Zejména tu blízkovýchodní, jak ukázal vývoj kolem nejnovějšího francouzského angažmá v Jeruzalémě a Ramalláhu.

Do Izraele a na území ovládaná vládou Palestinskoarabské autonomie přicestoval francouzský premiér Valls. Nabídl Paříž jako konání mezinárodní mírové konference o izraelsko-palestinském narovnání.

Arabové z autonomie ochotně souhlasili, neboť se rádi schovávají za „mezinárodní společenství“, které jim neméně rádo „zobe z ruky“.

Netanjahu naproti tomu podobnou „megakonstrukci“ odmítá. Je přesvědčen, že přímá jednání s představiteli autonomie jsou efektivnější. Aby dokázal, že to myslí vážně, francouzskému hostu řekl:

Jsem připraven „vyčistit svůj diář“ a letět do Paříže třeba hned zítra. Doufám, že to vy i Palestinci přijmete.“

Zatímco Manuel Valls slíbil, že tento návrh na bilaterální jednání Jeruzalém – Ramalláh předloží prezidentu Hollandovi, z palestinské strany se ozvalo jasné ne. Jamal Dajani, mluvčí premiéra autonomie Ramiho Hamdallaha, přímá jednání pod záštitou francouzské vlády odmítl s tím, že rozhovory s Netanjahuem stejně nikdy k ničemu nevedly, tak proč opakovat stejnou chybu.

Týž Dajani pak prozradil, o co Arabům z autonomie jde. Francouzské úsilí vítají nejen proto, že doufají v oživení mírového procesu, ale také v oficiální uznání Státu Palestina (rozuměj: pařížskou vládou), což je jejich hlavním zájmem. Je zřejmé, že během přímých rozhovorů nic takového „nehrozí“, neboť projednávány budou věci praktické povahy. Například priorita priorit, která představuje úhelný kámen celé mírové konstrukce známé jako „Oslo“: Definitivní skoncování s terorismem palestinských Arabů proti všemu izraelskému.

Tuto základní podmínku pro to, aby mír mezi oběma stranami fungoval, palestinští Arabové dosud nesplnili. Teprvé poté, až k tomu dojde, bude možné bavit se o návazných krocích. Například o podobě budoucího státního útvaru palestinských Arabů.

Vedení autonomie obviňuje Netanjahua z toho, že mu o mír ve skutečnosti nejde. Totéž se ale dá říci o Abbásovi a spol. Kdyby tomu bylo jinak, na nabídku izraelského premiéra přijet na jednání „do Paříže třeba hned zítra“ by odpovědělo kladně.

Jde o stejnou politiku, jakou Arabové vůči Izraeli praktikují ode dne jeho vzniku. Plná ústa řečí, ale skutek utek. V osmačtyřicátém nabídl premiér Ben Gurion Arabům v Deklaraci nezávislosti „ruku k míru a dobrému sousedství“. Odpovědí byla válka – vpád armád okolních arabských států do Země izraelské. A dnes? Netanjahu nabízí Paříž, jednání „face to face“. Hamdallah říká: „Ne, nemá to smysl.“

Tak co vlastně Arabové v Předjordánsku chtějí? Stoprocentní vítězství, za nulu maximum? Zahrnout Předjordánsko a východní Jeruzalém do Státu Palestina, aniž by dali Izraelcům záruku, že udělají vše pro to, aby vykořenili terorismus, což je jejich „závazek závazků“ už z poloviny 90. let?

Netvrdím, že se jim to v dnešním bláznivém světě nemůže splnit (získat za minimum maximum) . Ale až poté, co projde velbloud uchem jehly ...

Nezpůsobilý, ba idiotský

Když jsem nedávno psal o hrůzu vyvolávajícím požadavku designovaného izraelského ministra obrany Avigdora Liebermana, aby pro palestinské teroristy, kteří své oběti zavraždí, byl zaveden trest smrti, doufal jsem, že se v jeruzalémském parlamentu najde dost hlasů proti.

Mám dobrou zprávu. O návrhu už jednal výbor Knesetu pro ústavu, právo a justici. Na něm podrobil Liebermanův nápad kritice poslanec Likudu Benny Begin, syn někdejšího premiéra Menachema Begina.

Prohlásil, že návrh je nezpůsobilý, dokonce idiotský. V následném vyjádření pro noviny Jerusalem Post řekl, že se staví do opozice proti takovéto novele zákona nikoli proto, že mezinárodním trendem je postupné rušení absolutního trestu, ale z jiného důvodu: každý ví, že takováto novela by nebyla v praxi použitelná a jde o prázdný slogan.

Menachema Begina jsem měl vždycky rád a teď mi udělal radost i jeho syn. Mám naději, že podobných hlasů bude v Knesetu většina. Prostě proto, že jsem odpůrcem trestu smrti.

Jeruzalém, 23. května 2016. Premiéři Valls (vlevo) a Netanjahu. Zdroj: Flickr izraelského premiéra.