Patnáct let od stažení Izraele z Pásma Gazy

Před patnácti lety dal izraelský premiér Ariel Šaron evakuovat všechny Izraelce z Pásma Gazy v naději, že tento jednostranný dar Palestincům pomůže jeho zemi k míru. Brzy se však ukázalo, že to byla velká chyba s dalekosáhlými důsledky.

Evakuaci jednadvaceti židovských osad s 8500 izraelskými obyvateli v srpnu 2005 předcházel odpor pravice, která varovala, že se z Gazy stane hnízdo teroristů, kteří Izrael ostřelovali už od roku 2001. Premiér Šaron byl dlouho stoupencem rozšiřování židovských osad na územích obsazených v roce 1967, ale nakonec dospěl k názoru, že tato cesta k míru s Palestinci nevede. Palestinští teroristé zabíjeli v Gaze izraelské civilisty a vojáky a Šaron očekával, že izraelský odchod násilnosti zastaví, zlepší mezinárodní pověst Izraele a přiměje palestinskou samosprávu k jednání o míru. Nic z toho se však nestalo.

Hamás jen získal prostor ke zbrojení a útokům. Začátkem roku 2006 vyhrál svobodné volby a o rok později provedl puč, svrhl vládu hnutí Fatah předsedy palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse a pásmo ovládl. Rok po izraelské evakuaci unesl vojáka Gilada Šalita, kterého držel v zajetí pět let, a nakonec přiměl izraelskou vládu, aby ho vyměnila za více než tisíc palestinských teroristů vězněných v Izraeli. Z Gazy se nestal „Hongkong východu“, jak si představoval Šaron; Palestinci zničili vše, co jim Izraelci zanechali, včetně prosperujících obřích skleníků k pěstování plodin.

Hamás však především začal bez zábran zbrojit. Zdokonalil své podomácku vyráběné rakety, produkuje nové a z Íránu pašuje přes Egypt další. Podle údajů izraelského ministerstva zahraničí odpálil od roku 2006 na Izrael zhruba 13 000 střel. Izraelci s ním svedli tři odvetné války, které však teroristy nikdy neodradily na dlouho. Před konfliktem v roce 2014 měl Hamás podle izraelských odhadů na 11 000 raket, zhruba o třetinu během dvouměsíčního konfliktu přišel, ale už čtyři roky nato jich měl víc než před ním. A zatímco jeho střely měly v roce 2001 dosah jen čtyři kilometry, dnes je to 150 kilometrů. Navíc má armádu 40 000 ozbrojenců.

Jako vládce Hamás naprosto selhal, protože převážnou většinu peněz investuje do zbraní. Dodnes nepřehodnotil svůj hlavní cíl, jímž je likvidace Izraele a nastolení palestinského státu „od řeky Jordán až ke Středozemnímu moři“, jak hlásá jeho charta. Hnutí Gazany přivedlo do obrovské chudoby – přes 50 % lidí je nezaměstnaných a 80 % závislých na mezinárodní pomoci.

Od izraelského odchodu z Gazy zahynuly při raketových útocích Hamásu a druhé největší teroristické skupiny Islámský džihád desítky Izraelců a při izraelských odvetách tisíce Palestinců. Války pásmo zcela zničily a Hamás je znovu nevybudoval. Problémy však nemají jen Gazané. Skoro milion izraelských obyvatel v okolí žije už dvacet let ve strachu a stresu z raketových útoků. Jen v městě Sderot trpí 75 % dětí ve věku 4–18 let posttraumatickou stresovou poruchou. To vše kvůli izraelskému stažení, které mělo přispět k izraelsko-palestinskému míru.

Žádné z příměří, většinou dojednaných Egyptem, nikdy nevydrželo dlouho. Teď Hamás opět provokuje – po několika měsících relativního klidu odpálil v posledních dvou týdnech více než deset raket a poslal do Izraele desítky zápalných balonů, které tam způsobily na 150 požárů. Izrael podniká odvety každou noc. K zastavení útoků nepřiměla teroristy ani egyptská delegace, a protože Izrael v úterý odmítl splnit jejich podmínky bez slibu zastavení násilí, bude kolo palestinských útoků a izraelských odvet pokračovat – přinejmenším do chvíle, než Katar vyplatí další finanční pomoc nejchudším rodinám, kterou jim se svolením Izraele poskytuje už dva roky.

Boj za zničení židovského státu Hamás nejen neunavil, ale vynesl mu i nové příznivce – kromě tradičního Íránu i Turecko. Podle nedávné zprávy britského listu Telegraph Ankara dokonce jeho představitelům uděluje občanství. Údajně je už získalo dvanáct členů Hamásu, z nichž někteří se pokusili o teroristické útoky v Izraeli. Pokud Evropská unie povolí Turecku bezvízový styk, o kterém s ním jedná, budou se po Evropě volně pohybovat teroristé a útočit na izraelské turisty.

Přestože byla obrana několika tisíc izraelských osadníků v Pásmu Gazy dlouhodobě neudržitelná a příliš nákladná, Izrael dnes ví, že krok Ariela Šarona byl omylem a jednostranná vstřícná gesta vůči Palestincům se nevyplácí. Svět stažení stejně neocenil a dodnes vyčítá situaci Gazanů Izraeli, a ne Hamásu; považuje Pásmo Gazy dál za okupované území, přestože tam už patnáct let není jediný Izraelec.

Izrael rovněž ví, že každé podobné stažení osadníků ze Západního břehu by skončilo stejně – uprázdněný prostor by zabrali teroristé a odpalovali by rakety na mnohem víc izraelských měst než z Pásma Gazy. Žádná vláda proto nikdy nebude nic podobného riskovat.