aneb Mnichov není cestou k míru

Svět v roce 2013 žije ve stejném sebeklamu jako svět v roce 1938. Tehdy se řeklo: Vzdejte se, milí Čechoslováci, Sudet ve prospěch Německé říše – a v Evropě bude mír. Čechoslováci to udělali. Do roka vypukla v Evropě nejstrašnější válka v jejích dějinách. Vyvolala ji Německá říše.

Dnes se říká: Vzdejte se, milí Izraelci, Západního břehu včetně východního Jeruzaléma ve prospěch státu Palestina – a v oblasti bude mír.

Je tomu ale opravdu tak? Není. Je to stejná iluze, jaké podlehl Chamberlain, když uvěřil tomu, že co Hitler říká, také dodrží.

Izraelci se vzdali kontroly nad Pásmem (Gazy) v roce 2005. Po jejich odchodu, Pásmo opustila nejen armáda, ale i všichni izraelští civilisté, se vlády ujali palestinští Arabové. Připomeňme, jak se uvedli: po volbách 2006, v nichž zvítězilo teroristické hnutí Hamás, následovala vnitropolitická krize, na jejímž konci bylo o rok později vytlačení konkurenčního a ve volbách poraženého Fatahu z Pásma. Hamás Pásmo totálně ovládl. Výsledek pro Izrael: Agrese v podobě tisíců raket vystřelených od té doby z nepřátelského území na teritorium židovského státu.

Ne že by rakety nelétaly před stažením. Jenomže v té době mohli Gazané argumentovat: sionisté okupují Pásmo, náš boj za jeho osvobození je legitimní. Kdybychom na tuto tezi přistoupili, měli bychom právo očekávat, že masivní raketové ostřelování po izraelském stažení skončí a palestinští Arabové v Pásmu si vyhrnou rukávy a pustí se do budování svého vysněného státu.

Pásmo se mohlo stát jejich výstavní skříní.

Gazané měli unikátní šanci ukázat všem okolo: máme na to, dokážeme to, jde nám o mír a korektní koexistenci s židovským státem stejně jako o prosperitu našich obyvatel, když jsme to dokázali v Pásmu, není důvod nám nevěřit, že tomu tak nebude ani na Západním břehu. Gaza – to je odpověď na otázku, proč jsou naše aspirace týkající se vlastního státu hodné respektu a mezinárodní podpory.

Tuto historickou šanci, kterou jim Ariel Šaron prosazením jednostranného stažení přinesl na stříbrném podnose, představitelé Pásma promarnili – a tady přetaňme fantazírovat a vraťme se na pevnou zem. Promarnili ji zákonitě, neboť nechtějí a ani nedokáží překročit svůj stín.

Jak již řečeno, rakety na Izrael létaly v letech po jednostranném stažení ještě intenzivněji. Proč? Měla to být forma boje za osvobození Západního břehu, aby mohl vzniknout "spojený" stát Palestina na obou teritoriích (Západní břeh a Pásmo) – za současného uznání existence Izraele v hranicích z doby před šestidenní válkou? Nikoli, nikoli, nikoli.

Hamasu jde o něco jiného. O osvobození okupované Palestiny, rozuměj: celé historické Palestiny – ne pouze Západního břehu. Co to znamená, je zřejmé. Likvidaci Izraele, přinejmenším politický holocaust.

Dovolme si ještě jednu spekulaci. Zkusme si představit, že by se Izrael zachoval "chamberlainovsky". V zájmu míru by opustil celé území Západního břehu, evakuoval by všechny židovské osady a uvolnil východní část Jeruzaléma, aby se mohl stát metropolí státu Palestina. A ptejme se: když nepřestaly létat rakety z Pásma poté, co celé připadlo palestinským Arabům, kde máme jistotu, že by nezačaly létat ještě ze Západního břehu?

Nejenže žádnou takovou jistotu nemáme, ba právě naopak. Jistotu máme, že by létat začaly. Neboť: Hamas existenci Izraele neuznává a jeho konečným cílem je jeho likvidace a ustavení arabského státu na území celé historické Palestiny (jak již řečeno). Přitom by svět mohl v úžasu zírat, jaký "demokratický rámec" raketová agrese vůči Izraeli může mít. Vždyť Hamás vyhrál palestinskoarabské volby - k šoku všech v roce 2006. Ve 132členné legislativní radě obsadil tehdy 74 křesel, konkurenční Fatah pouze 45. Kdyby se podobná situace opakovala a Hamás se ujal reálně moci nejen v Pásmu (jak je tomu nyní), ale i na Západním břehu, jak by se zachoval svět, kdyby se gazanské raketové manýry přenesly i tam? Zmohl by se na víc než na bezzubá prohlášení vyzývající "obě strany ke zdržení se násilí"? Zkušenosti z nedávné doby, kdy svět spustil hysterický povyk teprve poté, co Izrael zahájil obrannou protiraketovou operaci Sloup oblakový proti cílům teroristických agresorů v Gaze, dávají tušit, čeho bychom se ve výše uvedené modelové situaci s největší pravděpodobností dočkali.

Je iluzí domnívat se, že stažení Izraele ze Západního břehu, vyhnání židovských obyvatel odtamtud (jak nejnověji žádá Rada OSN pro lidská práva) a ustavení státu Palestina na Západním břehu a v Pásmu Gazy přinese do regionu mír. Nepřinese, jako nepřineslo mír Evropě vzdání se Sudet československou vládou a následné vyhnání části tamního českého obyvatelstva. Hitler chtěl tehdy víc, neskonale víc. Také palestinští Arabové, možná ne všichni, ale nikoli jejich zanedbatelná část, chtějí víc, neskonale víc.

Jaké má tedy nynější situace řešení? Je-li něco na dohodách z Osla pozitivního, pak ujednání, že na konečném uspořádání se musí dohodnout obě zainteresované strany – Izrael a reprezentace plaestinských Arabů. Je tu ale háček. Mají Izraelci vůbec s kým jednat?