Ruský nástup do války v Sýrii byl, alespoň mediálně, impozantní. Krásné nové i starší stroje na modré obloze, pod nimi údajně na smrt vyděšení či rovnou mrtví džihádisté. I někteří z těch, co ruského prezidenta Putina zrovna nemilují, se nechali strhnout k obdivnému zamručení: vida, rázný zásah je možný, neschopní Američané by měli zpytovat svědomí.

Následoval incident v podobě sestřelení ruského stroje tureckými stíhačkami, posléze se však ruské letectvo a vůbec ruské válčení v Sýrii začaly z mediálního nebe poněkud vytrácet.

Inu, bitevní suchoje i strategické bombardéry tupolev dovedou sice uchvátit, ale podobně jako americká letadla jen na čas. Nakonec se omrzí, zvláště když jejich působení nelze doložit žádnými velkými vojensko-politickými výsledky.

I když, výsledky tu nesporně jsou. Asadova syrská armáda s pomocí ruské vojenské techniky, specialistů i vzdušné podpory dle agenturních zpráv postupně dobývá ztracená území i města. Jde to však ztuha a jistě ne beze ztrát.

A rozhodně nikoliv beze ztrát na straně civilistů ani bez použití hodně diskutabilních prostředků. Podle organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch používají Asadova i ruská armáda například tříštivých bomb, ve většině zemí zakázaných.

Postup Asadových vojáků navíc vyvolává další uprchlickou vlnu. „Přímým důsledkem ruské vojenské kampaně je to, že režim (prezidenta Bašára) Asada získává navrch, umírněná syrská opozice ztrácí půdu pod nohama a k Turecku a Evropě míří tisíce dalších uprchlíků,“ popsal situaci lakonicky předseda Evropské rady Donald Tusk.

Válka je krutá. A Rusko je v té syrské již skoro půl roku pevně „uvrtané“. Přinejlepším se mu podaří stabilizovat Asadův režim v západní části Sýrie, čímž získá i zásadní trumf pro případná mírová jednání. Ale právě o to mu patrně od začátku šlo.

Václav Klaus na svém webu nedávno shrnul některé dojmy z podzimního Valdajského fóra slovy: „Války už začínají být legitimizovány, i když lidé ve vyspělých zemích se jich už nechtějí zúčastňovat – jen se má bombardovat nebo vysílat drony. Potěšilo mne, že byly vesměs s úsměškem hodnoceny ‚humanitární intervence‘ (ještě že neznají ‚naše‘ humanitární bombardování).“

Valdajské fórum je pravidelným setkáním expertů a politiků – za účasti Vladimira Putina – s cílem prezentovat ruský pohled na mezinárodní problémy. Klausovo shrnutí víceméně přesně vystihuje aktuální dobové trendy, pozdvižení obočí by ale mělo vyvolat jeho potěšení nad úsměšky, jimiž účastníci fóra, konaného v Soči, údajně častovali vizi intervence vedené převážně humanitárními ohledy.

Vždyť ruské angažmá v Sýrii opět dokazuje vlastně jen samé smutné věci: pouhé letecké zásahy nestačí, každá vojenská akce přináší též utrpení civilního obyvatelstva a bez toho, aby podpořila nějakou domácí politickou sílu, vlastně postrádá užitek. Přičemž Bašár Asad je silou, diplomaticky řečeno, velmi problematickou.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus