Evropa při dnešní zahraniční politice nemá velkou naději, že za padesát sto let bude něčím víc než skanzenem zašlé slávy. Před sto lety kontinent mocností a dnes lavíruje, aby přežil co nejpohodlněji, čímž postrádá pud sebezáchovy. Jinak by podpořil Izrael v jeho násilí, které je odpovědí na cílené arabské ozbrojené akce.

Evropští sterilní politici (až na výjimky) se snaží nevidět, že o světě rozhoduje násilí a snaží se nevidět, že využívání a regulace násilí se nazývá politika. Samotný osud státu Izrael je toho příkladem. A svázání Evropy s Izraelem je toho dokladem.

Kdysi, v roce 2001, jsem v Neviditelném psu o tom již psal. Tehdy jsem uváděl, že izraelsko - palestinský spor je neřešitelný, protože je ve skutečnosti hlubokým konfliktem Evropy 19. a 20. století se světem arabské, resp. muslimské kultury. Izrael je jenom zastupujícím činitelem Evropy v boji o Evropu. Je státem židovským a přeci je nejviditelnějším a nejhmatatelnějším ztělesněním evropského, resp. atlantského, liberálně - křesťanského, čili euro - amerického „zla“. Izrael je (aniž to má v programu) osudovým zástupcem atlantské civilizace - ostrůvkem v muslimském moři nejen písku.

Východní i západní křesťansky orientovaná evropská kultura vytěsňovala pogromy a antisemitskými kampaněmi Židy do snu o zemi zaslíbené, kterou kdysi dávno ztratili Židé, když byli vyhnáni z Palestiny římskými vojsky.

Židé se začali koncem devatenáctého století s očima plnýma nostalgie vracet do domoviny, kde díky někdejšímu římskému zásahu, představovali Židé dlouho jen nepodstatný etnický prvek. Do poarabštěné Palestiny přicházeli lidé židovské víry a evropské technické a kulturní orientace a vyvolávali znepokojení svou vzrůstající populací.

Izrael je proto nechtěné nemanželské dítě křesťanských evropských dějin. Neboť Židé si přinesli do Palestiny nejen svou víru, ale i všechny evropské industriální (zlo)zvyky. Jejich osud je součástí osudu Evropy a naopak. Evropa si to ale příliš neuvědomuje.

Pomalé směřování

Když se v roce 1897 uskutečnil v Basileji první sionistický sjezd, jedním z cílů bylo založení domoviny pro židovský národ v Palestině. Zpočátku se ale do Palestiny Židé příliš nehrnuli. Do koncem 19. století se vystěhovalo do Palestiny asi 60 000 lidí, necelá dvě procenta z utečenecké vlny čítající 2 až 2,5 miliónu Židů, převážně z Ruska a Rumunska. Směřovali do západní Evropy a dále převážně do USA. V druhé vlně v letech 1904 - 1914 z východu Evropy přišlo do Palestiny jenom 35 až 40 tisíc Židů z mohutné druhé východoevropské utečenecké vlny.

Holocaust během druhé světové války vedl k dalšímu nárůstu poválečné migrace a měl v nemalé míře vliv na oficiální uznání Izraele jako státu. Bez holocaustu by vznik Izraele byl možná daleko trnitější, možná i nemožný, protože rychle sílící arabský ropný prvek na politických vahách mohl vytvořit ve čtyřicátých a padesátých letech v otázce židovského státu ekonomicky silné veto.

Tím, že většina Židů v Izraeli pochází z evropského prostoru, byl dán i základ izraelského hospodářského a vojenského úspěchu, využívající evropské technicko-organizační kultury. Zároveň se židovský živel výrazně odlišoval od palestinského arabského živlu, ačkoli izraelské kořeny byly prapůvodně v palestinském prostoru.

Také vztah Izraele k Evropě byl a je, tradičně evropský. Izrael představoval v době vzniku typické židovské ghetto, dnešní Izrael je pro europolitiky také problémem, ghettem, které komplikuje vztahy s ropnými Araby. Je čímsi otravným na okraji (Evropy), ale občas s údivem zjišťujeme, že tyto otravné lidi potřebujeme.

Etnické nepřátelství

Pro Araby byl židovský živel po první světové válce již nepřehlédnutelnou etnickou pátou kolonou v palestinské oblasti. Snaha vytvořit židovský stát byla veřejně židovskými organizacemi proklamována a pro většinové palestinské (arabské) obyvatelstvo znamenala signály snahy po dominanci v jejich oblasti.

Arabské nepokoje proti Britům a Židům v letech 1920 - 1921 byly důkazem napětí, které se stalo chronickým jevem. V Bílé knize z roku 1922 Britové pro uklidnění arabské žluči uvedli, že Palestina nebyla slíbena jako židovská domovina a židovské přistěhovalectví bude regulováno v závislosti na možnostech Palestiny uživit nové židovské krky. V době druhé světové války se snažili Britové omezit tzv. nelegální přistěhovalectví Židů do Palestiny, včetně ostřelování lodí s uprchlíky britskými válečnými loděmi. V roce 1940 byl britskou správou velmi omezen prodej půdy Židům, aby si židovská komunita nevytvářela prostorové zázemí, ale přesto si Židé našli dostatek cest k tomu, aby zvyšovali svůj podíl na vlastnictví půdy.

Faktem je, že v roce 1945 žilo v Palestině již 550 000 židovských duší, přičemž od roku 1918 přišlo 390 000 Židů - asi třetina osob, které v tomto období opustily Evropu.

Změna dosavadní demografické situace v Palestině jasně ukazuje, že základem židovsko (izraelsko) -palestinského (arabského) napětí je změna etnické majority v oblasti.

Palestinci jsou trvale frustrováni tím, že jsou technicky neschopni omezit vliv živé příbojové vlny - židovské komunity - v Palestině. Izraelci jsou naproti tomu trvale frustrováni pocitem ohrožení v jejich pravlasti, ze které byli kdysi dávno vyhnáni a kam se vrátili, jako ke svým národním - biblickým kořenům.

Nenávist jako samozřejmost

Palestinské (arabské) obyvatelstvo prožívá trauma již od dvacátých let, kdy byla ve stále větší míře skupována židovskými přistěhovalci a organizacemi půda od tamních velkostatkářů a palestinští nájemci přicházeli o zdroj obživy. Židé přicházeli do zaslíbené země a kupovali půdu. Nelze jim to vytýkat, ale na druhé straně nelze než soucítit s arabským palestinským obyvatelstvem, které tím ztrácelo část své obživy a nemělo ekonomickou sílu, aby se postavilo židovskému rozmachu. Důsledek: nenávist.

Provokace a stereotypy

V oblasti kolem Izraele panuje proti tomuto nearabskému prvku zášť. Kdykoliv se dá spustit v protiizraelskou kampaň a evropské diplomacie není schopna to odsoudit jako záměrnou provokaci.

Např. Ariel Šaron (budiž mu nemocniční lůžko lehké) byl obviňován, že Palestinci zahájili masivní protestní hnutí po té, co si v září 2000 vylezl na Chrámovou horu. Bylo to od něho prý hrubě netaktní. Jenže celý prostor, kde se nachází i Chrámová hora, je posvátný i pro Židy, nejen pro muslimy. Šaron neudělal nic špatného. Jeho cesta se stala jen záminkou. Kdyby si nevyšel na tuto nešťastnou procházku, našli by si Palestinci jinou záminku. V tomto smyslu se vyjádřil i expremiér Ehud Barak. Podle něho palestinská samospráva chystala použití síly pro případ, že nebudou splněny všechny její požadavky.

Bylo to podobné jako v roce 1929. Palestinské nepokoje propukly tehdy proto, že ortodoxní Židé postavili jakousi stěnu před Zeď nářků v Jeruzalémě, aby se ženy nestřetávaly s muži při odříkávání modliteb. Muslimové to považovali za porušení dohod, že na svatých místech nesmí být nic měněno. A nepokoje, samozřejmě, že krvavé, byly na světě. Ale skutečným důvodem bylo skupování palestinské půdy Židy.

Nic nového

Co se děje dnes? Je to prostě každodenní drobná válka, kterou pamatují tamní kmeti již v roce 1948. Skutečný rozdíl oproti roku 1948 je v tom, že Izrael je vojensky schopen se postavit arabským sousedům s ničivou silou. Přímá konfrontace se ukázala jako neúčinná. Nastoupila diplomacie a pokračuje terorismus, ale pouze v ”ekologické formě”, ve formě trvale udržitelného napětí, jehož cílem není přímá destrukce ”ekosystému” Izraele, ale pouze jeho stresování, čili opotřebovací válka a současně i testování jeho soudržnosti v daných podmínkách….

Vztahy mezi Palestinci a Izraelem jsou takřka neřešitelné, protože v paměti slabších, frustrovaných a tudíž i hysteričtějších a agresivnějších - Palestinců, jsou pocity křivd hluboké jako artéské studny. Beznaděj přecházející v nenávist je již součástí palestinské kultury.

Radikální řešení?

V roce 2001 jsem v Neviditelném psu psal, že jediným řešením je radikální jednostranné stanovení hranic Izraelem a stejně radikální zrušení izraelských osad mimo hranice Izraele, a stejně radikální regulace vstupu Palestinců do Izraele. Jednostranně by byla zlikvidována většina třecích ploch. Nové třenice by již měly rozměr války mezi dvěma státy…

Zůstal by především trvalý problém Jeruzaléma, protože se o něm domnívají Židé i muslimové, že je pro ně posvátný.

Polovičatá řešení jsou k ničemu. Stažení židovských osad a vojáků z Gazy nemělo valný účinek. Je třeba opustit všechny osady na palestinských územích. Osady, resp. města, která jsou poblíž izraelských hranic lze začlenit do izraelského území, tedy rozšířit o něco dosavadní izraelské území. Ostatní prostor nechat Palestincům pro jejich stát. Jenže se tak může stát jen s velkými obtížemi. Brání v tom Izraeli jeho demokratické zřízení. Část veřejnosti se bude bránit všemi prostředky čili všemi možnými obstrukcemi, aby izraelský stát něco takového provedl. Stačí kolik politických obstrukcí zažila vláda generála Šarona, když chtěla vyklidit osady v pásmu Gazy. Ale jiné řešení, než nahnat osadníky, kteří se tomu budou hystericky bránit, do vnitřního Izraele, neexistuje. Do té doby nebude palestinský stát, ani její karikatura, současná „palestinská správa“, funkční.

Byla by jasně vymezená hranice, vyčištěn arabský prostor od židovských človíčků a tím by odpadly dosavadní nekonečné třecí plochy. Potom by vše, co se děje přes palestinskou hranici, padlo na hlavu palestinské vlády, stejně jako dnes padá na hlavu vlády libanonské.

Okupace palestinského státu

Že by to bylo řešení jednostranné, izraelské, bez spolupráce s Palestinci? No a?

Copak se někdy palestinských Arabů někdo na něco ptal? Vždyť okupace palestinských území začala arabskou okupací, ne izraelskou. Začátek palestinské ne-státní tragédie má počátek u jordánských Arabů.

Již v roce 1946 se objevil anglický plán, podle kterého měly být arabské části Palestiny přičleněny k novopečenému státu, k (podle tehdejší terminologie) Transjordanii. Britů, kteří stranili z ekonomicko-politických důvodů v době vzniku Izraele Arabům a tehdejšímu vládci Transjordánska, dnešního Jordánska. Ke konci roku 1948 zahájili Izraelci ještě před usnesením OSN jednání o osudu palestinských území s vůdcem jordánského politického uskupení princem Abdullou (Abdulláhem).

Izraelci vyčerpáni obranným bojem byli postaveni před tíživou alternativu. Buď se s tehdejším vládcem (dnešního Jordánska) dohodnout, nebo vést další vyčerpávající boje na pokraji sil. Díky jednáním měly boje s jordánskou Arabskou legií v dalším období převážně statický ráz. Také v dalším průběhu války nebyly podnikány útoky proti Abdullovi. Transjordanský král se mohl vychloubat, že on byl jediný, kdo nebyl izraelskou armádou poražen. Zatajil však, že izraelská armáda na něho neútočila plnou silou. Ušetřené síly mohly být využity na egyptské a syrské linii.

Izrael se snažil najít způsob spolužití s Abdullou, přesněji řečeno s Británií, která přes nové státní útvary si chtěla podržet v oblasti určitou moc. Izrael nakonec v jednáních vedených s Abdullou potichu souhlasil, aby arabské území Palestiny bylo připojeno k Transjordanii.

Když později toto připojení jordánská strana oficiálně provedla, „protestoval“ Izrael navenek proti tomuto kroku, ale byl s tím dopředu smířen jako s taktickým řešením situace.

Obsazením části Palestiny Transjordanií (Jordánskem) padl plán OSN na zřízení samostatného arabského státu v Palestině. Politika izraelských vládnoucích kruhů byla podle kritiků pro Izrael děsivě krátkozraká. V parlamentu padla výtka: „Tím, že bylo upuštěno od zřízení samostatného arabského státu v druhé části Palestiny, bude posílena reakce na Středním Východě a židovský národ bude připraven o sousedství spřáteleného národa.“

Pravda však je, že mladý izraelský stát se v té době bránil proti arabským útokům s vypětím všech sil. Generální štáb izraelské armády, když už si byl jist, že Abdulláh nepodnikne žádnou akci proti Izraeli, mohl začít na podzim 1948 soustřeďovat nové síly na egyptské frontě, kde nebylo možno mluvit ani omylem o klidu zbraní. Když po červnové válce v roce 1967 Izrael tato území obsadil, okupoval vlastně okupované.

Arabská strana konfliktu tedy není ani omylem na dosavadní neexistenci plnoprávného státu Palestina bez viny. Naopak! A ozbrojené útoky Hamasu z pásma Gazy a Hizballáhu z území státu Libanon jsou pně na účet palestinské a libanonské vlády.

Žijeme ve století pokračující krutosti. Arabové to vědí, kd si to uvědomí evropští političtí žvanivci?