V průběhu posledních tří roků odešly z politické scény Blízkého východu tři kontroverzní postavy. I když ani jedna z nich nepatřila do křesťanské lobby, skoro mi připomněly tři kříže na Golgotě, kde umíral Kristus a vedle něho dva lotři. Nechci spekulovat, kdo z těch tří politiků byl Kristem a kdo arcilotr. Jistě si už dle vlastního úsudku vyberete sami mezi Arielem Šaronem, Jásirem Arafatem a Georgesem Habbášem.

Byl podvečer 27. února 2003, pár hodin před mimořádnými volbami, které měly být zřejmě těmi nejméně zajímavými v historii Izraele, zato nejvíc hlídanými. Stovky akreditovaných novinářů měly zbytečně přemrštěný zájem být u toho, když vloží svůj volební lístek do urny šéf nejsilnější politické strany a podle průzkumů jasný vítěz voleb. Tisíckrát obehrané žurnalistické klišé, přesto vydavateli pořád přísně vyžadované.

Tím šéfem byl premiér Ariel Šaron a vítězem jeho strana Likud, těch šťastných vyvolených mezi tisícovkou žurnalistů, fotoreportérů a televizními kameramanů z celého světa, kteří si mohli ,jestřába jestřábů´ při tomto úkonu zvěčnit, však bylo vybráno pouze dvacet.

Po půlhodinové důkladné osobní prohlídce mě osobně šéfka bezpečnostní služby Šabak odvedla do volební místnosti, kde mi ukázala na čtyřicet centimetrů čtverečních mého dočasného životního prostoru a určila tak moje neměnné místo za hlídanou novinářskou zástěnou, kde již měly prestižní decimetry obsazeny hvězdy ze CNN, BBC a Reuters.

Pochopil jsem, že dostat se k premiérovi Izraele je vlastně snadné, stačilo jen splnit tři podmínky: Nesměl jsem mít v objektivu fotoaparátu hlaveň beretty, kolem pasu nálož dynamitu a musel jsem mít dobré přátele, kteří měli ještě důvěrnější známé, jež si museli myslet, že jsem ten nejdůležitější pro mír na Blízkém východě.

Prohlížel jsem si zvědavě státníka s nejvyšší nadváhou mezi všemi premiéry světa. Bojovníka, který se urputně přes třicet roků rval o přežití židovského státu. Dotáhl to až na generála a ministra obrany. Napadlo mě, nad čím asi přemítá, jestli vůbec novináře vnímá, a když ano, co si o nich myslí a jestli se bojí, když mu chce ustřelit hlavu každý druhý muslim od Djakarty až po Dallas, nebo zdali se dá na strachu o vlastní život zvyknout.

Možná, že ho funkce předsedy vlády a neomezená moc už vůbec nebavily a že by to vše klidně vyměnil za rybaření v Eilatu; jen sám se svojí druhou manželkou a bez věčných studentů asijských bojových umění za zadkem. Nebo by se odstěhoval na řecký ostrůvek. Bylo veřejným tajemstvím, že ho chce koupit a postavit na něm casíno.

Nakonec odvolil a nemocně se s přivřeným levým okem, s metr sedmašedesáti centimetry výšky a se sto padesáti kilogramy živé váhy a s ještě větší hmotností své nedozírné, leč vrtkavé moci, odbatolil. Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf se rozhodl k šokujícímu kroku.

Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima - Vpřed. Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před nadcházejícími mimořádným volbami.

"Nebyl to žádný svatý, do Haagu přece putovala žaloba na jeho osobu, že měl podíl, byť jen pasivní rezistence, když zpovzdálí sledoval, jak lotr Hubajka nechává zmasakrovat ženy, děti i starce v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v Libanonu, kde vyvraždil na 900 Palestinců," řekl mi liberární novinář z Tel Avivu Yehuda Lahav. "Mně stačí, že prohlásil, že během války Mír pro Galileu měli Arafata zabít..."

Šaronova mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Třeba Boží trest, možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadníky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Gazy stejně nevedla k tolik očekávanému míru. Že jeho Vpřed už učinil první kroky vzad...

,,Proklínám tě, Šarone!" křičel na něho zoufale jeden z obyvatel ze Samaří, když ho izraelští vojáci násilím v poutech odváděli z jeho vyklízené osady. ,,Za tuto zradu tě Bůh ztrestá...!"

Ariela Šarona postihla mrtvice zhruba půl roku poté, kdy prosadil likvidaci židovských obcí v Gaze a před tím, než stačil prosadit likvidaci dalších obcí v Judeji a Samaří. Dne 4. ledna 2006 upadl do kómatu. O šest měsíců později byl převezen do nemocnice Šeba (Sheba Medical Center), kde je dosud. Pokud by byla pravdivá zpráva, že nelze detekovat jeho mozkové funkce, znamenalo by to, že je mrtev, neboť moderní medicína odvozuje smrt člověka od ukončení funkcí mozku.

Ra'anan Gissin, poradce a osobní přítel bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona novinářům sdělil, že lékaři nedokáží najít žádné známky Šaronových mozkových funkcí, ale jeho rodina jej nechce odpojit od respirátoru, protože „věří, že se zotaví.“ Mluvčí Lékařského centra Šeba uvedl, že ve stavu Ariela Šarona nedošlo k žádným změnám a je stále v bezvědomí a dýchá s pomocí respirátoru.

A je tady druhý příběh se špatným koncem. V Ramalláhu bylo slavnostně otevřeno mauzoleum Jásira Arafata, který zemřel 11. listopadu 2004 ve vojenské nemocnici v Paříži. Jeho přáním bylo, aby byl pohřben v Jeruzalémě. Prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás řekl, že Arafatovo tělo bude přemístěno do Jeruzaléma, až se jeho východní část stane hlavním městem Palestinského státu.

Výstavba mauzolea, která dosud stála okolo 1,75 milionu dolarů (cca 32 milionů českých korun), je financována z darů. Jedenáct metrů dlouhé hrany stavby ve tvaru kočky připomínají datum Arafatovy smrti – 11. 11., stejně jako 11 let jeho života po podepsání Dohod z Oslo s Izraelem. Stavba je postavena ze skla a béžového jeruzalémského kamene je ze tří stran obklopeno vodou. Vedle mauzolea je vybudována mešita a příští rok má být otevřeno muzeum.

Newyorský Daily News ale přinesl šokující zprávu, potvrzující, že vůdce Organizace pro osvobození Palestiny a hnutí Fatáh Jásir Arafát zemřel na AIDS. List se odvolává na rozhovor Ahmeda Džibríla, vůdce palestinského teroristického hnutí Lidová fronta pro Osvobození Palestiny – Všeobecné velení, poskytnutý libanonské hizballáhovské televizi Al-Manar.

Ahmed Džibríl připustil, že se stejně jako většina Arabů zpočátku domníval, že Arafáta otrávili Izraelci. Lékaři v pařížské vojenské nemocnici příčinu smrti však správně diagnostikovali, ale nezveřejnili ji. AIDS jako důvod Arafátovi smrti připustil i jeho osobní lékař.

Jásir Arafát (vlastním jménem Mohammed Abdul-Rahman Abdul-Ra'ouf Qudwa Al-Husseini) byl vzdáleným příbuzným známého přítele nacistů, velkého muftího jeruzalémského al-Hussejního. Už za jeho života se objevovaly spekulace, že ač ženatý udržoval četné homosexuální styky s mladými chlapci, kteří ho na cestách všude doprovázeli. Navíc krátce po svatbě a narození dcery ho opustila jeho manželka Suha, která se odstěhovala do Paříže.

A kolikrát se tento pravověrný muslim zapřísahal koránem, který má homosexualitu za smrtelný hřích. Arafata proto možná ani nebude mrzet, když se jako pofiderní mučedník v ráji nedočká slíbovaných dvaasedmdesáti černookých panen... Nevím, jak se má Jásir v ráji, ale světští soukmenovci ho příliš v úctě nemají. Ozbrojenci Hamásu vyhodili brzy po Arafatově smrti do vzduchu hlavní vchod do jeho domu v Gaze.

"Vyrabovali mnoho Arafatových dokumentů a dárků, které dostal od světových vůdců a dokonce i jeho vojenské obleky," řekl mluvčí Fatáhu Ahmed Abdel Rahman z Ramaláhu. "Ukradli takřka všechno, včetně jeho medaile Nobelovy ceny za mír..."

Útočníci také vtrhli do druhého patra domu a ukradli osobní věci Arafatovy vdovy Suhy a jeho dcery Zahwy. Včetně jejich veškerého oblečení a bot. Vzali i Arafatovy fotografie s jeho dcerou. Dne 16. srpna 2007 byla vojenská uniforma bývalého předsedy Palestinské samosprávy a vůdce teroristické organizace Fatáh prodána na trhu ve městě Gaza za 200 šekelů, tedy za méně než tisíc českých korun.

"To vše svědčí o tom, že Arafat byla jen figurka a jeho mýtus jen virtuální realita, navíc seděl na dvou křeslech, když jednal z Izraelci, říkal, že uznává židovský stát, sotva se ale vrátil do Ramalláhu, svým soukmenovcům tvrdil, že Izraelce smetou do moře. Raději se stal mučedníkem, než prezidentem toho nejchudšího státu světa," dodává Yehuda Lahav. "Přitom tvrdím, že Palestinci si svůj stát zaslouží a měli ho už dávno mít..."

Dalším kandidátem na lotra po pravici je Georges Habbáš, zakladatel Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP), který zemřel v sobotu 26. ledna 2008 ve věku 81 roků na srdeční infarkt v jordánském hlavním městě Ammánu. PFLP se stala jednou z nejradikálnějších složek palestinského hnutí odporu. Habbáš ji vytvořil v roce 1967 v Sýrii.

Ideologicky se PFLP hlásila k marxismu-leninismu a jako metodu činnosti svého boje si zvolila teroristické akce. V roce 1971 sice PFLP vstoupila do Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata, ale nikdy neuznala mírové dohody podepsané s Izraelem v Oslu v letech 1993 a 1995. Habbáš několikrát oznámil, že odchází z výkonného výboru OOP. V červnu 2002 zařadila Evropská unie PFLP na seznam teroristických organizací.

Lidová fronta pod vedením Habbáše proslula únosy letounů. V roce 1968 její komando uneslo izraelské letadlo do Alžíru, v září 1970 to byly únosy pěti letadel do Jordánska. Vše vyvrcholilo bojem mezi Palestinci a jordánskými vojsky, odchodem palestinského hnutí odporu z Jordánska po neúspěšném atentátu na jordánského krále a založením teroristické skupiny Černé září, jež v roce 1972 zabila členy výpravy izraelských sportovců na Olympiádě v Mnichově v Německu.

Habbáš, který žil v Damašku, v 70. a 80. letech několikrát navštívil Československo. V 90. letech odmítl vrátit se na palestinská autonomní území i přes povolení, které dostal od izraelských úřadů. V dubnu 2000 podal kvůli zdravotním potížím demisi na funkci šéfa PFLP. Poté se odstěhoval do Jordánska.

Taková je tedy (ne)svatá trojice, jež unikla světské spravedlnosti a ukřížování na Golgotě...

Foto:
1) Poslední volby Ariela Šarona
2) Mešity stojí v každém izraelském městě, v těch arabských židovské synygogy chybí
3) Kupte si Jásira Arafata
4) Cestou do Betléma
5) Chrámová hora s Omarovou mešitou a Západní zdí - Zdí nářků
Fotografie: autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz