23.9.2021 | Svátek má Berta


BLÍZKÝ VÝCHOD: Nejvíce propalestinská země

7.9.2021

Udělali někdy něco vedoucí palestinští předáci pro běžné Palestince? A co Izraelci?

Pravdou je, že Stát Izrael vždy byl a je ve skutečnosti nejvíce pro-palestinskou zemí na světě. Dohromady tři ukazatele odrážejí skutečně silnou pro-palestinskou pozici. Za prvé, Izraelci vždy uznávali právo Palestinců na vlastní funkční stav a dělali vše proto, aby došlo k naplnění palestinských politických ambicí, na druhé straně se Židé vždy snažili o mírovou koexistenci a spolupráci s arabským obyvatelstvem, roku 1919 uzavřel dohodu Chaim Weizmann s králem Faisalem, vládcem Sýrie a Iráku.

Židé i Arabové byli pobouřeni tajnou Sykes-Picotovou dohodou, uzavřenou mezi Velkou Británií a Francií roku 1916, která rozdělila mezi Brity a Francouzi sféry vlivu nad rozsáhlým územím Blízkého východu po rozpadající se Osmanské říši. Ačkoli Balfourova deklarace následující rok posílila sionistické naděje na židovskou státnost, Chaim Weizmann, pozdější první prezident Izraele, uznával nárok Arabů na suverenitu a snažil se vybudovat jednotnou prosperující židovsko-arabskou alianci založenou na trvalém míru, vzájemném respektu a spolupráci. Král Fajsal zpočátku souhlasil, ale později tento závazek odvolal.

Weizmanna neodradilo ani odtržení 78 % britské mandátní Palestiny, původně určené pro židovskou národní domovinu a souhlasil s vytvořením dalšího arabského státu Transjordánska roku 1922. Další rozdělení zbytku tehdejší Palestiny, které navrhla Peelova komise roku 1937, zmenšilo židovský stát na nepatrný proužek uvnitř území Svaté země, přesto vedoucí sionističtí předáci souhlasili, zatímco palestinští Arabové odmítli tuto pro ně velmi výhodnou nabídku. O deset let později přijali židovští vůdci rezoluci OSN o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát, ovšem Arabové i tento návrh opět odmítli a napadli Izrael ihned po jeho vyhlášení.

Za druhé, Izraelci vynaložili velké humanitární úsilí pro zdraví, blahobyt a pohodlí tzv. Palestinců.

Na konci války za nezávislost v letech (1948-49) přijal Izrael základní zákon zaručující plná a rovná občanská práva všem Arabům, kteří v zemi zůstali. Izrael poté nabídl, že bezpodmínečně přijme 100 000 palestinských arabských uprchlíků v rámci zahájení mírových jednání s okolními arabskými státy, přestože musel absorbovat stovky tisíc odtamtud vyhnaných židovských uprchlíků.
I když arabské země tuto nabídku odmítly, Izrael přesto dovolil tisícům palestinským uprchlíkům vrátit se v rámci programu slučování rodin.

Po obranné šestidenní válce v roce 1967 Izrael vynaložil značné úsilí o zlepšení palestinského zdraví, vzdělávání, bydlení a zaměstnanosti v Judeji a Samaří („Západním břehu Jordánu“) a v Gaze, a to až do roku 1994, kdy za drtivou většinu palestinských obyvatel těchto území převzala odpovědnost nově vytvořená Palestinská samospráva.

V opakujících se válkách, které od roku 2008 vyvolali palestinští teroristé z Hamasu v Gaze, vyvinuly izraelské obranné síly bezprecedentní úsilí, založené na snaze o vyhnutí se palestinským civilním obětem a současně na obraně Izraele před raketovými útoky. Stát Izrael také poskytoval a dodnes poskytuje Gazanům každodenní humanitární pomoc, a to i během období intenzivních bojů.

Za třetí, Izrael vždy přijímal značná rizika k dosažení míru s palestinskými politiky a vyhověním palestinských politických aspirací. Dokazují to následující územní ústupky, v roce 1978 se v americkém Camp Davidu dohodl tehdejší izraelský premiér Menachem Begin s egyptským prezidentem Anvarem Sadatem na tom, že se Izrael stáhne nejen z celého Sinaje, ale také z Judeje a Samaří („Západního břehu“), aby umožnil pětileté období fungování palestinské autonomie, které by nepochybně vedlo ke státnosti. Po dohodách z Osla s OOP 1993–1995 Izrael předal velké oblasti Judeje a Samaří Palestinské samosprávě současně souhlasil se vyzbrojením jejích bezpečnostních sil.

Roku 2005 nařídil „jestřáb“ Ariel Sharon úplné izraelské stažení z Gazy, aby se pokusil stimulovat pokrok směrem k míru s Palestinci. Navzdory nucené evakuaci všech Židů z Gazy byla tato mírová iniciativa neúspěšná. Ani pozdějšímu izraelskému premiérovi Ehudu Olmertovi se nepodařilo roku 2008 uzavřít mírovou smlouvu s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, ve které mu nabízel postoupení téměř celého území „Západního břehu“, ale Abbás přesto tento velkorysý mírový plán odmítl.

Na druhé straně vedoucí palestinští vůdci neudělali pro vlastní lid vůbec nic. Palestinská samospráva (PA) je proslulá nedostatkem demokracie, katastrofálním záznamem v oblasti lidských práv, trvalým odmítáním normalizace vztahů s Izraelem bez ohledu na okolnosti (včetně situace uprostřed globální pandemie), desítky let trvající zničující korupcí a špatnou správou věcí veřejných, které připravují běžné rodiny o zajišťování základních životních potřeb, plýtváním cennými zdroji na placení odměn palestinským teroristů a trvalou snahou o četné protiizraelské kampaně na mezinárodní scéně, zejména na půdě OSN a Mezinárodního trestního soudu a dalších institucí.

Co kdy učinili „umírnění“ palestinští vůdci, aby konflikt vyřešili? Odpověď zní: vůbec nic. Místo toho PA systematicky a trvale „vymývá“ hlavy svých dětí protiizraelskou a protižidovskou nenávistí, oslavuje džihádistické násilí vůči izraelským civilistům a povzbuzuje terorismus prostřednictvím své politiky „Pay-To-Slay“ (tj. „odměna za zabití“, přičemž rodiny teroristů, kteří si odpykávají tresty v izraelských věznicích, jsou velkoryse finančně odměňováni „platy“, odpovídajícími vážnosti zločinů) a odmítá vyjednat ukončení konfliktu - vše v jasném rozporu s dohodami z Osla z roku 1994 podepsanými Izraelci a Palestinci.

Nejškodlivější a nejpodlejší je, že PA zachovává před světem fikci řešení dvou států, ovšem ne „pro dva národy“, ale naopak vyžaduje implementaci takzvaného „práva návratu“ pro miliony potomků palestinských uprchlíků, mantry bez základů v mezinárodním právu. Protože Izrael nemá v úmyslu spáchat národní sebevraždu, tak tento šílený požadavek zaručuje pokračující konflikt a zachovává trvalou neexistenci Palestinského státu.

Místo toho, aby byla snaha palestinského prezidenta Abbáse a jeho kolegů odmítnuta a zpochybněna jako klamavá a sebevražedná, tak je naopak podporována Arabskou ligou, OSN, mnoha zahraničními politiky, nevládními „lidskoprávními“ organizacemi, některými akademiky, částí církevních představitelů a novinářů. Jak lze postoj, který vede k trvalé politické slepé uličce, interpretovat jako „pro-palestinský“?

A co vlastně udělali „pro-palestinské“ vlády a aktivisté z celého světa, aby zmírnili situaci palestinských Arabů? Zde je ukázka jejich dosavadního úsilí: Přiměli palestinské Araby ke zbytečné válce proti Izraeli roku 1947, která způsobila problém palestinských arabských uprchlíků, zasloužili se o vytvoření organizace UNRWA, která byla zřízena jako dočasná agentura pro humanitární pomoc za účelem vyzbrojení palestinských uprchlíků jako stále se rozšiřující základny teroristů nenávidějících Židy, dále také „zavírají oči“ před porušováním a upíráním občanských a lidských práv Palestinců žijícím v Jordánsku, Libanonu, Sýrii a jinde, ignorují vyhnání statisíců palestinských Arabů z Kuvajtu po válce v Perském zálivu v roce 1991, podporují Asadovy masové vraždy více než 4 000 Palestinců během syrské občanské války, umožňují fanatickým íránským ajatoláhům nalít miliardy dolarů do pokladen genocidních teroristických organizací Hamásu a Hizballáhu a propagují antisemitské hnutí BDS (bojkot, odprodej investic a sankce)

V jakém paralelním vesmíru lze něco z toho považovat za „pro-palestinské“? Vedení palestinských Arabů spolu se svými přáteli v Lize arabských států a mezinárodním společenstvím opakovaně zradilo tzv. Palestince tím, že odmítli mírovou s Izraelem a vytvoření vlastního státu vedle něho. a trvale prosazuje fiktivní, protiprávní a nedosažitelné „právo na návrat“ . A většina propalestinských propagandistů na celém světě neudělala absolutně nic, aby uspokojila potřeby palestinských Arabů. Místo toho je tito divocí protiizraelští agitátoři bezohledně vykořisťovali, vědomě a záměrně jako zázemí pro zběsilý antisionismus a antisemitismus.

Izrael se snažil dát palestinským Arabům během desetiletí vlastní stát. Arabové žijící v Izraeli mají plná občanská práva, na rozdíl od palestinské populace, která žijí v sousedních arabských státech. Kromě toho Izrael dosáhl bezkonkurenčních úspěchů ve zlepšení života tzv. Palestinců žijících mimo samotný Stát Izrael (tj. na sporných územích Judeje a Samaří). A konečně, Izrael riskoval, když dobrovolně postoupil zemi Palestincům, aby posílil mírové úsilí, bohužel bezvýsledně. Ve všech těchto snahách udělal Izrael více než kterákoli jiná země na celém světě.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.