Podíváme-li se však na konflikt z většího zorného úhlu, poznáme skutečnou podstatu tohoto válčení. Hamás, podobně jako Hizballah v Libanonu, vede zástupnou válku za největšího nepřítele Izraele: Írán. Vojenská operace Izraele proti Hamasu v Gaze může udělit i velkou strategickou ránu íránskému expanzionismu. Až dosud se zdálo, že íránská islámská revoluce je nezastavitelná. Íránsko-irácká válka v roce 1980 Írán nepokořila, ba nakonec skončila okupaci části iráckého území. Vliv Íránu se pak rozšířil zejména do východní provincie Saúdské Arábie, bohaté na naftu a obývané převážně íránskými souvěrci - šíity. V Libanonu si pěstuje Írán svoji zástupnickou armádu a hnutí Hizballah. Po pádu krvavého režimu Saddama Husajna se íránský vliv rozšířil do Iráku, zejména do provincií, které obývají šíité. Do íránské sféry vlivu byla vtažena Sýrie a dokonce i ustrašené sunnitské emiráty v Perském zálivu se Íránu podrobují. Vyslaly svoje ministry zahraničí do Teheránu ujistit islamistické šíitské vedení o své loajalitě a slíbit, že mezinárodní sankce proti Íránu budou odmítat. Írán si tedy vydržuje Hamás, sunnitskou organizaci velmi blízkou egyptskému Muslimskému bratrstvu, které je ovšem v Egyptě postaveno mimo zákon. Nejsmělejším íránským úspěchem je jeho vytrvalé vzdorování mezinárodnímu tlaku zastavit vývoj nuktearnich zbraní a dálkových raket. Až bude jednoho dne Írán vyzbrojen nukleárními zbraněmi, jeho hegemonie na Blízkém východě bude kompletní a cesta k vytvoření sféry vlivu i v Evropě otevřena.
Umírnění arabští vůdcové jako egyptský prezident Hosni Mubarak (dostává od Spojených státu ročně dvě miliardy dolarů za "mírovou politiku" vůči Izraeli, ale přesto trpí pašování zbraní a výbušnin tunely z Egypta do Gázy) a palestinský "prezident" dosud neexistujícího státu Mahmoud Abbas obviňují z ukončení křehkého příměří mezi Izraelem a Palestinci Hamás. Egyptský ministr zahraničí Ahmed Aboul Gheit dokonce vyzval arabský svět, aby zastavil využívání OSN jako fóra k jednostrannému obviňování Izraele. Tito politikové rozumí tomu, co mnozí ze Západu musí ještě pochopit: Konflikt na Středním východě už dlouho není o vytvoření palestinského státu, ale o zabránění expanze radikálních islamistů v celé oblasti. Vytvoření palestinského státu je nemožné bez zneutralizování extremistů, kteří oponují jakémukoliv smírnému řešení.
Jestliže se Izraeli podaří svrhnout vládu Hamasu v Gaze, což není cílem současné operace, posílí to antiíránské síly po celém Středním východě a bude to signál, že íránská politická expanze je v té oblasti zastavena. Podmínkou příštího příměří je, aby mezinárodní komunita uznala právo Izraele vojensky odpovědět na jakoukoliv agresi přes jeho mezinárodně uznané hranice a hlídat uzavření tunelů, kterými Hamás pašuje do Gázy zbraně z Egypta.
Během izraelské války proti Hizballahu, který válku vyprovokoval únosem izraelských vojáků z Izraele do Libanonu a odstřelováním izraelského území raketami, Hizballah manipuloval západní média přehnanými čísly o zabitých a zraněných civilistech, dokonce přenášel mrtvoly z místa na místo, kdekoliv se objevili západní novináři. Mezinárodní společenství si vynutilo příměří dříve, než Izrael mohl dosáhnout svých cílů. Mírové jednotky OSN pak dovolily Hizballahu, aby zdvojnásobil svůj předválečný arsenál dodávkami íránských zbraní přes Sýrii. Ačkoliv izraelská armáda zneškodnila čtvrtinu bojovníků Hizballahu a zničila jejich velitelství, Izrael byl v arabském světě prohlášen za toho, kdo válku prohrál. Islamisté tím byli povzbuzení k přípravě dalších útoků proti Izraeli a nepřímo proti naší západní civilizaci. (Viz moje články v Neviditelném psu Kritikům izraelské odvety z 11.9.2006 a Hizbollah se chystá udeřit z 19.5.2008.) Tentokrát se snaží Izrael takovému stavu předejít.
Operace izraelské armády může tedy zahájit proces, který nakonec svrhne teroristický režim v Gaze. Hamás se uchopil v Gaze moci v roce 2007 a od té doby odpálil tisíce raket a minometných granátů na Izrael, který v roce 2005 z území Gazy stáhl svoje vojenské jednotky a vystěhoval izraelské osadníky. Osadníci zanechali v Gaze novou synagogu, několik hospodářských objektů, včetně moderních skleníku. Ty však rozvášnění Palestinci v zápětí zničili. Po více než rok žilo 900 000 Izraelců v přilehlé oblasti v obavách z nenadálého raketového útoku. Kromě několika zabitých a desítek zraněných raketami bylo tímto stálým ohrožením do značně míry ochromeno hospodářství, školství a zdravotnictví Izraele. Po dlouhou dobu odpovídal Izrael na raketové útoky přiměřenou odvetou, avšak ta na Hamás neplatila. Ba naopak, mrtví a zranění Palestinci byli pro militantní islamisty materiálem pro propagandu.
Ať je už vláda Hamasu svržena nebo ne, Izrael může svojí operací dosáhnout dvou cenných cílů: Za prvé - absolutního příměří, tedy zastavení jakýchkoli útoků z Gazy. Za druhé - zastavení pašování zbraní a výbušnin tunely z Egypta do Gazy. Na dodržování těchto dvou bodů musí dohlížet jednotky mezinárodního společenství. Nepřistoupí-li Hamás na tyto podmínky, bude obětí na životech přibývat a možná, že to je právě to, co se Íránu hodí - neustále rozjitřovat islámskou veřejnost po celém světě proti Izraeli a USA.