnání Solejmáního s Reinhardem Heydrichem či americké řízené střely s Čechoslováky Gabčíkem a Kubišem.
Obdobně posloužila, případně ještě poslouží fyzická likvidace Solejmáního, velitele Kuds, v Íránu. Svérázný režim se jejím prostřednictvím vysloveně utužil a nikdo si proti němu v dohledné době ani nedovolí opravdu rázněji protestovat. Jak tomu bylo roku 2009 kvůli pochybnému znovuzvolení prezidenta Ahmadínežáda. Tehdy měl režim co dělat. Dnes mu nakonec Američané nepřímo, ovšem zato vydatně, pomohli. S trochou nadsázky lze vyřknout známé úsloví „já na bráchu, brácha na mě“. Trumpovští jestřábi totiž de facto zajistili vítězství svých kolegů v brzkých íránských volbách. Kdežto Donald Trump dramaticky přebil argumenty předvolebních soupeřů, že nechává radikální islamisty, aby se roztahovali, kde je jim libo.
Krvelačné projevy teheránských funkcionářů (stejně jako nedávné odstranění Abú Bakra Bagdádího) budou v republikánské prezidentské kampani využity coby nerozborný důkaz, že Trump rozhodně na ústup netroubí. A že se „nesmí přepřahat v půlce tažení“. Takto kdysi agitoval již zmíněný George W. Bush, bojovník s terorismem. Jeho vláda byla sice zahraničněpolitická katastrofa, ale stejně se tehdy, tak jako dnes, našlo nemálo jedinců, kteří s vážnou tváří hlásali, o kolik bezpečnější je pojednou náš svět.
Mezinárodní řád po úspěšném atentátu na hodnostáře Revolučních gard bezpečnější samozřejmě není. Například z Iráku se rychle stahují slovenští a němečtí vojáci, byť má jít toliko o údajně dočasný pobyt na jiných základnách… Co se však zdá mnohem výstražnějším signálem stavu věcí, toť sestřelení ukrajinského dopravního letadla nad Teheránem. Ruským zbraňovým systém vybavená protivzdušná obrana, patrně do krajnosti vybičovaná mobilizujícími výlevy velitelů, mylně identifikovala civilní letoun jako nepřátelský cíl.
Katastrofa sama nabízí ještě další výstražné historické paralely. Prvně zmiňme „úspěšnou“ protiletadlovou obranu amerického křižníku Vincennes, jenž roku 1988 hlídkoval v Perském zálivu, kde omylem zničil íránské dopravní letadle na pravidelné lince do Dubaje. K čemuž mimochodem tehdejší viceprezident Bush (senior) podotkl, že je mu jedno, jaká jsou fakta, protože on není člověkem, který by se za USA omlouval. Za druhé si uveďme likvidaci malajsijského stroje nad Ukrajinou před pěti lety; sraženého z oblohy palbou proruských separatistů. Všechny tyto hrůzy mají klíčové společné jmenovatele: (zástupnou) válku, stres – a bezohlednou propagandu.
Obdobný komentář zveřejnila Mladá fronta