V Izraeli a na palestinských územích byl rok 2011 plný událostí, i když zde nedošlo k protivládním nepokojům jako v okolních arabských zemích. Povstání měla neblahý dopad zejména na Izrael a přinesla mu především konec spolehlivého spojenectví s Egyptem.

Pád prezidenta Husního Mubaraka vyústil ve výrazné zhoršení bezpečnostní situace na Sinajském poloostrově. Jeho velké části ovládli teroristé z nejrůznějších skupin včetně Al-Kajdy a situaci dodnes nezvládly ani tisíce egyptských vojáků. V srpnu došlo k teroristickému útoku nedaleko Ejlatu, při kterém zahynulo osm Izraelců, a vláda musela uvolnit miliardy šekelů na urychlenou výstavbu bezpečnostní bariéry podél 270 kilometrů dlouhé hranice.

Egyptská dočasná vojenská vláda navíc zaujala přátelský postoj vůči teroristickému Hamasu, který dnes může bez zábran pašovat zbraně do pásma Gazy i budovat vojenské základny a zbrojní sklady na Sinaji. Svůj arsenál za poslední dva roky zdvojnásobil.

Protivládní povstání v Egyptě provázely protiizraelské nálady, které vyvrcholily zářijovým útokem na izraelské velvyslanectví v Káhiře. Jeho zaměstnanci unikli jen o vlásek smrti. Nenávist se projevila i deseti útoky na egyptský plynovod, a Izrael v podstatě přišel o 40% dodávek zemního plynu. Největší obavy však vzbuzují výzvy k revizi, či dokonce vypovězení mírové smlouvy, které zaznívají se vzestupem islamistů. Vítězové dosud završených fází parlamentních voleb, Muslimské bratrstvo a salafistická strana Núr, k ní zatím nezaujali jednoznačný postoj.

Výrazně stouplo i ostřelování z pásma Gazy. Po relativně klidném roce 2010 je teroristé zčtyřnásobili a jihoizraelská města letos zasáhlo skoro 400 raket a 250 minometných střel, které zabily 4 civilisty. Vzrostl i počet teroristických útoků, které si vyžádaly dalších 17 mrtvých.

Izrael přesto zažil i jednu mimořádně šťastnou událost. V říjnu se vrátil domů unesený voják Gilad Šalit, který strávil pět let a čtyři měsíce v zajetí Hamasu. Vláda za něj zaplatila nejvyšší cenu v historii výměn vězňů – propustila přes tisíc Palestinců, včetně stovek strůjců nejhorších teroristických útoků v historii země. I když s tím převážná většina Izraelců souhlasila, část veřejnosti poukazovala na riziko propuštění nebezpečných teroristů, kteří teď ohrožují životy dalších civilistů.

Izrael zažil ještě dvě historické události. V červenci v zemi vypukly největší sociální protesty od vzniku státu. Statisíce mladých lidí a příslušníků středních tříd požadovaly větší sociální spravedlnost a zmírnění neúnosných životních nákladů. Vláda poměrně rychle přijala určitá opatření, ale účastníky demonstrací zdaleka neuspokojila. Z jejich řad dokonce vzešla nová politická strana Dor, Generace, která se chce zúčastnit příštích voleb.

Druhou historickou událostí bylo březnové odsouzení bývalého prezidenta Mošeho Kacava k sedmi letům vězení za znásilnění a sexuální obtěžování zaměstnankyň a jeho prosincový nástup k výkonu trestu. Izraelci tento skandál považovali za národní ostudu.

Palestinská samospráva sledovala arabské jaro s obavami, ale Palestinci se nevzbouřili. Předseda Mahmúd Abbás zvolil dobrou taktiku – oznámil uspořádání voleb, oficiálně se smířil se znepřáteleným Hamasem, ale především se rozhodl dosáhnout vyhlášení nezávislé Palestiny prostřednictvím OSN, třebaže by šlo jen o fiktivní stát. Každý z jeho plánů má však zásadní háček. Volby se zatím nekonaly, usmíření dodnes existuje pouze na papíře, zamýšlená vláda národní jednoty nevznikla a OSN o Palestině vůbec nehlasovala. Izrael a Spojené státy soudí, že může být výsledkem pouze bilaterálního jednání, a Washington hodlá její vyhlášení v Radě bezpečnosti vetovat. Ta ale hlasování nedoporučila a Palestinci dosáhli jen jednoho dílčího úspěchu – za plnoprávného člena je přijalo UNESCO, přestože tím přišlo o čtvrtinu svého rozpočtu, když mu Spojené státy, Izrael a Kanada přestaly vyplácet členské příspěvky.

O stamiliony dolarů americké vlády přišla i samospráva, a ocitla se tak ve vážné finanční krizi. Své úsilí o jednostranné vyhlášení Palestiny v OSN proto pozastavila, přestože dál ujišťuje občany, že v něm nepoleví.

Izraelsko-palestinské vztahy se výrazně zhoršily a beznadějně zablokovaná zůstala celý rok i mírová jednání. Palestinci neustoupili ze své podmínky, aby Izrael nejprve zmrazil výstavbu židovských osad a zavázal se ke stažení k hranicím z roku 1967, a izraelská vláda nepřestala odmítat jejich splnění. Pokrok nepřinesla ani podzimní iniciativa mezinárodní Čtyřky, která obě strany opakovaně vyzývala k návratu k jednání. Jestli jedna nebo druhá neustoupí, nelze obnovu mírových rozhovorů čekat ani v příštím roce. Jednání však nejsou prioritou Palestinců ani Izraele, pro který je důležitější vývoj u sousedů a především postup jaderného programu Íránu.