Loni v Sýrii zesílily závažné společenské problémy natolik, až vypukla občanská válka. Proti zřízení dědičné republiky povstala část obyvatelstva, o jehož etnické, ale hlavně náboženské jednotě se nedalo hovořit nikdy.

Zdaleka ucelené nejsou ani protiasadovské skupiny, kterým systematicky napomáhají bohaté státy Arabského poloostrova, leč i významní západní aktéři. Na prvním místě Spojené státy americké, kterým je solí v očích tento spojenec jejich nesmiřitelného nepřítele Íránu.

S ním má poměrně slušné vztahy sousední Ankara a donedávna je měla i se svým dalším sousedem – Damaškem. Vstřícná byla také vůči Izraeli, pro změnu tradičnímu soupeři Syrské arabské republiky. Z pragmatických důvodů zase trvale podpírané Ruskou federací, jež si nemůže přát, aby se zopakoval libyjský případ. Ostatně propagandisticky obdobně konstruovaný.

V zemi alavity Bašára Háfize al-Asada, řečeného "Žirafa", mají totiž Rusové své vojenské základny. Poslední ve středomořském regionu. To už je daleko těžší "palba" než zničení Kaddáfího, jenž byl tak "troufalý", že namísto Západu nabízel ropné koncese Číňanům.

Stranou od tohohle reálpolitického zmatku, umocněného ozvěnami takzvaného arabského jara, nemůže zůstat hlavně Turecko. Raketově rostoucí ekonomicky a nemálo populačně. Cizího obyvatelstva mu přibývá emigrací od začátku konfliktu v Sýrii, kde má své závažné obchodní nebo bezpečnostní zájmy (tradiční je kurdská otázka).

Malá Asie postupně proměnila svůj poměr k Evropské unii, ochladila dříve nadstandardní vztahy s Izraelem a rozhodla se více stát na vlastních nohách regionální velmoci. Její vměšování do složitých poměrů, v nichž paradoxně okcident podporuje saláfisty, ještě podtrhlo sestřelení turecké stíhačky F4 nebo údajné ostřelování dalšího letounu syrskými vládními vojsky.

Ztvárnění incidentů se různí, nicméně právním výkladem útoku na člena NATO může být napadení celého paktu. Na každý pád je Sýrie stále naditější sud prachu. A velmoci ho řádně nažhavují.

Krácený text zveřejnil deník E15