Již druhý rok s rostoucí intenzitou probíhá občanská válka v Sýrii, státu s dvaceti miliony obyvatel neboli s dvojnásobkem počtu České republiky. Většina států světa, jakož i globálních mediálních zdrojů se netají svými sympatiemi ve prospěch povstalců a jejich finanční a materiální podporou. Výjimkou jsou sousední Írán a velmi vzdálené Rusko a Čína.

Eliminací alternativ jsem se prozatím proklopýtal v závěru, že v uvažování Kremlu převážila závažnost islámského náboženského radikalismu, který v současné době dosahuje značné viditelnosti. Sílící vášně nejen v blízkém sousedství, ale i na vlastním území získává víc kremelské sympatie pro zachování statu quo, vojenského autokratického režimu s dominantní rolí strany Baath, strany nacionalistické, dost i socialistické (podstatná část průmyslu znárodněna), rozhodně sekulární a racionálněji uvažující a počínající, než je tomu v případě nezvládnutelných náboženských fanatiků.

Nyní aby se zejména Washington potýkal s notným dilematem: jak proti syrské, nábožensky vesměs tolerantní vládě, leč spojenci fanatického iránského režimu, podporovat povstalce nesjednocené, zřejmě nesjednotitelné, mezi nimiž se zvlášť značně prosazují ty nejradikálnějsí, antidemokratické militantní skupiny.

Džíhádisté jménem Sahaba Army of Levant přispěchali s prohlášením, jakou že bylo jejich ctí, když je americká vláda rovněž označila za teroristickou organizaci. Za náznak umírněnosti snad lze pokládat nedávné prohlášení důsledně militantní Nusra Front, že videa zveřejňující uťaté hlavy nejsou ta nejpřitažlivější propagace.

- - -

Sýrie, Řeky takto pojmenovaná, zejména zásluhou své úrodné oblasti u řeky Eufratu, je na rozdíl od svých sousedů schopna se ze svých zdrojů uživit. Bývala to nejbohatší provincie římského impéria, tudy vedly obchodní stezky - proslulá silk route, velmi zbohatla nejstarší, stále fungující města, Damašek a Aleppo, nyní s víc než milionem obyvatel. V době římského císaře Konstantina ve 3. století to bylo významné centrum všeho křesťanství. Svatého Pavla zásluhou jeho ideologického prozření na cestě do Damašku si připomeňme.

Nyní v Sýrii přežívá jen jedna desetina křesťanská. V 7. století se přivalili muslimové, místo řečtiny a aramejštiny se hlavní řečí stala arabština, islám pak dominoval obrovskou oblast od Španělska až po Střední Asii.

12. století - křižácké výpravy, zbytky jejich pevností stále krášlí či hyzdí tamější scenérii. Kruté bitky o Jeruzalém, ultimálním dobyvatelem Saladin, velikánský hrdina.

Spor o převzetí role Mohameda ale vedl k rozkolu, který trvá dodnes - dvě větve, sunnité a šíité, přemnoho hektolitrů krve prolito kvůli nadále nevyřešitelnému sporu, zda legitimním prorokovým dědicem je zeť či bratranec Ali, 12. imám, který jako dítě se tajemně ztratil v dávném roce 941 a od té doby o sobě nedal vědět nebo tak nějak.

V 16. století tuto oblast pozřela Otomanská říše. Turci respektovali nejvýznamnější roli arabštiny - řeči Koránu. Po první světové válce tato říše jakožto spojenec poražené německé říše rovněž dodýchala. Místo nezávislosti, Arabům přislíbené, zásluhou britsko-francouzské dohody (Sykes-Picot), došlo ke zřízení hranice od Jordánska k Íránu, a Sýrie se dostala do francouzské mandátní správy z pověření Ligy národů v Ženevě. Princi Faisalovi slíbené království trvalo pouhých pár měsíců,

Nezávislosti dosaženo v roce 1946 a naděje na zdárný demokratický stát pohřbeny v roce 1963 zavedením vojenského režimu.

Zatímco v případě naší tehdejší Československé republiky historickým předělem, příčinou následných víc strastí než slastí, byl rok 1948, v Sýrii to byl rok 1949, jeden vojenský puč za druhým. První převrat v březnu, plukovník Husni al-Zaim, jehož vyvoleným premiérem a posléze prezidentem se stal Muhsin al-Barazi, ve Francii vzdělaný intelektuál, jurista a otec mé žákyně na americké univerzitě. Po pouhých dvou měsících ve funkci, v níž tajně vyjednával mírové uspořádání s Ben Gurionem, zakladatelem izraelského státu, skončil na popravišti, provrtán mnoha kulemi.

(Jeho dcera se později stala naší blízkou rodinnou přítelkyní, v Maroku jsem navštívil její matku, vdovu obdařenou privátní penzí od saúdského krále. Ze studentky se stala soudkyně v Montrealu a občas i fungující u mezinárodních tribunálů.) Popravčího plukovníka Sami al-Hinnawiho pak krátce zlikvidoval plukovník Adib Shihakli, to vše uskutečněno během téhož jednoho roku 1949. K pozdějším převratům docházelo poněkud pozvolněji.

Vnitrostranický puč v únoru 1966, šestidenní válka v červnu 1967, náramný to debakl pro arabské útočníky, Sýrie pozbyla Golan Heights, strategicky nadále tuze postrádané výšiny.

Složení syrské společnosti: naprostá většina (90 %) Arabové, 87 % muslimové, většina jich sunni větve. Etnickými menšinami jsou Turci, Arméni, Drúzové,Kurdové, křesťané Významnou skupinu tvoří alawité (13,5 %), odnož šíitů, s některými křesťanskými tradicemi. Alawité, o nichž mi odborníci tvrdí, že jejich arabština je okamžitě rozpoznatelná, mají hlavní slovo ve státě, komandují armádu, dominují režim.

Po staletích nepřetržité nadvlády sunnitů taková změna znamenala notný šok. Prezidentem se v roce 1970 stal Hafez al-Assad, vybudoval policejní stát a vládl 39 roků, až do své smrti v roce 2000, kdy moc zůstala v rodině. Prošel vojenským leteckým výcvikem v Sovětském svazu, vládnoucí strana Baath prosazovala roli státu v řízení ekonomiky, s důrazem na sekulární orientaci, též na rovnost pohlaví - novinku v islámském světě pramálo vídanou. S ambicí sjednotit všechny Araby bez rozdílu. Sunnity, tuto o vládnoucí roli připravenou většinu národa, s alawity spojovala vzájemná nenávist vůči Izraeli.

V roce 1976 Sýrie vtrhla do Libanonu k započetí 30 let trvající okupace.

Koncem sedmdesátých let vzrostl vliv Muslimského bratrstva, hnutí s výrazně religiozní motivací, přibývalo násilí, které v roce 1982 kulminovalo Assadovým masakrem města Hama, s odhadovaným počtem ztráty 10 až 20 tisíc životů.

Po jeho smrti v roce 2000 prezidentem se stal syn Bašar, původním povoláním v Británii působící oftalmolog, věk 34, jeho manželka z islámské sunni větve.

V roce 2010 udeřilo hanebné sucho s výsledkem ubohé úrody, hladu na venkově, hledání obživy ve městech postižených značnou nezaměstnaností. Načež vypuklo "arabské jaro", dav v ulicích protestoval proti dynastii Assadů. Do Sýrie se hrnuli všelijací zájemci o uskutečňování socialistického experimentu, též fundamentalističtí teroristé. Značně teď probíhá úsilí o svržení již čtyřicet let trvající diktatury.

Na světě je odhadem 1,4 miliardy muslimů sunnitského přesvědčení. Prozatím jen menšina je ztotožňována s označením Salaf, nejblíže slovu "předchůdce". Patrně nejpregnantnějším vyjádřením této víry je čtyřsloví "Minulost je naše budoucnost". Svět zamrzlý v čase. Není místa pro hudbu, umění, rozptýlení, jakoukoliv radost. Salafisté pokládají většinu muslimských sekt za odpadlíky, kacíře. Donedávna měli malý zájem o politické uspořádání - zda demokracie či diktatura. Uznávají totiž pouze suverenitu Boha. Ještě v minulé generaci měli v muslimském světě pověst pošuků. V egyptských filmech si z nich komici dělali šprťouchlata. Jenže se jim podařilo najít spojení k převažující islámské škole wahhabismu z 18. století, k saúdským fondům, k získávání příznivců z řad milionů gastarbeiterů zejména v Emirátech. Mubarak, Kaddáfí proti nim ostře zasáhli, rozmnožování jejich řad ale nezastavili. V posledních volbách v Egyptě někdejší hrstka salafistů se rozrostla k dosažení pětiny všech hlasů, pouze strana nynějšího prezidenta Morsiho dopadla líp.

A zvolené vlády jakoby postrádaly vůli či ochotu bojovat. Slovy Mancefa Marzoukiho, prezidenta Tunisu: "My tady před sebou máme skutečné nebezpečí. Salafismus je něco jako rakovina. Čím déle budeme čekat, tím daleko obtížnější bude léčba."

- - -

Sedm milionů občanů Sýrie, čili jedna třetina národa, je takovýmto arabským jarem postižena. Přibývá násilí, jak se v tomto světě vyznat? Dochází k přepadávání velmi těhotných žen, rozpárat jim břicho, vyrvat plod a hrát s ním kopanou. Vzájemnými zvěrstvy se vyznamenávají bojovníci na obou stranách notně krvácející barikády.

Před sebou mám esej s názvem "Support Assad" (Townhall.com, 12.4.2013), jejímž autorem je Daniel Pipes, historik s doktorátem z Harvardu působící na Hooverově ústavu v Kalifornii, vynikající znalec problematiky Blízkého východu. Přiznává se ke své nesnadné změně stanoviska - od neutrality v postoji k syrské občanské válce, ve prospěch Assadova zhoubného režimu, a vysvětluje důvody svého nejednoduchého rozhodnutí.

Začíná precedenty: 2. světová válka, notná materiální podpora Stalina proti Hitlerovým invazním vojskům. Rooseveltovo rozhodnutí morálně nepřijatelné, ale strategicky nutné a úspěšné. Podobná situace se opakující za války Íránu s Irákem, 1980-1988.. Poté co ajatoláh Chomenei zaútočil na početně několikrát slabší Irák, tomu se dostalo podpory od demokratických států západního světa.

Jaký postoj zaujmout v konfliktu mezi džihádisty Hamasu a džihádisty Hizballáhu?

Kýženým řešením by ovšem bylo vzájemně vyčerpávající prodlužování konfliktu bez nebezpečí újmy kterýmkoliv outsiderům.

Úplně nejlepší, leč neproveditelné řešení se přisuzuje Henry Kissingerovi - jeho povzdych "Jaká to je škoda, že obě strany konfliktu nemohou prohrát."

KONEC