BLÍZKÝ VÝCHOD: Rébus zůstává nerozluštěn
Ani zcela ojedinělé rozhodnutí premiéra Netanjahua dočasně pozastavit výstavbu židovských osad na Západním břehu nevyvedlo proces ze slepé uličky: pro izraelskou veřejnost je to příliš moc, pro palestinskou příliš málo. I v tomto ohledu, jako v mnoha dalších, prezident Obama za rok v úřadě poznal, že řešení reálných problémů bývá zapeklitější než rozdávání předvolebních slibů. Možnosti amerického ovlivňování blízkovýchodních hráčů v rámci tzv. "inteligentní politiky" se ukázaly být značně omezené. Místní politici jsou značně vnímaví ke skutečné síle a po roce pozorného naslouchání Obamovým projevům dospěli k názoru, že mají co dělat s Amerikou slabou a nerozhodnou. To není dobrý omen ani pro senátora Mitchella. Ve výsledku nejenom tvrdošíjný Bibi Netanjahu, který za sebou cítí podporu 70% Izraelců, se naučil říkat Mitchellovi NE, ale totéž si s klidem dovoluje i slabá vláda Palestinské autonomie, jejíž moc se omezuje jen na Západní břeh.
Pravdou je, že ani podstatně silnější američtí prezidenti nemohli diktovat blízkovýchodním hráčům svou vůli. Kdykoli se dostavil nějaký úspěch, byl to výsledek bilaterálních jednání s vyloučením třetích stran. Jak dohoda z Oslo z roku 1993, tak izraelsko-jordánská mírová smlouva z roku 1994 byly vyjednány bilaterálně, bez americké účasti. Když v roce 1977 tehdejší prezident Carter naléhal na egyptského vůdce Anvara Sadata, aby uzavřel dohodu s Izraelci na Mezinárodní mírové konferenci v Ženevě, jel egyptský lídr raději rovnou do Jeruzaléma. Smlouva, kterou tam uzavřel, nikdy nebyla porušena.
Americká diplomacie se snaží jednat tak, jako kdyby neviděla, že hlavní překážkou na cestě k míru je schizma uvnitř palestinské společnosti. Dokud islamistický Hamas reálně ovládá Pásmo Gazy a je pokládán za hlavního nositele tužeb svého lidu, zůstane palestinská politika rukojmím extremistů neschopným uzavřít historický kompromis se židovským státem. George Mitchell nedokázal zabránit ani takovému návrhu dohody o usmíření mezi Hamasem a Fatahem, který je v přímém rozporu s požadavky blízkovýchodního "Kvarteta". Navzdory výslovně vyjádřené vůli mezinárodního společenství hlavní reprezentace palestinského lidu se odmítají vzdát násilí, uznat právo Izraele na existenci a respektovat již uzavřené dohody.
Zdrojem neúspěchu amerického počínání je trvání na přežitém paradigmatu předpokládajícím rozdělení Svaté země na dva státy, palestinský a židovský. Takovéto rozdělení se nepodařilo uskutečnit v rámci mírového procesu z Osla a sotva se podaří v dohledné době. Palestinci totiž propadli ze základní zkoušky státnosti, kterou je zajištění monopolu na použití síly. V oblastech svěřených do jejich správy zákon a pořádek podkopávají četné ozbrojené milice. Dosáhnout monopolu na použití síly nedokázal ani Hamas v pásmu Gazy: časté šarvátky zde svádí ozbrojené skupinky Islámského džihádu, al-Káidy a kmenových domobran. Žádná složka palestinské společnosti nemá v plánu opravdové usmíření s Izraelci. Vzorem hodným následování v palestinských médiích a vzdělávacích zařízeních zůstává sebevražedný atentátník.
Nezdá se, že by americký establishment nebo světová veřejnost brzy dospěly k pochopení, že války ve Svaté zemi neskončí dříve, než aspoň jedna ze stran se bude cítit smrtelně unavená. Zatím chuť se bít za to, co je pro ně životně důležité, žádné ze stran neschází. Stále častěji se ozývají hlasy, že by bylo záhodno založit politiku na novém paradigmatu a zkusit se navrátit ke statutu quo ante před rokem 1967. Tehdy patřila sporná území Jordánsku a Egyptu a jejich správa byla vcelku úspěšná. Obě země mají zodpovědné vlády a mají uzavřeny mírové smlouvy s Izraelem. Měly by převzít část odpovědnosti za stabilitu v regionu. Neklid na palestinských územích totiž neohrožuje jen Izrael, ale i je.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
