Nabídka, se kterou administrativa Baracka Obamy přišla ve snaze posunout z mrtvého bodu blízkovýchodní proces, se na první pohled může zdát velkorysým vánočním, nebo v tomto případě spíše chanukovým dárkem pro Izrael.

Výměnou za tříměsíční zmražení židovské výstavby na Západním břehu nabízí Američané Izraeli 20 stíhaček F-35 v ceně 3 miliard dolarů, písemnou záruku toho, že Spojené státy budou vetovat v Radě bezpečnosti OSN každou jednostrannou rezoluci, která by vedla k mezinárodnímu uznání palestinského státu a slib, že po splnění podmínky Barack Obama již nikdy nebude požadovat další prodloužení stavebního moratoria. Pod takovým obalem se však skrývá záludný posun tradičního amerického postoje v otázce izraelsko-palestinského konfliktu.

Zaráží především umělé spojení mezi otázkou výstavby osad na Západním břehu a chováním americké diplomacie v OSN. Až doposud Spojené státy důsledně blokovaly jakékoli protiizraelské rezoluce v Radě bezpečnosti a činily tak nikoli z dobročinných důvodů, nýbrž proto, že je pokládaly za bezzásadové, nekonstruktivní a věc míru jen ztěžující. Tím, že své budoucí postoje činí nynější vláda Spojených států závislými na osadnickém stavebním ruchu a nikoli na věcné podstatě konkrétních návrhů, zbavuje sama sebe možnosti aktivně zasahovat do formulování příštích rezolucí a povzbuzuje chuť nepřátel Izraele k mezinárodním útokům na něj. Vystavený neustálým útokům bude Izrael mnohem méně ochoten přistoupit na jednání podle zásady riziko za mír.

Stejně nelogicky vypadá podmínka poskytnutí vojenské pomoci výměnou za zastavení osadnické výstavby. Buďto jsou stíhačky poskytovány z toho důvodu, že jsou zapotřebí pro bezpečnost Izraele, a potažmo i pro bezpečnost Spojených států, a v tom případě by neměly být použity jako nátlakový prostředek – anebo Obamova vláda je přesvědčena, že z bezpečnostního hlediska jsou stíhačky nadbytečné, a tudíž je přidává do balíčku, jen aby osladila hořkou pilulku. V každém případě by to svědčilo o nedůslednosti současných stratégů Bílého domu. Stejné znaky intelektuální slabosti vykazuje i třetí složka americké nabídky: slib nežádat pokračování moratoria po 90denním úplném zastavení židovské výstavby na Západním břehu. Znamená to jen tolik, že Obamův tým vážně věří v možnost dosáhnout předběžné dohody o hranicích během nadcházejících tří měsíců, bude-li otázka osad z jednání vyzávorkována.

Naivita této představy tříská o zeď. Pokud by šlo jen o to namalovat na mapě pomyslné hranice, dalo by se to zvládnout i za devadesát minut, natož za devadesát dní. Stačí zadat odpovídající heslo na vyhledávači google a vypadne vám tucet návrhů čistě teoreticky opodstatněných a přijatelných. Problém je v tom, že je možné chytře nakreslit přehršle plausibilních map, a přesto hraniční čára mezi Izraelci a palestinci zůstane navýsost iluzorní. Mnohem více než otázka, kde končí jejich vlastní hranice, zajímá Izraelce, co začíná za nimi – jak bude bezpečnostně a vojensky zabráněno tomu, aby z přeshraničního území nelétaly na Izrael rakety, které nyní létají z Gazy? Jak zaručit, že po odchodu izraelských vojsk území Západního břehu zcela neovládnou bojůvky Hamásu?

Palestince při vytyčování hranic zajímají především východní předměstí Jeruzaléma, leč právě tato otázka zmražením výstavby zůstává nedotčena. Vůbec, vyloučení Jeruzaléma z diskuze o hranicích činí ji značně bezpředmětnou, zatímco zahrnutí této otázky do jednání znemožňuje nalezení udržitelného řešení do tří měsíců. Svou zdánlivě velkorysou, avšak ve skutečnosti nekoncepční nabídkou, se snaží Spojené státy zachránit neúspěšnou blízkovýchodní politiku, která si záchranu nezaslouží.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6