Plánů na vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu už tu bylo nejméně tucet. Žádný nevypadal tak beznadějně, jako ten Trumpův.
Proti nadějím vkládaným do údajné „dohody století“ hovoří mnohé. Vznikala s jen malým přispěním Palestinců, a ti ani nebyli přítomni při jejím představení. Ve Washingtonu vedle Trumpa zářila jen kulatá tvář Netanjahuova. Okolí palestinského prezidenta mezitím šířilo historku o tom, že Abbás hrdě odmítal brát Trumpovi telefon.
Návrh v řadě ohledů vůbec nevyhovuje dlouhodobým palestinským požadavkům, včetně symbolicky významných položek, jako je uznání izraelské odpovědnosti za palestinské uprchlíky a jejich právo na návrat na izraelské území.
Dosavadní palestinské reprezentace si stanovily vysokou laťku požadavků, a tedy i očekávání vlastní veřejnosti, od kterých jen těžko bude ta současná ustupovat. V minulosti Jásir Arafat, a po něm i politicky mnohem slabší Mahmúd Abbás, nepřijali výhodnější návrhy. Jak by teď mohl Abbás akceptovat plán, v němž Palestinci získají přinejlepším 80 procent Západního břehu, a pro uprchlíky nanejvýš tak právo přesunout se do budoucí Palestiny?
Jenže proti plánu jsou paradoxně i někteří příslušníci izraelské pravice, a jeho text zahrnuje kroky, které by donedávna odmítal i Netanjahu. V podstatně se totiž mluví o zřízení palestinského státu, sice demilitarizovaného a s velkým vlivem Izraele na jeho hraniční provoz, ale přece jen samostatného a svrchovaného. A možná dokonce i s hlavním městem v Jeruzalémě, i když podle principu „vlk se nažral a koza zůstala celá“.
Ve prospěch Trumpova epochálního plánu stojí dva silné argumenty. Jedním je čas. Palestinská veřejnost si právě mohla znovu bolestně připomenout, že čas pracuje proti ní. Každý další návrh na řešení situace je už od 30. let méně a méně výhodný. Sami Palestinci sice rádi říkají, že si počkají třeba sto let, ale možná tomu sami přestávají věřit.
Palestinci tedy v Trumpově plánu získávají málo, ale je to mnohem více, než kolik mají dnes, a více, než by možná získali za pět let. A nesrovnatelně více, než by kdokoli nabídl kterékoli z etnických skupin beze státu v celé oblasti, jako jsou Kurdové. Záleží tedy na tom, zda palestinská veřejnost bude ochotná změnit úhel pohledu na svou situaci, a zda se najdou politici, kteří by se za plán postavili.
Trump očividně spoléhá na to, že jeho návrh zahrnuje jakési „uvykací období“, během kterého by se palestinská veřejnost začala na svou situaci dívat nově a mírový plán nakonec přijala za svůj. Ovšem aby se tak stalo, musejí mít Palestinci aspoň trochu pocit vítězství a obnovené důstojnosti. A také vize lepšího zítřku – zda bude injekce 50 miliard dolarů a perspektiva vlastního palestinského pasu stačit, to se uvidí.
Druhým silným argumentem je zásadně změněné postavení Palestinců tváří v tvář ostatním Arabům. Po vypuknutí Arabského jara, a také později občanských válek, ztratilo palestinské téma svůj celoarabský význam.
A arabsko-sunnitské mocnosti, jako je Egypt nebo Saúdská Arábie, chtějí konflikt s Izraelem hlavně co nejdříve ukončit a raději se věnovat nárůstu íránského a tureckého vlivu v oblasti na úkor arabského hlasu. Jejich představitelům prezident Abbás asi telefon zvedá, a dozvídá se hořkou pravdu, že jeho větší bratři si přejí, aby nepovzbudivý Trumpův návrh přijal.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus