Koutkem oka jsem už nějakou dobu pozoroval, že mě sleduje vysoký muž s řídkým plnovousem. Ulice Omar-al-Muchtar v centru Gazy se pozdě odpoledne hemží davy lidí, většinou spěchajících za svými záležitostmi tak cílevědomě, jak jim obecná orientální ležérnost dovoluje. Pán v tradiční „galabíji“ (arabském obleku připomínajícím noční košili) a "kefiji" (bílém šátku) volně ovinuté kolem hlavy však se mnou zjevně chce navázat kontakt.
„Odkud jste?“ začíná a nachází ve mně ochotného partnera k rozhovoru, neboť mě vždycky zajímají názory obyčejných „lidí na ulici“. Bez dlouhého chození kolem horké kaše se záhy dostává k věci: „Musíte konvertovat k islámu! Islám je totiž nejvyšším stupněm pravého náboženství. Mnoho inteligentních lidí už na to přišlo. Mnoho racionálních, velmi vzdělaných profesorů dnes konvertuje k islámu, protože poznali pravdu. Proto je islám také nejrychleji rostoucím náboženstvím.“ Jeho misijní horlivost se nedá přehlédnout. Pouze s pomocí argumentu, že i prorok Mohamed zdůrazňoval: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (Korán, súra 2,256) se mi daří ukončit mé vůbec první setkání se salafitou. Souhlasí, že bych neměl přijmout pravdu jen na základě jeho přesvědčování, bez toho, abych si vše důkladně promyslel. Propouští mě v pokoji.
Salafité vidí ve „zbožných předcích“ raného islámu příklady, jak prakticky uvádět islám do současného života. Takový „zbožný“ nebo-li „spravedlivý předek“ se arabsky nazývá „salaf“. Podle salafitů byl islám dokonalý v době Mohameda a jeho společníků. „Cesta salafa“ je podle nich nekritizovatelná a je závazná pro každou lidskou bytost, protože to není „nic než pravda“. Doslovný výklad Koránu a Hadítu je tedy pro salafity stěžejní. V pozdější době – věří salafité – pokřivily materiální a kulturní vlivy to, čím byl islám původně ve své neznečištěné podobě.
Cílem salafitského hnutí je tedy uvést prvotní, původní, neposkvrněnou a nerozředěnou podobu islámské zbožnosti a víry zpět do života. Jakoukoli „inovaci“ vidí salafité jako „blud“, který odvádí lidi od pravé víry. V rozporu s klasickým islámem salafité kategoricky odmítají nejen západní ideologie, ale také pojmy jako ekonomika, ústava, politické strany a revoluce. Viděn z této perspektivy je tedy Hamas zesvětštělou organizací. „Vůdci Hamasu nevěří v Alláha!“ tvrdí jeden z představitelů salafitské „Džaiš al-Ummah“ (Armády společenství věrných) palestinskému novináři.
Al-Kaida je odštěpenou skupinou militantního „džihádského“ salafismu. Proto se o salafitech z pásma Gazy často uvádí, že „mají spojení s Al-Kaidou“. Je však důležité vědět, že jeden z významných proudů salafitského hnutí považuje za nejdůležitější prostředek reformy islámu „davu“. Slovo „dava“ lze volně přeložit jako „evangelizace“ nebo „misijní dílo“. V Gaze se pohybují kazatelé „davy“ ve svém zvláštním oblečení, které „připomíná afghánský Taliban“, od domu k domu a pokoušejí se mluvit se svými krajany o pravém islámu. Politickým rozhovorům a diskusím o „sionistickém nepříteli“ se vyhýbají. Odhaduje se, že takto zatím salafité získali něco mezi 40 000 až 50 000 stoupenců.
V létě roku 2007 byl svět poprvé upozorněn na vliv tohoto extrémního typu islámu v pásmu Gazy. Jistá záhadná „Džaíš al-Islam“ (Armáda islámu) držela po čtyři měsíce v zajetí britského novináře Alana Johnstona. Brzo vyšlo najevo, že za „Armádou islámu“ stojí mocná a dobře vyzbrojená rodina Dugmošů. Podobně mlhavý „Výbor lidového odporu“ byl prostředníkem vyjednávání mezi Hamasem a klanem Dugmošů. Při složité proceduře, zahrnující i zadržení a propouštění dalších rukojmí, byl nakonec dopisovatel BBC propuštěn. Událost však znamenala oddělení „Džaíš al-Islam“ od Hamasu, s nímž byla od svého založení rok předtím až do té doby spojována.
V říjnu téhož roku byl unesen a zavražděn Rami Ajjád, ředitel knihkupectví Biblické společnosti na Palestinském náměstí v Gaze. K odpovědnosti za čin se přihlásila skupina, která si říká „Spravedlivý meč islámu“. „Západu je jednodušší vysvětlit, že je za to odpovědný Hamas,“ řekl mi tehdy jeden ze zaměstnanců palestinské Biblické společnosti, když jsem mu namítal, že Hamas nemá v této době zájem na pronásledování křesťanů. Rami byl několikrát vyzýván, aby se zřekl své víry – a odmítl. Salafité připouštějí, že jsou povinni zabít každého, kdo odporuje pravdě.
Bylo jasné, že vražda vyznávajícího křesťana je součástí celé řady pumových útoků na kavárny, kadeřnické salóny, internetové obchody, restaurace a školy. Tyto atentáty byly provedeny během několika měsíců a způsobily vládnoucímu Hamasu víc škody než užitku. Ani izraelská akce „Lité olovo“ na přelomu roku 2008/2009 se svými rozsáhlými leteckými útoky na pásmo Gazy neutlumila horlivost oněch bojovníků víry. Těsně po skončení izraelských leteckých operací bylo v kavárně v Gaze, nedaleko od „památníku neznámého vojína“, zraněno při pumovém atentátu sedm Palestinců.
Pumový atentát na svatebčany z Dahlanova klanu v Chan Yunis, při němž bylo letos v červenci zraněno 50 lidí, přičítá Hamás rovněž salafitům. Ti ovšem odpovědnost za tento čin odmítají. Fatáh, jehož významným vůdcem je právě Mohamaed Dahlan, strýc nešťastné nevěsty, viní z tohoto krvavého činu Hamás. Mezi salafity a vládnoucím Hamasem se tak v posledních letech opakovaně objevuje napětí. Primárním cílem salafitů je získat vládu nad mešitami a školami.
Opravdové vyvrcholení krize však přišlo v polovině srpna v brazilské čtvrti města Rafah, přímo na egyptské hranici. Šejk Abdel Latif Moussa v poledne v mešitě „Šejk al-Salam ibn Taymeya“, kde byl úřadujícím imámem, vyhlásil „nové zrození, zrození islámského emirátu“. Moussa byl duchovním vůdcem salafitské skupiny „Džund Ansar Allah“ (Vojáci Alláhových společníků), která byla založena v listopadu 2008 a pyšnila se pěti sty bojovníky, mezi nimiž byli i někteří cizinci. Doktor Abdel Latif Moussa, v salafitských kruzích známý spíše jako Abu al-Nur al-Makdessi, se domníval, že je v postavení, kdy může z Rafahu vyhlásit teokracii nad Palestinou.
Obklopen častečně maskovanými a silně ozbrojenými bojovníky, obvinil sedmačtyřicetiletý kazatel před kamerami Hamas, že dostatečně důsledně neprosazuje „šaríju“, islámské právo. Podle šaríji musí být cizoložníci kamenováni, zlodějům musí být uťata ruka a kdo pije alkohol, musí být zbičován. Poté šejk, jinak také lékař a ředitel Zdravotnického centra mučedníků v Rafah, přísahal oddanost Usámovi bin Ládinovi, vůdci Al-Kaidy.
Bezprostředně po odpoledních modlitbách začala v okolí mešity Ibn Taymeya střelba. Hamas povolal do okolí modlitebny velké množství bezpečnostních sil a jednotky brigády Izzadin-al-Kassam. O tom, co se stalo pak, neexistují nezávislé zprávy. Ministerstvo vnitra vyhlásilo, že z důvodu „veřejné bezpečnosti“ jsou město Rafah a jeho nemocnice pro novináře uzavřeny. Krátce nato byl Moussův čtyřposchoďový dům rovněž obklíčen policisty Hamasu. Následovaly prudké přestřelky, ve kterých bylo nasazeno těžké dělostřelectvo. Nejméně deset dělostřeleckých granátů dopadlo na nedaleké egyptské území. Egyptské dítě bylo zasaženo zbloudilou kulkou.
Abu al-Nur al-Makdessi a jeho bojovníci dokázali vzdorovat přesile Hamasu několik hodin. Pak Hamas předvedl světu, jak zacházet se „zločinnými ozbrojenými gangy“ a vyhodil do povětří imámův obytný komplex – „tak, jak byl, se všemi, kdo byli náhodou uvnitř“, jak říká jedna verze. Později Hamas prohlásil, že se Dr. Abdel Latif Moussa vyhodil do vzduchu sám se svou rodinou a některými ze svých věrných přívrženců pomocí pásu s výbušninou. Nezávislá palestinská zpravodajská agentura Maan se domnívá, že výbuch byl znásoben výbušninami, které byly uskladněny v šejkově domě.
Do večera onoho srpnového pátku Hamas ohlásil, že v Rafahu uvěznil 90 salafitů. Navzdory tomu střelba pokračovala až do soboty večer. Bylo slyšet dvě silné exploze. Předpokládá se, že se bojovníci Džund-Ansar-Allah vyhodili do vzduchu v blízkosti policistů z Hamasu. Maskovaní příslušníci Hamasu následně rozšířili pronásledování salafitů na celé pásmo Gazy. V sobotu odpoledne obklíčily bezpečnostní síly Hamasu v Gaze dům patřící Dugmošovu klanu a požadovaly, aby rodina vydala jednoho ze svých členů, který je podezřelý z příslušnosti k Al-Kaidě a z vraždy příslušníka rodiny patřící k Hamasu během povstání v Rafahu.
Palestinské centrum pro lidská práva (PCHR) odhaduje ztráty na 28 mrtvých a nejméně 150 zraněných. Ministerstvo vnitra potvrdilo 24 mrtvých, mezi nimi 6 důstojníků Hamasu a jedenáctiletá dívka. Některé oběti nemohly být identifikovány. V týdnu před masakrem v Rafahu premiér Hamasu Ismail Haniye rezolutně odmítl tvrzení izraelských médií, že do pásma Gazy se přes Sinaj dostali islamističtí bojovníci z Afghanistánu, Pákistánu a Iráku.
Spolu s Dr. Moussou a jeho asistentem Abu Abdullahem As-Suri byl zabit v tomto vnitřním boji islámu také jeden z nejvyšších velitelů Hamasu, Muhamad „Abu Džibril“ al-Šamali. Šamali byl odpovědný za brigádu Izzadine-al-Kassam, ozbrojenou složku Hamasu v jižní části pásma Gazy. Podle izraelské rozvědky hrál významnou roli v únosu izraelského vojáka Gilada Šalita v létě roku 2006.
Mluvčí Hamasu Taher a-Nunu vysvětlil, že Hamas nedovolí návrat bezpráví a anarchie v pásmu Gazy. Přítomnost soupeřících islámských skupin v pásmu Gazy nebude tolerována a pokusům o ustavení takových skupin bude zabráněno železnou pěstí. Navíc Hamas vznesl obvinění proti sekulárnímu Fatahu, podporovanému Západem, stejně jako „některými arabskými státy“, že se snaží oslabit jeho autoritu v pásmu Gazy pomocí salafitů. Tak zvané „internetové stránky Al-Kaidy“ varovaly své čtenáře, aby se drželi dál od mešit, budov parlamentu a zvláště vojenských objektů, které patří „odpadlíkům“.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
Překlad –ms-