V jednom nedávném komentáři jsem uvedl, že Spojené státy americké musejí vydávat hodně energie, aby neztratily před světovou veřejností tvář. Ona totiž politická paměť není tak krátká, jak by se mocným hodilo. Ubývá-li autorita, ztrácejí se i příležitosti k lavírování. Zatímco loni spousta neochvějných bojovníků za lidská práva vzývala washingtonské hrozby Damašku, aktuálně (ne)nápadně mlčí k leteckým a raketovým atakům na nepřátele asadovské strany v Sýrii.

USA udělaly logický krok, který musel přijít. Po úderech proti iráckým povstalcům sdruženým v takzvaném Islámském státu nemohly nenapadnout jejich pobratimy v sousední zemi. Inkriminovanou organizaci/stát prohlásily úhlavním nepřítelem civilizace, tudíž nebylo vyhnutí. Současně je vysoce pravděpodobné, že toto angažmá se roztáhne v čase i dimenzích. Už kvůli tradičním velmocenským zájmům okcidentu v oblasti důležité uhlíkatými zdroji, dopravními tepnami, blízkostí Evropě nebo Turecku (významnému členu NATO), jež se ale vůči IS opakovaně projevovalo vstřícně...

Rázná islamistická prohlášení o konci důsledků Sykes-Picotovy smlouvy z roku 1916 mluví za vše. Zpochybnění výsledků Velké války vysílá jasný signál o záměru vygumovat události celého století. Až tak se podařilo region rozkmitat.

Nepromyšlené ozbrojené zásahy, na prvním místě protiprávní detronizace někdejšího západního miláčka Husajna, a masový účin „arabského jara“, daly vzniknout vakuu po autokratických režimech. Z mnohaletých zmatků se vynořili radikálové, kteří pracují s pansunnitskou anebo protiimperialistickou rétorikou (viz „křižácké tažení“). Ozbrojené údery proti nim jsou další perličkou, jež mezi řádky hovoří o propojenosti zdánlivě nesouvisejících úkazů.

Obama se snaží předstírat, že k žádné koordinaci s tradičními soupeři nedochází. Přitom nějakou formu pomoci teheránských a damašských vládních kruhů neodvodí snad pouze lidé naprosto zaslepení. Zvláštní důraz na hodnocení útoky proti IS v Sýrii klade také Ruská federace, neboť správně dovozuje, že informování Asada není stejné jako irácká žádost o pomoc. Takové další porušení mezinárodního práva při vyvažování vlivu Íránu a Ruska se Moskvě svým způsobem přece jenom hodí, jelikož stran Ukrajiny, potažmo Krymu, se snad o ničem jiném ani nemluví.

Vzdušné výpady do Sýrie mají ovšem též další zvláštnost hodnou pozornosti různých jednostranných obránců mezinárodních úmluv a lidských práv. Na straně demokratické republiky se spojenecky angažují orientální monarchie. Namátkou Katar nebo Saúdská Arábie, která již pro potlačování svobod menšin i většin (doma i v zahraničí) udělala maximum.

Sunnitské země Arabského poloostrova nikdy nezapomínají hrát dvojí hru. Pomáhají krýt zásah Bílého domu, svého patrona a vyzbrojovatele, aby nezískal propagandistickou protiislámskou nálepku. Paralelně si však nic tak nepřejí jako rozmach své moci v oblasti. V ní se střetávají s Íránem nebo asadovci, proti nimž pomohli vybavit již nejednoho džihádistu.

Ať je jinak pravda kdekoli, takhle zašmodrchané východní předivo jen tak někdo nerozmotá. K vytváření funkčních protiteroristických koalic zjevně není vůle – a ani nebude. Nahonem poslepované spolky „dobrovolných hasičů“ k utlumování nebezpečných požárů nemohou fungovat už proto, jelikož uvnitř nebude skutečné jednoty a všichni se budou navzájem ostražitě pozorovat. Ještě se dočkáme mnohého. Hlavně nových výzev k boji s terorismem!

Psáno pro slovenský deník Pravda