A když řekne tučňáci, myslí tím ortodoxní Židy v černých hábitech, pumpkách a s kožešinovými čepicemi na hlavách.
“To je pravda, arabské noviny to píší přesně, ty židovské to překrucují,” dodává Josef Bachar. „Papež jasně řekl, že prosí Boha za odpuštění hříchů, spáchaných v minulosti křesťany při jeji ch křižáckých taženích proti islámu. A že prosí Boha o odpuštění i za násilí a křivdy spáchané na Židech, ale my přesto píšeme, že papež po dvou tisících letech prosí o odpuštění přímo Židy a ne Boha...”
„To jsou ti ortodoxní ze ŠAS. Ti rádobypočestní Sefardští strážci Tóry... Kvůli nich nemám v sobotu ani kam zajít na pivo a vodku,” láteří ruský přistěhovalec Boris.
Jan Pavel II. to nemá v Izraeli a na územích palestinské samosprávy snadné. Židé mu vyčítají, že se objímá s Arafatem, Palestincům vadí, že se chystá políbit židovskou Zeď nářků a pravoslavní duchovní z Arménie, střežící s dalšími pět i církvemi Boží hrob, ho dovnitř pouštějí jen se značným sebezapřením. Byli to přece jejich předkové, kteří jako první zavedli státní křesťanství a byli za to Turky málem vyvražděni a vyštvaní z rodné země. Katolíci se k nim chovali stejně.
"Nejvíc si to však před lety odnesl papež Pius XII, jenž se stal obětí černé legendy, která by měla být vyvrácena."
Tak definoval kardinál státní sekretář Tarcisio Bertone papeže Pia XII. 18. srpna 2007 při prezentaci knihy vatikanisty Andrey Tornielliho „Pius XII. Eugenio Pacelli. Muž na Petrově trůnu,“ která právě vyšla v nakladatelství Mondadori.
Jak uvedl kardinál Bertone, nedávné dějiny podaly množství překroucených interpretací papeže Pacelliho. Kde hledat jeho pravdivý obraz?
„Když necháme mluvit prameny, ne předem připravené úsudky, a ono množství zachovaných pramenů palestinská otázka a problém komunismu nepochybně ovlivnily úhel pohledu na tohoto Papeže. Přitom právě on se angažoval v péči o ty, kdo nejvíc trpěli, zvláště o Židy, uprostřed fanatického pronásledování nacistů. A samozřejmě mnoho Židů, kteří se zachránili a přežili mu bylo nekonečně vděčných a mnozí historici nikdy nepřestali Pia XII. hájit,“ říká kardinál Bertone.
Další aspekty, které zatemnily pontifikát Pia XII. vysvětluje prof. Andrea Riccardi, historik a zakladatel komunity Sant´Egidio:
„Podle mě jde o dva elementy, které se prolnuly. Oba dva sahají do 60 let. Prvním je koncil, který začal v roce 1962, a druhým je uvedení Hochhuthova dramatu „Náměstek“, v roce 1963. Díky nim se během několik let stala z populárního papeže karikatura, ztělesňující poslední pontifex vládce, který se postavil proti novému způsobu, jak být papežem, takříkajíc „profetickým.“
Náměstek (Der Stellvertreter) je divadelní hra, zabývající se postojem katolické církve, Vatikánu a papeže během druhé světové války. Čest katolíků v tomto dramatu zachraňuje Riccardo Fontana, vězněný v osvětimském koncentrálu. Jeho existence se podle Rolfa Hochhutha, přítele popírače holocaustu Davida Irvinga, opírá o reálnou postavu kněze Bernarda Lichtenbergra, který dobrovolně sdílel osud židů a zemřel s nimi v Osvětimi.
Hra vyvolala bouřlivé protesty církve a křesťanských politiků, protože se obrací přímo proti papeži Piu XII. Podle Ion Mihai Pacepa, důstojníka rumunské rozvědky, který v roce 1978 dezertoval na Západ, zpracoval údajně Hochhuth námět, který pro něj vytvořil specialista KGB na dezinformace generál Ivan Ivanovič Agajanc... Spekulace, mýtus...? Kdoví...?
Je ale přívětivé jaro roku 2000. Někdo zapíná v jeruzalémské kavárně televizi, je to na rozhraní Starého a Nového města. Skoro na všech kanálech jsou zde obrazová zpravodajství o papežově putování po Svaté zemi.
„Nemusí ani na Via Dolorozu,” říká někdo. ,,Židé mu připravili Kalvárii už cestou z letiště..."
„Nebojte se, Bůh je s vámi, abyste jednou měli svoji vlast!” žehná papež Palestincům v Betlémě. ,,Během celého svého působení ve funkci papeže jsem se cítil být blízko palestinskému národu v jeho utrpení. Zůstali jste zbaveni mnoha věcí, které stanoví zákla dní potřeby lidské jistoty... Toto místo, kde se narodil syn Boží, postihlo jařmo biče a útisku. Jak často se na těchto ulicích rozléhal křik neviňátek?” říká srdceryvně a mezi řádky obviňuje ze zla Židy, i když se dost podobá nejen svým čepečkem na hlavě farizejům.
Přitom určitě ví, že v Muzeu holocaustu budou v jeho projevu chudáky zase Židé a bídáky nacisté, u Zdi nářků si své vyslechnou i Arabové. Kdoví, jak byl Bůh spokojený s tak kulantní křesťanskou diplomacií.
„Židé neustále protahují navrácení naší země. Trvá to už padesát roků,” křičí jeden z Palestinců, kteří se shromáždili v Gaze, aby papeže přivítali. Mávají nad hlavami pap
'edrovými napodobeninami klíčů.
,,To jsou klíče od našich domovů, z nichž nás vyhnali. Chtějí, aby Arabové, kteří si vše pamatují z roku 1948, vymřeli a počítají s tím, že nové pokolení Palestinců zapomene na křivdy, jichž na nás Židé spáchali, když nám vzali domov...”
„Židé se ale mýlí, na naše práva nikdo nikdy nezapomene, ani vnuci našich vnuků,” přidává se jiný Palestinec. „Ani zvíře nezapomíná na místo, kde se narodilo. Vrátíme se s kalašnikovy!” křičí a dav skanduje po něm: „Vrátíme se s kalašnikovy!”
„Jsme rádi, že je papež s námi, ale ještě raději bychom byli, kdyby Jan Pavel II. vstoupil na cestu proroka Muhammada a prohlásil, že není jiného Boha než Alláha,” vře ští další muslim z obrazovky. „To by potom Alláh odpustil i těm, co se modlí ke krávě!”
„Vypněte to, jsou to palestinští sráči!” křikne někdo v kavárně a číšník bez mrknutí oka vypíná knoflík a Arabové v koutě zmlkají.
„Jsou to primitivové, jejich řečí se ani nedá domluvit!” směje se někdo víc zlověstně, než škodolibě.
„K tomu, aby psali svá slova tou správnou tlouštkou, musí mít štětec se čtyřiadvaceti žíní z ocasu koně z Turkmenistánu...” směje se Boris.
,,Ani nemají samohlásky! Víte, co je to arabsky v-j-k? To přece voják! A s-t-l? Stůl! A v-l-b-l-t...? Velbloud!”
Hospoda se směje naplno a arabští mladící v koutě raději platí a tiše se z kavárny vytrácejí.
Papež projíždí poloprázdným Jeruzalémem k Západní zdi - ke Zdi nářků, aby do jedné ze skulin vložil dopis se svým přáním.
„Co si může takový papež přát, když má, nač si pomyslí a ještě je na zemi druhým po Bohu?” ptá se čísi hlas z hrstky přihlížejících.
„To bude beztak nějaká otřepaná fráze o míru, lásce a Boží velkoleposti,” máchne opovržlivě rukou mladík v černém klobouku. „Je to jen divadlo!” řà dká posměšně a začne směrem k papeži křičet:
,,Kdybys vytočil na svém vatikánském faxu izraelské číslo 261 22 22, mohl jsi poslat své přání telefonem. Rabíni by ho do zdi vložili za tebe! Dělají to třikrát týdně! To víš, byznys je byznys...”
„Styď se, papeži!” začne skandovat hlouček ortodoxních Židů.
,,Vypadni z naší Svaté země. Nasypeme ti smetí na hlavu...!”
„Jste normální? O co vám jde?” diví se odvážná židovská studentka. ,,Ať žije papež! Vždyť přece všechny Židy odprosil. Copak mám kvůli nesvárům našich praotců a otců donekonečna trpět?”
„On přece řekl, že je na straně Palestinců a to znamená, že se ztotožnil i s teroristy Hamásu a Fatáhu,” odporuje mladík v černém hábitu, s kudrlinkami pod širokým kloboukem. „Papež Hitlera - Pius XII., papež Hamasu - Jan Pavel II. Od Hitlera po Hamas!” křičí a zvedá nad hlavu protipapežský transparent. „Holocaust trvá dál! Ve jménu jejich Boha zabíjeli Němci Židy!”
„Bůh měl jít před soud v Norimberku!” přidává se jiný hlas. „Za to, že se jen díval na zločiny proti Židům!”
„Kde byl, když Němci hnali Židy do plynových komor?”
„Copak umírali jenom Židé?” zaniká v řevu hlas elegantně oblečené Židovky, z jejà dž hebrejštiny je znát ruský přízvuk. „Dvacet miliónů Rusů a Ukrajinců je vám málo...?”
„S křesťany se nedá rozumě vyjít,” říká vedle ní stojící starší Žid.
,,Kdo podle nich nevěří v Ježíše Krista, jako syna Božího, nebude nikdy obdařen spasením. My Židé ale říkáme, že dobrý člověk se dostane do ráje, aniž by musel být Židem!”
„Na tomto místě paměti a smutku cítí srdce i duše výjimečnou potřebu mlčení,” říká Jan Pavel II. v Muzeu holocaustu. „Neexistují dostatečně silná slova, aby se jimi dala oplakat a popsat neskutečná tragédie šoa. Přišel jsem do Yad Vashem, abych složil hold m iliónům Židů, kteří byli obráni o všechno, především o svou lidskou důstojnost, a pak ještě zavražděni...”
(Z románu ...a Bůh osiřel)
Převzato se svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz