V posledním týdnu proběhly na Blízkém východě nebývalé diplomatické manévry. Minulý čtvrtek opět přijel americký zmocněnec George Mitchell, aby pokračoval v nepřímých mírových izraelsko-palestinských rozhovorech. Jako vždy se sešel s izraelským premiérem Binjaminem Netanjahuem i předsedou palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem.

O víkendu všichni tři samostatně vyrazili do Egypta a odděleně se setkali s prezidentem Husním Mubarakem. Na Blízký východ přijela i evropská ministryně zahraničí Catherine Ashtonová, která navštívila pásmo Gazy i izraelské město Sderot nejvíc ostřelované teroristy a rovněž se sešla s nejvyššími izraelskými a palestinskými představiteli.

Tolik pohybu za tolik peněz a všechno nanic. Ashtonová absolvovala a řekla všechno, co se od ní očekávalo – odsoudila blokádu pásma Gazy i ostřelování Izraele, vyzvala Hamas k propuštění Gilada Šalita a dokonce navštívila jeho rodiče, uznala, že řešení blízkovýchodního konfliktu musí Izraeli zaručit bezpečnost, a slíbila další milion eur Evropské unie pásmu Gazy. Podpořila i přímé mírové rozhovory, o které tolik usiluje Netanjahu i Spojené státy a které byly i cílem cesty Mitchella do Izraele a Netanjahua do Egypta. Jenže opět všechno nadarmo.

Abbás řekl Mitchellovi, že k přímým rozhovorům nevidí důvod, protože Netanjahu odmítá splnit jeho podmínky. Ty Abbás průběžně mění – donedávna trval na úplném zastavení výstavby židovských osad, ale v sobotu stanovil podmínky nové – Netanjahu musí předem uznat hranice budoucí Palestiny z roku 1967 a souhlasit, že je budou střežit mezinárodní jednotky.

Abbás dobře ví, že to Netanjahu nikdy neudělá. Izrael si chce na Západním břehu ponechat velké bloky osad a nevěří, že by mezinárodní jednotky dokázaly zajistit, aby se do budoucí Palestiny nepašovaly zbraně. Neschopnost v tomto ohledu jasně prokázali mírotvorci OSN v jižním Libanonu, kde jim Hizballáh pod nosem v posledních čtyřech letech rozmístil na 40.000 raket. Izrael chce východní hranice Palestiny hlídat sám, což ovšem odmítá Abbás.

Netanjahu byl po své nedávné návštěvě Washingtonu přesvědčen, že Američané Abbáse k přímým rozhovorům přimějí, ale Abbás si postavil hlavu. Podpořilo ho i jeho hnutí Fatah i generální tajemník Arabské ligy Amr Músá, který řekl Mitchellovi, že přímá jednání nejsou možná bez „písemných záruk“. Všichni, včetně Američanů, pak chtějí na izraelské vládě nejprve „vstřícné kroky“.

Tento tyátr se opakuje s železnou pravidelností. Palestinci údajně touží po vlastním státě, ale odmítají o něm jednat. Izrael je o jednání téměř prosí a nabízí vstřícná gesta, ale samospráva si neustále klade podmínky, které jsou pro Izrael z bezpečnostního hlediska nesplnitelné. A když nějaká přímá jednání probíhají, Palestinci požadují na Izraeli zásadní kompromisy, ale sami nikdy ze svých požadavků nesleví. Když mluví Abbás s médii, připouští téměř historické ústupky, ale u jednacího stolu nikdy nenajde odvahu je udělat.

Nedávno například poprvé vyjádřil ochotu k územní kompenzaci za židovské osady, které by si Izrael ponechal. Toto řešení mu však už navrhl Netanjahuův předchůdce Ehud Olmert koncem roku 2008 v nejvelkorysejší nabídce, jakou kdy Palestinci dostali – až 94% Západního břehu a kompenzaci za zbývajících 6%; souhlas s návratem symbolických 5.000 palestinských uprchlíků a finanční odškodnění ostatním; a mezinárodní status Jeruzaléma pod společnou správou Izraele, Palestiny, Spojených států, Jordánska a Saúdské Arábie. Abbás však návrh odmítl. A dnes najednou požaduje, aby jednání s Netanjahuem vycházela z Olmertovy nabídky.

Podobných návrhů a iniciativ už byla celá řada, ale nikdy se nenašel palestinský vůdce, který by svému lidu dokázal prodat kompromis v podobě dvou států.

Netanjahu mnohokrát zopakoval, že je ochoten přijmout bezprecedentní ústupky. Palestinci si jej však zaškatulkovali jako nekompromisního jestřába a nevěří mu. Mnoho Izraelců si ale myslí, že Netanjahu je schopen ústupky udělat a mír s Palestinci uzavřít, stejně jako dokázali udělat historický krok i další údajní extremisté Menachem Begin nebo Ariel Šaron. Jenže Palestinci mu nedají šanci. Mahmúd Abbás je na rozdíl od Jásira Arafata nepochybně partnerem k jednání, ale nikoli k mírové smlouvě.

Pravda je taková, že Palestinci žádný stát nechtějí. Nikdy se nesmířili s existencí Izraele na území, které považují za své; bojují ne za svůj stát v roce 2010, ale proti židovskému státu z roku 1947. A protože to až na výjimky jako Hamas nechtějí říkat nahlas, žijí raději z peněz mezinárodního společenství, které má špatné svědomí, že dopustilo vznik Státu Izrael. Čím dřív si to Západ uvědomí, tím víc peněz ušetří.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6